ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1019.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1019/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 67 To 460/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 146/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 2 T 146/2000, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., když dne „dne 28. 11. 1999 kolem 03.15 hod. v P., V., v restauraci sokolovny, společně s dosud neztotožněným pachatelem, s kuklami na hlavách vnikli hlavním vchodem do restaurace v okamžiku, kdy ji provozovatel restaurace R. J. přišel zamknout po odchodu posledního hosta předchozí zábavy, pod pohrůžkou užití slzotvorného spraye jej jeden z maskovaných pachatelů zatlačil až do výčepu, kde mu nastříkal několika dávkami slzotvorný plyn do obličeje, aby tak eliminoval jeho obranu, ke které se připravoval, když uchopil židli, z kuchyně restaurace poškozenému R. J., odcizili číšnickou peněženku s částkou 75.600,- Kč a z místa činu utekli, při zatlačování poškozeného do výčepu užili slzotvorného spraye též vůči obsluhující J. L. ( svědkyně využivší oprávnění dle ust. §55 odst. 2 tr. ř.), která právě opouštěla WC, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 5/91 ze dne 21. 6. 1991 odsouzen mimo jiné též pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 4 písm. b), c), odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 let nepodmíněně, který z části vykonal dne 26. 1. 1999, kdy byl z jeho výkonu podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání 5 roků.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. u obviněného zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 21 T 184/2001, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud dále rozhodl, že obviněný je povinen uhradit poškozenému R. J., na náhradě škody částku 76.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 67 To 460/2003, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 11. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jež (v rozsahu napadeného výroku) směřuje i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 2 T 146/2000. Dovolatel namítl, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny podmínky ustanovení zákonem pro takový postup.“ Takto formulované dovolací důvody dovolatel opřel o zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především poukázal na to, že v průběhu řízení v předmětné trestní věci byly vydány dva zprošťující rozsudky, kdy na základě stejných důkazů soud dospěl opakovaně k závěru, že nebylo bezpečně prokázáno, že skutek spáchal obviněný (dovolatel). Argumentaci a závěry těchto původních rozsudků ze dne 13. 12. 2000 a 21. 1. 2002 dovolatel obšírně připomněl s tím, že k jejich zrušení došlo z podnětu odvolání státního zástupce, přičemž zrušující rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně naznačují, že pachatelem měl být dovolatel. Jestliže soud prvního stupně posléze ve svém rozsudku z 11. 8. 2003 dospěl k závěru, že obviněný (dovolatel) inkriminovaný skutek spáchal, pak podle dovolatele měl před svým rozhodnutím nejprve odstranit pochybnosti vyplývající z obsahu některých důkazů (zejména z výpovědi poškozeného R. J.), a to tak, že by provedl důkazy navrhované obhajobou. Těmto důkazním návrhům však s ohledem na jejich údajnou nadbytečnost vyhověno nebylo. Dovolatel dále zdůraznil, že soud prvního stupně přecenil též význam nalezené černé a šedivé kukly, ačkoliv jejich popis svědkem Jarým odporuje skutečnosti a výsledek odborného zkoumání zajištěných biologických vzorků proti dovolateli nesvědčí. Podle přesvědčení dovolatele nebyla v důsledku vad trestního řízení vůbec zjištěna osoba pachatele činu. Odvolací soud proto rozhodl vadně, pokud jeho důvodně podané odvolání zamítl. Podle dovolatele měl správně rozhodnout tak, že by podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nařídil provedení navrhovaných důkazů. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 2 T 146/2000, a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v daném případě je dovolání založeno na stěžejní námitce, že obviněný přisouzený skutek nespáchal. Dovolatelem uplatněná argumentace pak směřuje ke zpochybnění průběhu skutkového děje z hlediska dovolatelovy vlastní účasti na něm. Takto odůvodněná nesprávnost právního posouzení skutku se podle státní zástupkyně zcela míjí s věcným naplněním dovolací námitky o nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další výtka o nesplněných podmínkách pro zamítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem podle §265b odst. 1 písm. k) /správně „písm. l“/ tr. ř., byla podle názoru státní zástupkyně použita ve vztahu k věcnému způsobu rozhodnutí odvolacího soudu a tudíž napadá jiný typ rozhodnutí, než je pokryt touto procesní alternativou posledně označeného dovolacího důvodu. To znamená, že námitky uvedené obviněným v odůvodnění jeho dovolání ve skutečnosti pod žádný z obou použitých dovolacích důvodů nespadají. Podle státní zástupkyně přitom věcně neodpovídají ani žádnému jinému ze zbývajících důvodů dovolání, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy a vytkl jim i neúplnost provedeného dokazování. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým stavem věci pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když podle něj provedené důkazy závěr o vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě rozvedena a odůvodněna na str. 6 - 8 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Pokud v projednávané věci dovolatel soudům vytkl v podstatě to, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (jímž bylo zákonem č. 200/2002 Sb. s účinností od 24.5.2002 novelizováno původní ustanovení §265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.), je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolacího řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání obviněného) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03, str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler