ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1001.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1001/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání podaném obviněným J. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 5 To 23/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze v trestní věci obviněných J. R., J. B., V. K. a M. H. ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 4 T 5/2001, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem v stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněným J. B. skutkem popsaným bod bodem I.) rozsudku, a to útoky pod body 1 až 410. Za tento trestný čin byl obviněný J. R. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali mj. obvinění J. R. a J. B., rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 5 To 23/03, jímž k jejich odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem I.), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obvinění J. R. a J. B. uznávají vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spočívajícím v tom, že v době od května 1999 do 24. 2. 2000, na různých místech v P., poté co inzerovali převážně v A. a MF D. nabídku získání nájemní smlouvy k bytu z majetku M. hl. m. P., kontaktovali pod smyšlenými jmény zájemce o byt a střídavě se představovali jako osoba, která nabízí uvolněný byt a současně doporučovali způsob získání užívacího práva k bytu, tím způsobem, že odborník na směny, druhý obžalovaný, vyhotovil za úplatu fiktivní nájemní smlouvy k různým bytům s tím, že po přihlášení poškozeného na tuto adresu bude provedena směna s bytem, ke kterému měli získat užívací právo, za tuto službu inkasovali předem dohodnutou částku s tím, že při dalším setkání budou učiněny kroky spojené se směnou bytu, k čemuž již nedošlo, přičemž jednotlivé útoky soud dále specifikoval pod body 1 až 386 výroku rozsudku. Podle §250 odst. 4 tr. zák. byli oba obvinění odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Soud dále podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody (str. 45 – 52 výroku).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. R. následně dovolání, jímž jej napadl ve všech výrocích, a současně napadl i řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že v průběhu celého trestního řízení došlo k řadě procesních pochybení, která pak do značné míry ovlivnila právní posouzení jednání obviněných. Tyto vady měly spočívat zejména v tom, že nebyly provedeny důkazy (v přípravném řízení ani později v řízení před soudem), které měly podle dovolatele svědčit ve prospěch obviněných. Dovolatel zdůraznil, že nebyl učiněn ani pokus ke ztotožnění důležitých osob, konkrétně Ing. Ř. a Dr. N. (v tomto případě cestou právní pomoci), s odůvodněním, že se jedná o účelovou obhajobu, které soud neuvěřil. Dovolatel nalézacímu soudu vytkl, že odmítl znalecký posudek z oboru ekonomiky a neakceptoval navrhovaný výslech znalce, stejně jako odmítl uvěřit tomu, že prostředky obchodní společnosti I., s. r. o., v druhém žalovaném skutku byly jako pokladní hotovost předány spoluobviněnému H. spolu se všemi písemnostmi společnosti I., s. r. o., z důvodu doprodeje obchodního podílu, a to na základě předávacích protokolů s úředně ověřenými odpisy účastníků. Podle přesvědčení dovolatele tak v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. nebyly v dané věci objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch jeho osoby a též osoby spoluobviněného J. B. V případě existujících pochybností měl soud prvý žalovaný skutek správně posoudit tak, že se dovolatel a spoluobviněný J. B. dopustili toliko trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pokud jde o druhý žalovaný skutek, bylo podle názoru dovolatele třeba dovodit, že k naplnění znaků skutkové podstaty nedošlo vůbec, neboť neexistoval ucelený řetěz důkazů, jak přímých tak nepřímých, svědčící o tom, že se stal skutek, který byl předmětem trestního stíhání. Mimo rámec podaného dovolání poukázal obviněný rovněž na to, že získal nové důkazy (viz svědectví pana J. B.), na jejichž základě navrhuje obnovu řízení.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby byl uznán vinným toliko trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství s obviněným J. B. podle §9 odst. 2 tr. zák. (v případě prvního žalovaného skutku) a v případě druhého žalovaného skutku, aby byl podle §226 odst. 1 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv vůbec o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Naproti tomu nelze výše uvedený dovolací důvod opírat o tvrzení, že skutek byl zjištěn nesprávně, provedené důkazy byly hodnoceny vadně, popř. že nebyly provedeny veškeré důkazy, a podobně. V dané souvislosti poukázala státní zástupkyně na to, že dovolatel nepolemizoval s právní kvalifikací skutku, jak byl soudem zjištěn, nýbrž s tím, že rozhodné skutkové okolnosti nebyly zjištěny správně, když podle jeho přesvědčení vina trestným činem podvodu z provedených důkazů nevyplývala. Dovolatelova námitka, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako jiný trestný čin, není podle státní zástupkyně tudíž vázána na skutkový stav, který byl zjištěn soudem v napadeném rozsudku, ale je spojena s jiným skutkovým stavem, jehož zjištění se dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem domáhal. To znamená, že obsah dovolání de facto neodpovídá formálně použitému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k této skutečnosti pak státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný J. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje náležitosti dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že podané dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné v části, kdy bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolatel napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a dovolání směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný (dovolatel) uznán vinným a byl mu uložen trest.
Dovolání obviněného je však dílem nepřípustné, a to v části směřující vůči „druhému žalovanému skutku“, pro který na obviněného nebyla podána obžaloba. Výrok soudu o vině se zde týká výlučně spoluobviněných V. K. a M. H. O odvolání těchto osob (po vyloučení ze společného řízení) bylo navíc rozhodnuto jiným rozsudkem, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 111/03. V případě obviněného J. R. proto nejde o rozsudek uvedený v ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. K uvedené (irelevantní) části dovolání proto Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. 265i odst. 1 písm. a/ tr. ř. per analogiam).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, zejména proto, že byla porušena zásada in dubio pro reo, když v pochybnostech nebyly důkazy hodnoceny ve prospěch obviněných. Další výtka pak směřovala vůči neúplnosti provedeného dokazování, protože v průběhu trestního řízení nebyly provedeny některé navrhované důkazy. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým stavem věci pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ačkoliv podle něj provedené důkazy dovolovaly závěr o vině toliko trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z rozsudku odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy přitom uvedly, které důkazy a jaké z nich vyplývající skutečnosti považovaly za relevantní při zjišťování skutkového stavu věci. Odvolací soud v napadeném rozsudku současně vyložil, v jakých směrech bylo třeba napravit vady zjištěné v rozhodnutí soudu prvního stupně. Vypořádal se rovněž s otázkou namítané neúplnosti provedeného dokazování (viz str. 54, 55 rozsudku). Pokud v projednávané věci dovolatel soudům vytkl v podstatě to, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03, str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler