ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1141.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1141/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2004 o dovolání obviněného L. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P.- P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004,sp. zn. 4 To 64/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 17/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 17/2003, byl obviněný L. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v období od poloviny roku 2000 do 4. 6. 2003 jako fyzická osoba nebo jako prokurista firmy M. K. r., s. r. o. H. K. vylákal různě vysoké finanční částky jako půjčky na obchodování s pohledávkami se slibem výhodného zhodnocení a vrácení v krátké lhůtě nebo zálohy na získání určitých pohledávek, ač věděl, že nebude moci slib pro značné dluhy dodržet, o koupi některých pohledávek vůbec nejednal nebo tyto aktivity předstíral, jako zajištění dluhů nabízel některým věřitelům již zastavený majetek, aby získal další půjčky, které používal na dílčí úhrady dluhů, a takto postupoval v následujících případech :
1. na přelomu roku 2000 a 2001 od poškozeného Ing. L. P., CSc., vylákal jako prokurista fy M. K. r., s. r. o. H. K. 500.000,- Kč pod záminkou, že peníze předá Ing. L. Š. jako zálohu na koupi pohledávky za dlužníkem Č. m., P., což neučinil a dne 25. 7. 2001 od poškozeného vylákal další částku ve výši 2,000.000,- Kč s tím, že peníze předá do K. b. jako zálohu na nákup pohledávky za dlužníkem spol. S. G., P., přičemž nákup pohledávky nezajistil, a svým jednáním tak způsobil Ing. L. P., CSc., škodu ve výši 2,500.000,- Kč,
2. v polovině roku 2000 vylákal od J. L. 1,600.000,- Kč půjčku na nákup bonitní pohledávky pod slibem, že mu ji poté prodá, pohledávku nekoupil, peníze nevrátil, dále si v době od 11. 9. 2001 do léta 2002 půjčil dalších 400.000,- Kč za účelem nákupu pozemku na L. s tím, že J. L. bude zapsán na listu vlastnictví jako spoluvlastník, tento slib nesplnil a v září 2002 si půjčil pod záminkou dokončení nákupu akcií fy. L. a. s. L., dalších 750.000,- Kč, nákup nezajistil, peníze nevrátil a svým jednáním tak způsobil J. L. škodu ve výši 2,750.000,- Kč,
3. dne 30. 3. 2001 si půjčil od firmy N. p., spol. s r. o., K. u P., zastoupené jednatelem Ing. I. N., bez bližšího zdůvodnění částku 4.000.000,- Kč, ač věděl, že má předchozí nesplacené půjčky, dobrovolně se zavázal ke splácení půjček do 31. 12. 2001 včetně navýšení, jež činilo i s jistinou 6.450.000,- Kč, svému slibu nedostál, v době splatnosti zaplatil pouze 2,418.000,- Kč a svým jednáním tak způsobil poškozené firmě škodu ve výší 1,682.000,- Kč,
4. dne 1. 6. 2001 si půjčil od Ing. B. B. T., za účelem obchodních aktivit částku 2,000.000,- Kč s příslibem vrácení do 1. 12. 2001, ač věděl, že jeho finanční situace mu neumožní splatit peníze v dohodnutém termínu a výši, na půjčku byla sepsána smlouva a zajištěna byla směnkou vlastní a zástavním právem k motorovému člunu B. (jachta K.) ve vlastnictví manželky, přičemž zatajil skutečné zástavní právo do plné hodnoty plavidla ve prospěch jiného subjektu, vyznačené Námořním úřadem na Ministerstvu dopravy ČR, v době splatnosti půjčku nevrátil, ale v polovině měsíce června 2003 si půjčil dalších 10.000,- Kč, a svým jednáním tak způsobil poškozenému škodu ve výši 2,010.000,- Kč,
5. v období od 25. 1. 2002 do 5. 3. 2002 si jako prokurista fy M. K. r., s. r. o. H. K., půjčil od společnosti V. – V., s. r. o., zastoupené jednatelem Ing. A. V., finanční půjčku ve výši 2,000.000,- Kč pod slibem získání konkrétní pohledávky od Č. k. a. P., pohledávku nekoupil, ač předstíral, že se tak stalo, půjčku nevrátil, naopak v době splatnosti opět požádal jako prokurista fy. M. K. r., s. r. o., o dalších 350.000,- Kč na stejný účel, peníze nevrátil a svým jednáním tak způsobil uvedené firmě škodu ve výši 2,350.000,- Kč,
6. dne 15. 7. 2002 vylákal jako půjčku na odkoupení pohledávek od T. P., částku 7,500.000,- Kč, ač věděl, že s ohledem ke své finanční situaci nebude schopen peníze vrátit v dohodnuté výši a termínu, který byl stanoven u částky 3,500.000,- Kč do 15. 8. 2002 a u částky 4,000.000,- Kč do 15. 9. 2002, dluh uhradil pouze zčásti, a to tak, že ve dnech 18. 9. 2002, 16. 4. 2003 a 6. 5. 2003 vložil na účet T. P. vždy částku 500.000,- Kč, celkem tedy 1,500.000,- Kč, zbývající část dluhu k dnešnímu dni nesplatil a svým jednáním tak způsobil T. P. škodu ve výši 6,000.000,- Kč,
7. dne 7. 8. 2002 si půjčil od Ing. M. M., finanční částku 40.000 EUR (dle dohodnutého kurzu 1,272.000,- Kč) na odkup blíže nespecifikované pohledávky, ač věděl, že má v této době předchozí nesplacené závazky a současně poskytl i zajištění zástavním právem k námořní motorové jachtě K. ve vlastnictví manželky, přičemž zatajil skutečné zástavní právo ve prospěch jiného subjektu do plné hodnoty plavidla, vyznačeném Námořním úřadem na Ministerstvu dopravy ČR, v době splatnosti půjčky požádal o další 3,000,000,- Kč, které mu byly předány 19. 8. 2002, zajištěny m. j. opět zástavním právem k téže jachtě, z těchto půjček vrátil po několikerém upomínání po splatnosti částku 2,272.000,- Kč, přičemž svým jednáním tak způsobil Ing. M. M. škodu ve výši 2,000.000,- Kč,
8. v období měsíce září – října 2002 vylákal od J. A., finanční částku ve výši 2,000.000,- Kč na svou obchodní činnost pod slibem vrácení ve lhůtě jednoho měsíce, ač věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude moci v termínu dluh uhradit, přesto v prosinci 2002, poté, co splatil pouze 400.000,- Kč, si půjčil další 1,000.000,- Kč, peníze v termínu nevrátil, naopak v květnu 2003 požádal o další finanční prostředky jako zálohu na koupi konkrétních pohledávek, které nabídl J. A., a proto 7. 5. 2003 převzal částku 500.000,- Kč a 12. 5. 2003 částku 1,000.000,- Kč, nákup pohledávek předstíral paděláním listin o výsledku výběrového řízení, peníze k dnešnímu dni nevrátil a svým jednáním tak způsobil J. A. škodu ve výši 4,100.000,- Kč,
9. dne 30. 9. 2002 vylákal jako prokurista firmy M. K. r., s. r. o. H. K., od M. W., při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí částku 215.000,- Kč pod záminkou, že firma M. K. r., s. r. o.,zajistí pro M. W. postoupení pohledávky za dlužníkem společností A. J. a.s., kterou od České konsolidační agentury měla odkoupit společnost E. G., a.s., tento slib nesplnil a 15. listopadu 2002 požádal o dalších 360.000,- Kč pod záminkou doplacení zálohy na tuto pohledávku, přičemž peníze společnosti E. G., a.s. nepředal, nebyl s ní v žádném obchodním vztahu či zplnomocněn jakkoliv jednat jménem této společnosti, peníze M. W. nevrátil a svým jednáním mu způsobil škodu ve výši 575.000,- Kč,
10. v období měsíce října – listopadu 2002 vylákal jako fyzická osoba od D. H., finanční částku 500.000,- Kč, jako ručitele za půjčku zavázal firmu M. K. r., s. r. o., a ve funkci prokuristy podepsal kupní smlouvu na prodej nebytového prostoru v domě, Š. ul., H. K., jakož i návrh na vklad do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. K., ač věděl, že objekt byl již před tím prodán jinému subjektu, na urgence vrátil v prosinci 2002 částku 70.000,- Kč a v květnu 2003 částku 100.000,- Kč, přičemž zbývající část peněž dosud dluží a svým jednáním tak způsobil D. H. škodu ve výši 330.000,- Kč,
11. dne 14. 11. 2002 vylákal jako půjčku od P. G., na obchod s pohledávkami pod slibem výhodné provize finanční částku ve výši 2,500.000,- Kč, ač věděl, že vzhledem k předchozím nesplaceným závazkům nebude schopen peníze vrátit v dohodnuté výši a termínu, přesto o několik dní později požádal o další částku, a to 1,500.000,- Kč, peníze nevrátil, a z důvodu údajného ohrožení a současně i dokončení nákupu akcií firmy L., a.s., L., požádal 20. 3. 2003 o dalších 900.000,- Kč, které téhož dne obdržel, koupi neuskutečnil, peníze k dnešnímu dni nevrátil a svým jednáním tak způsobil P. G. škodu ve výši 4,900.000,- Kč,
přičemž celkově vylákal finanční částku ve výši nejméně 35,857.000,- Kč, a dosud dluží celkovou částku 28,447.000,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti realitní kanceláře a zprostředkování obchodní činnosti na dobu pěti let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, spočívající v tom, že „si dne 13. 2. 2003 půjčil od Ing. P. P., pro obchodní účely finanční částku ve výši 250.000,- Kč přesto, že věděl o své finanční situaci, která mu neumožní půjčku v dohodnutém termínu a výši vrátit, z této vrátil 100.000,- Kč a následně 16. 4. 2003 vylákal 500.000,- Kč, když v době půjčky Ing. P. uvedl, že má na bankovním účtu min. 1.000.000,- Kč, s kterým však nemůže momentálně disponovat, ač věděl, že se to nezakládá na pravdě, dne 12. 5. 2003 z dluhu vrátil 550.000,- Kč a 4. 6. 2003 opět požádal o částku 500.000,- Kč s dobou splatnosti cca 1 týdne, kdy z celkové půjčky již k dnešnímu dni nic nevrátil a svým jednáním tak způsobil Ing. P. P. škodu ve výši 600.000,- Kč“, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 4 To 64/2004, podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených V. –V., s. r. o., J. A. a M. W. a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. tyto poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž byl podle §226 písm. b) tr. ř. obviněný zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 2 KZv 15/2003 pro skutek, že „dne 7. 3. 2000 si půjčil od Ing. L. P., CSc., částku 2.000.000,- Kč, ač věděl, že jeho finanční situace mu neumožní peníze vrátit, a půjčku nevrátil“, jímž se měl dopustit útoku pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť uvedený skutek nebyl trestným činem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 6. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. F. následně dovolání, jímž napadl výrok o vině, výrok o trestu jakož i výrok o náhradě škody. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném procesně – právním posouzení a i nesprávném hmotně právním posouzení všech skutků, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro taková rozhodnutí. Podle jeho přesvědčení soudy nespecifikovaly jednotlivé skutky, tak, aby v nich byla naplněna skutková podstata trestného činu. Vyjádřil nesouhlas se zjištěním soudu, podle něhož se podnikatelskou činností (nákupem a prodejem pohledávek) zabýval proto, aby od poškozených lákal půjčky. Toto zjištění podle něho (obviněného) odporuje nejen faktickému stavu, ale i výpovědím jednotlivých svědků. Konstatoval přitom, že poškození se rovněž zabývali obchodem s pohledávkami a k faktickému převodu finančních prostředků docházelo po předchozích obchodních jednáních, v rámci nichž se mohli ujistit a také ujistili o průběhu jednání o pohledávkách. Zdůraznil, že některé transakce byly i výdělečné a neúspěch jiných bylo podle jeho názoru možné přičíst jeho zatčení. Soudu prvního stupně vytkl, že se zabýval pouze dílčí činností a ignoroval jeho obchodně závazkové vztahy vytvořené mezi ním a některými poškozenými a že se nezajímal, jakým způsobem byl realizován odkup pohledávek. Upozornil na problematiku trhu s pohledávkami s tím, že jeho specifickou povahu potvrdili i někteří poškození svým tvrzením o tom, že termín dokončení obchodu ponechávali na jeho osobě. Obviněný rovněž zpochybnil závěr soudu prvního stupně o jeho neobvykle nákladném způsobu života s tím, že se tento soud nezabýval časovou posloupností a skutečnými finančními náklady na pořízení bytů, příp. automobilů. Názor o tom, že tyto věci byly pořízeny ze záloh na obchody s pohledávkami prezentovaný již v obžalobě, který převzal v samém závěru i Vrchní soud v Praze, shledal obviněný v rozporu se skutečností, což následně i vysvětlil. Podotkl, že ani vyslechnutá daňová poradkyně neuvedla, že by se obviněný dopouštěl jakýchkoli podvodů v rámci účetní evidence. Dále obviněný poznamenal, že k jednotlivým bodům obžaloby se vyjádřil již před soudem prvního stupně, přičemž zdůraznil, že toto vyjádření převážně korespondovalo s písemnými důkazy a vedlo podle jeho názoru i k tomu, že se někteří poškození nepřipojili s nárokem na náhradu škody. Namítl, že nebyl zjištěn stav pohledávek, které označil za tzv. rozpracované pohledávky a které byly garancí splnění jeho povinností ve vztahu k jednotlivým poškozeným. Soud prvního stupně se podle jeho slov nezabýval ani faktickou výší škody, byť v této oblasti existovaly značné rozpory, a poškozeným tak byl přiznán nárok na náhradu škody neodpovídající její skutečné výši. V mnohých případech byl totiž nucen podepisovat směnky, přičemž někteří poškození si na nich navýšili sankce podle vlastního uvážení. Obviněný také polemizoval se způsobem kladení otázek soudem svědkům, který označil za zavádějící. Soudu prvního stupně i soudu odvolacímu vytkl, že nespecifikoval odpovědnost za konkrétní skutky a úvahu o vině pojal zcela plošně. Namítl pak nesprávné právní posouzení skutků, neboť svým jednáním nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle jeho názoru se jednalo o obchodně závazkové vztahy a věc měla být posouzena jako protiprávní jednání vůči věřitelům, mající podobu poškozování či zvýhodňování věřitele.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že v průběhu přípravného řízení nebylo dostatečně zabezpečeno jeho právo na obhajobu. Konstatoval, že jeho obhajobu měla na základě plné moci vykonávat JUDr. Š., která však plnou moc zaslala orgánům činným v trestním řízení se značným zpožděním, když již obhajobu vykonával ustanovený obhájce JUDr. D., jehož ustanovení bylo po zaslání plné moci zrušeno. JUDr. Š. se však dalších úkonů nezúčastnila a následně (až na základě opakované výzvy vyšetřovatele) oznámila, že již obhajobu nevykonává. V mezidobí proběhly výslechy řady svědků a poškozených. Podle obviněného „je zcela logické, že požadavek opětovného opakování výslechů svědků, po opětovném ustanovení obhájce, by již nebyl produktivní s ohledem právě na tuto opětovnost a tedy nemožnost kontaktu obhájce při prvním výslechu.“ Touto otázkou se však podle dovolatele soud prvního ani druhého stupně nezabýval.
Vzhledem ke shora konstatovaným skutečnostem obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c/, g/ tr. ř. zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně o dovolání sám rozhodl dle §265m odst. 1 tr. ř.“
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podrobně na základě materiálů, které měl k dispozici, zrekapituloval jednotlivé obhájce obviněného i časový úsek, kdy obhajobu vykonávali. Shrnul pak, že podle spisových materiálů obviněného postupně zastupovali jím nebo jeho manželkou zplnomocnění, popř. Okresním soudem v Pardubicích ustanovení obhájci, a to advokáti JUDr. V. K., JUDr. J. D., JUDr. B. Š. a opakovaně JUDr. F. D., přičemž orgány činné v trestním řízení operativně reagovaly na jednotlivé případy, kdy zplnomocnění obhájci vypověděli udělenou plnou moc nebo byla plná moc obviněným či jeho ženou udělena jinému advokátovi a v souladu se zákonem přistupovaly k ustanovení obhájce. V žádném případě nelze přisvědčit námitce obviněného, že by vinou orgánů činných v trestním řízení po určitou část přípravného řízení neměl obhájce. Orgánům činným v trestním řízení nelze přičítat k tíži, pokud byla situace ohledně právního zastupování obviněného nepřehledná. Právo obviněného na obhájce bylo garantováno ve všech případech změn obhájců bez sebemenšího prodlení na straně orgánů činných v trestním řízení, jeho obhajoba byla bez průtahů zabezpečována ustanovováním obhájců Okresním soudem v Pardubicích. Vzhledem k tomuto důvodu tedy státní zástupce shledal dovolání zjevně neopodstatněným.
K námitkám uplatněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že tyto námitky obviněný uplatnil již v rámci své dřívější obhajoby, přičemž soudy obou stupňů se s nimi náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Státní zástupce se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, s tím, že obviněný naplnil skutkem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jelikož se minimálně v nepřímém úmyslu obohatil ke škodě cizího majetku tím, že uvedl poškozené v omyl ohledně své schopnosti dostát převzatým závazkům, a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Podle názoru státního zástupce pro podvodný úmysl obviněného svědčí jeho celková finanční situace v rozhodném období, jakož i způsob, jakým s obviněnými jednal a jeho finančně náročný způsob života.
Státní zástupce na základě těchto skutečností uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou odstranitelnou cestou dovolání, které slouží k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně vymezeny v §265b tr. ř., a navrhl, aby dovolání obviněného bylo ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, přičemž vyslovil souhlas s tím, aby se tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. stalo v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Obviněný L. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky vztažené k uvedenému dovolacímu důvodu směřují z podstatné části - s výjimkou argumentace, podle níž posuzovaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. - do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž v naznačených směrech soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci (poukazuje na to, že nebyly řádně vyhodnoceny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, přičemž polemizuje se skutkovými úvahami a závěry soudů). V návaznosti na uvedené skutečnosti činí závěr o nesprávném právním posouzení skutků.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem částečně spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tak v rámci svého mimořádného opravného prostředku de facto domáhá revize relevantních skutkových zjištění soudů soudu, tzn. že v uvedeném směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval.
Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného odvolacím soudem. Dovolatel totiž vyjádřil názor, že posuzovaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. (tvrdí totiž, že svým jednáním nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu). Konstatovanou výtku týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
V daných souvislostech je ovšem na místě předeslat, že soudy obou stupňů se právní kvalifikací předmětného skutku náležitě zabývaly a své - správné - právní závěry dostatečně odůvodnily, přičemž se vypořádaly s argumenty a skutečnostmi, jež obviněný uplatnil i nyní v dovolání.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových práv. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Ve vztahu k posuzovanému případu je nutno ještě uvést, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu peníze nevrátit vůbec nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí poškozeného v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Čin je dokonán obohacením (neoprávněným rozmnožením majetku – majetkových práv) pachatele nebo jiného. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde zejména o zmenšení majetku, ale také o ušlý zisk.
V posuzovaném případě nalézací soud zjistil (a odvolací soud potvrdil), že obviněný vylákal různě vysoké finanční částky jako půjčky na obchodování s pohledávkami se slibem výhodného zhodnocení a vrácení v krátké lhůtě nebo zálohy na získání určitých pohledávek, ač věděl, že nebude moci slib pro značné dluhy dodržet, o koupi některých pohledávek vůbec nejednal nebo tyto aktivity předstíral, jako zajištění dluhů nabízel některým věřitelům již zastavený majetek, aby získal další půjčky, které používal na dílčí úhrady dluhů, přičemž celkově (v konkrétně popsaných případech) vylákal finanční částku ve výši nejméně 35,857.000,- Kč, a dosud dluží celkovou částku 28,447.000,- Kč“.
Zjištěné (a co do jednotlivých případů shora konkrétně popsané) jednání je třeba označit za podvodné, neboť obviněný poškozené uvedl v omyl právě tím, že rozhodné skutečnosti týkající se naložení se svěřenými finančními prostředky pouze předstíral, příp. v tomto směru uváděl nepravdivé skutečnosti, nebo se zavázal půjčené finanční prostředky řádně vrátit, ač tento závazek nebyl reálně splnitelný (jak stručně, avšak výstižně konstatoval státní zástupce, obviněný uvedl poškozené v omyl ohledně své schopnosti dostát převzatým závazkům). Zjištěné skutkové okolnosti (ve všech jednotlivých případech tvořících jediný pokračující skutek) současně odůvodňují správnost právního závěru soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněný si totiž za popsaného skutkového stavu musel být v rozhodné době přinejmenším vědom toho, že závazky, jež převzal nebude moci splnit, a že tím uvádí poškozené v omyl. Jednal-li uvedeným způsobem za konstatované situace, lze dovodit jeho srozumění s následkem (resp. účinkem) předpokládaným zákonem. Bylo tudíž dáno jeho zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák.
Tyto závěry jsou potvrzeny i skutečnostmi, které rozvedl nalézací i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, na něž postačí (se zřetelem k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.) odkázat. Nutno ovšem dodat, že se zřetelem k obsahu obou rozhodnutí neobstojí námitka dovolatele, podle níž soudy úvahu o vině pojaly zcela plošně.
Z uvedeného popisu soudy zjištěného skutku je zřejmá též existence škody. Škoda vznikla - jako důsledek výše uvedeného úmyslného podvodného jednání (byla v přímé příčinné souvislosti se zaviněným /úmyslným/ protiprávním jednáním obviněného) - na majetku poškozených již v okamžiku převzetí peněz obviněným. Tuto škodu přitom bylo na místě podřadit pod pojem škoda velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák.
Nepochybil tedy nalézací soud, jestliže předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ani odvolací soud, pokud tento právní závěr označil za správný. Vzhledem k těmto skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně relevantním námitkám dovolatele žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě.
Obviněný uvedl, že v průběhu přípravného řízení nebylo dostatečně zabezpečeno jeho právo na obhajobu. Konstatoval, že jeho obhajobu měla na základě plné moci vykonávat JUDr. B. Š., která však plnou moc zaslala orgánům činným v trestním řízení se značným zpožděním, když již obhajobu vykonával ustanovený obhájce JUDr. F. D., jehož ustanovení bylo po zaslání plné moci zrušeno. JUDr. B. Š. se však dalších úkonů nezúčastnila a následně (až na základě opakované výzvy vyšetřovatele) oznámila, že již obhajobu nevykonává, přičemž v mezidobí proběhly výslechy řady svědků a poškozených. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu jde o námitky právně relevantní.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu zjistil, že dne 24. 6. 2003 bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (další usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle téhož zákonného ustanovení mu bylo doručeno dne 23. 7. 2003). V souvislosti s tím si obviněný dne 24. 6. 2003 zvolil za obhájce JUDr. V. K. (Advokátní kancelář L.). Vzhledem k tomu, že v dalším průběhu řízení vyvstala potřeba výslechu jmenovaného advokáta jako svědka, ukončil dotyčný ke dni 12. 8. 2003 právní zastupování obviněného a současně sdělil policejnímu radovi, že obhajobu obviněného neprodleně přebírá advokát JUDr. J. D. (Advokátní kancelář H. K.), jemuž téhož dne (12. 8. 2003) plnou moc (pro zastupování obviněného) udělila manželka obviněného M. F. Dne 25. 8. 2003 byl policejnímu radovi doručen přípis JUDr. J. D., v němž jmenovaný oznámil, že ke dni 22. 8. 2003 ukončil obhajobu obviněného. Již dne 26. 8. 2003 policejní rada osobně poučil obviněného o nutné obhajobě - o možnosti zvolit si obhájce s tím, že nevyužije-li této možnosti, bude mu obhájce ustanoven. Se souhlasem obviněného byl téhož dne požádán Okresní soud v Pardubicích o ustanovení obhájce a opatřením tohoto soudu ze stejného dne (26. 8. 2003), sp. zn. Nt 876/2003, byl ustanoven jako obhájce advokát JUDr. F. D. (Advokátní kancelář P.).
Dne 30. 9. 2003 písemně sdělila JUDr. B. Š. (Advokátní kancelář P.) Policii ČR, Správě východočeského kraje, službě kriminální policie a vyšetřování H. K., že převzala obhajobu obviněného, a k tomuto sdělení přiložila plnou moc, kterou jí obviněný udělil dne 16. 9. 2003. Opatřením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. Nt 876/2003, byl proto JUDr. F. D. zproštěn povinnosti obhajovat obviněného. Dne 17. 10. 2003 požádala JUDr. B. Š. policejního radu o odložení vyšetřovacích úkonů z důvodu vyjasnění dalšího postupu obviněného ohledně obhajoby. Dne 20. 10. 2003 JUDr. B. Š. sdělila, že do tohoto dne nebyla dořešena otázka a rozsah její plné moci, což řeší s obviněným, to vše s tím, že po vyjasnění ihned podá zprávu. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že plná moc, kterou jmenované advokátce obviněný udělil, nebyla nijak limitována (věcně ani časově). Na toto sdělení reagoval policejní rada žádostí o bližší vysvětlení a současně se dotázal, zda může pokračovat v konání naplánovaných svědeckých výpovědí či nikoli s dovětkem, aby případně obhájkyně písemně sdělila, že do „jisté doby“ trvá na tom, aby v dané věci nebyly činěny žádné úkony. Na základě této žádosti obdržel policejní rada od jmenované obhájkyně SMS zprávu, podle níž „by opravdu bylo lepší počkat, až se to vyřeší s plnou mocí“, s tím, že následujícího dne obhájkyně navštíví obviněného a poté podá zprávu. Přípisem ze dne 22. 10. 2003 policejní rada JUDr. B. Š. oznámil, že je povinen pro účely trestního řízení uznat její mandát jako obhájkyně obviněného dnem 30. 9. 2003, kdy obdržel její vyrozumění s kopií plné moci. Současně ji požádal o předání originálu plné moci, výpovědi či odvolání této plné moci ze strany obviněného, k němuž mělo dle telefonicky podané informace dojít ke dni vyhotovení přípisu, a písemné zprávy o pokynech či žádostech, které měl obviněný v souvislosti s vypovězením plné moci vyslovit. Zdůraznil přitom, že je zapotřebí tyto materiály poskytnout neprodleně, aby je mohl založit do vyšetřovacího spisu a okamžitě požádat Okresní soud v Pardubicích o ustanovení nového obhájce. Dne 23. 10. 2003 JUDr. B. Š. sdělila, že plná moc byla ukončena po vzájemné dohodě dne 22. 10. 2003, a dodala, že obviněný nadále trvá na tom, aby byl zastupován pouze advokátem ex offo JUDr. F. D. Dne 24. 10. 2003 policejní rada opětovně upozornil obviněného na nutnou obhajobu s tím, že si může zvolit obhájce a pokud tak neučiní nebo nebude-li mu zvolen obhájce jinou oprávněnou osobou, požádá Okresní soud v Pardubicích o ustanovení obhájce. Na to obviněný reagoval žádostí o zkontaktování JUDr. F. D., kterého si „chce vzít na základě plné moci“. Ještě dne 24. 10. 2003 policejní rada o tomto požadavku obviněného informoval JUDr. F. D., který uvedl, že nejpozději dne 29. 10. 2003 sdělí své stanovisko. Dne 29. 10. 2003 JUDr. F. D. policejnímu radovi sdělil, že od JUDr. B. Š. obdržel dopis oznamující ukončení plné moci k zastupování obviněného, který podle jeho názoru nesplňuje všechny náležitosti k řádnému ukončení zplnomocnění. Ohledně převzetí obhajoby obviněného na základě plné moci se JUDr. F. D. nevyjádřil. Dne 30. 10. 2003 obviněný policejnímu radovi potvrdil, že plná moc (udělená JUDr. B. Š.) je platná, podepsal ji, přičemž upřesnil, že tato plná moc byla platná od 30. 9. 2003 do 22. 10. 2003. Dne 30. 10. 2003 na základě podnětu policejního rady a žádosti obviněného byl tomuto ustanoven opatřením Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. Nt 916/2003 obhájce JUDr. F. D., který jej poté zastupoval v dalším průběhu trestního řízení.
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit, že v době od žádosti obhájkyně JUDr. B. Š. o odložení vyšetřovacích úkonů až do ustanovení obhájce JUDr. F. D. (ode dne 17. 10. 2003 nejméně do dne 30. 10. 2003) nebyly prováděny vyšetřovací úkony (výslechy svědků). Obecně pak lze konstatoval, že pokud byly s výjimkou uvedené doby prováděny úkony trestního řízení (výslechy svědků), byli o těchto úkonech jednotliví obhájci obviněného vyrozumíváni a byla jim tak dána možnost se těchto úkonů zúčastnit (v řadě případů se obhájci naznačených úkonů zúčastnili).
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nedošlo k takovému pochybení orgánů činných v trestním řízení, v důsledku něhož by bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, právo na obhájce. Obviněný si buďto obhájce zvolil (v tomto směru bylo jako primární respektováno právo volby obhájce) nebo (jestliže práva volby obhájce nevyužil) mu byl – v závislosti na sdělení ať již jeho samého či jeho obhájce, že došlo k výpovědi plné moci – obhájce neprodleně soudem ustanoven. Je tedy zřejmé, že ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo právo obviněného na obhájce plně respektováno a dodrženo. Došlo-li k obviněným namítaným problémům, pak ty nelze klást za vinu orgánům činným v trestním řízení.
V souvislosti s tím je vhodné poukázat na nález č. 87/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, podle něhož ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod – dále jen „Listina“) spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna, tyto ústavní záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (§36 odst. 2 tr. ř.), který ve shodě s ústavou je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoliv stadiu neskončeného řízení (§37 odst. 2 tr. ř.), je proto vždy věcí obviněného (obžalovaného) kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, případně zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný (obžalovaný) nese odpovědnost sám a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat „kvalitu obhajoby“ či nečinnost obhájce, neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jímž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit.
Vedle toho je nutné konstatovat, že činnost či nečinnost obhájce je výlučně jeho odpovědností vůči obviněnému. Orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny zasahovat do výkonu práv a povinností obhájce. Není proto ani možné přenášet na ně odpovědnost za nečinnost obhájce (nebo úroveň či způsob jeho činnosti).
Není pak od věci připomenout stanovisko samotného obviněného k otázce jeho obhajování ve výše naznačeném období, které vyjádřil při výslechu konaném (za přítomnosti jeho obhájce JUDr. F. D.) dne 12. 11. 2003. Tehdy na dotaz policejního rady, zda je možno konstatovat, že obhajoba v této trestní věci byla navazující a výslechy, o jejichž konání byla vyrozuměna JUDr. B. Š., jsou učiněny v souladu s trestním řádem a tedy, že nebylo zkráceno jeho právo na řádnou obhajobu, výslovně uvedl, že výslechy byly učiněny v navazující obhajobě a necítí, že by mu bylo zkráceno právo na obhajobu.
Na základě uvedených skutečností nemohl Nejvyšší soud přiznat argumentům uplatněným obviněným v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem ke shora rozvedeným důvodům Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. F. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 16. prosince 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý