ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1250.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1250/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2004 o dovolání podaném obviněným L. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To 109/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 2/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 37 T 2/2003, byl obviněný L. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že:
„jako zmocněnec 1. i. f. M. I., a. s., se sídlem v O.-P. (dále jen 1. IFMI) , na základě plné moci ze dne 27. 5. 1996, vystavené statutárními zástupci 1. i. f. M. I., a. s, kterou převzal dne 29. 5. 1996, inkasoval v rámci vyrovnání závazků mezi tímto investičním fondem a společností I. Z., s. r. o., od jednatele této společnosti L. R.,
- dne 31. 5. 1996 částku 3.000.000,-- Kč v hotovosti
- dne 20. 6. 1996 částku 2.427.752,-- Kč v hotovosti
- dne 20. 6. 1996 částku 2.430.705,-- Kč v hotovosti
přičemž celkovou přijatou částku ve výši nejméně 7.858.457,-- Kč se zavázal okamžitě složit do pokladny nebo převést na účet 1. i. f. M. I., a. s., což dosud neučinil a naopak těchto prostředků použil pro vlastní podnikatelskou činnost v jiných společnostech, ve kterých působí a které s 1. i. f. M. I. nejsou v žádném právním vztahu,
čímž 1. i. f. M. I., a.s., se sídlem v O.- P. (nyní 1. i. f. M. I., a. s. „v likvidaci“ se sídlem O.) poškodil o celkovou částku ve výši nejméně 7.858.457,-- Kč.“
Za tento trestný čin byl podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu provozování podnikatelské činnosti v oboru shromažďování peněžních prostředků právnických a fyzických osob za účelem jejich použití na účasti na podnikání podle zák. č. 248/92 Sb. na dobu pěti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému 1. i. f. M.I., a. s. „v likvidaci“ O. na náhradě škody částku 7.858.457,-- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. 4 KZv 160/97 v bodu I. pro skutek, kterým se měl dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění před novelou zák. č. 253/1997 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený 1. i. f. M. I., a. s., „v likvidaci“ O., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To 109/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 1. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (v dovolání nesprávně uveden rozsudek) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce následně dovolání, jímž napadl výrok o vině, výrok o výši trestu i výrok o náhradě škody, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných právních pochybností ve prospěch obviněného, především vzhledem k právní kvalifikaci jednání ostatních obviněných. Obsáhle se zabýval údajnými rozpory zřejmými při hodnocení důkazů předložených obžalobou a soudem. Zejména konstatoval, že orgány činné v trestním řízení nezkoumaly motiv jednotlivých obviněných a tak nepřipustily možnost, že by mohl být jednou z obětí trestné činnosti, což podle něj například dokazovalo to, že mu bylo vyhrožováno Ing. Č. Namítl, že soud se nezabýval skutečností, že celá akce převodu obchodního podílu společnosti O. byl připravena právě Ing. Č. a Doc. Š., který působil jako prokurista této společnosti a zároveň jako prokurista společnosti 1. I. Skutečným řízením společnosti byla pověřena Mgr. Če. Podle mínění dovolatele by bylo třeba hodnotit činnost těchto tří osob jako spolupachatelství, za předpokladu, že by je soud obžaloby nezprostil. Dále vyjádřil názor, že ačkoli jím bylo podepsáno potvrzení o přijetí finančních prostředků, společnost tyto prostředky fakticky neměla na účtu, z čehož plyne, že uvedené doklady podepsal pod nátlakem ze strany Ing. Č., který vedl ve firmě účetnictví a měl přístup ke všem informacím týkajícím se právě jeho. Podle jeho přesvědčení tok peněz z uvedené transakce byl nepřezkoumatelný, přičemž nebylo ani patrno, jaké doklady přesun peněz dokumentovaly. Šlo podle něho o doklady „fiktivní“ (vystavené pod nátlakem). Dovolatel dále poukázal na to, že ačkoli soud vycházel z toho, že vykonával správu fondu osobně, z hospodářské smlouvy ze dne 24. 11. 1992 vyplývalo, že jí mohl pověřit někoho jiného za podmínek v této smlouvě přesně definovaných. Tak se také stalo a touto pověřenou osobou byla Mgr. Če. Upozornil přitom na skutečnost, že byl do předmětné trestné činnosti vmanévrován s cílem udělat z něj bílého koně, což mimo jiné vyplynulo i z výpovědi svědkyně Mgr. Če. realizující většinu obchodů ve fondu. Dotyčná zneužila své plné moci k nevýhodným obchodům s cennými papíry. Dovolatel rovněž zdůraznil, že v průběhu vyšetřování a následně hlavního líčení nebyla dořešena otázka správy fondu v kontextu s výše zmíněnou hospodářskou smlouvou a plnou mocí danou mu dne 27. 5. 1996. V této souvislosti citoval čl. 8 ze stanov 1. i. f. M.I. a. s., podle něhož IF zastupují členové představenstva a makléř IF v rozsahu zmocnění, které nebylo nikdy zúženo. Dovolatel k tomu uvedl, že na základě hospodářské smlouvy byla společnost O., jejímž jednatelem byl, oprávněna vykonávat správu majetku celého fondu, a dovodil, že tedy měl právo nakládat s majetkovými hodnotami fondu, např. finančními prostředky a cennými papíry. Omezen mohl být podle svých slov pouze zákonem nebo dodatkem hospodářské smlouvy či ujednáním, které by tuto smlouvu omezovalo. Shledal pak (na základě analýzy „všech dostupných vyšetřovacích úkonů“), že představenstvo 1. i. f. M.I. a. s. nepostupovalo v souladu se zákonem, neboť v opačném případě by se nemohlo stát, že vystaví vůči hospodářské smlouvě kontradiktorní dokument, který ji zužuje. Dodal, že komunikace představenstva se správcem fondu byla nedostačující, o čemž svědčí skutečnost, že o údajném omezení obchodování s cennými papíry v majetku fondu se dozvěděl až v průběhu vyšetřování, což podle jeho názoru potvrzuje strana 5 protokolu o výslechu obviněného ze dne 30. 7. 1997. Soud podle jeho mínění nepostupoval v souladu se zásadou spravedlivého procesu a tendenčně se orientoval pouze na jeho osobu, ne však již na zbylé obviněné Mgr. Če., Ing. Č. a Doc. Š. Dovolatel také vyslovil nesouhlas se stanovenou výší škody určenou mu k náhradě, jelikož prostřednictvím společnosti O. koupil akcie, které „přináležely do portfólia fondu, a tudíž při včasném zobchodování mohl být fond profitabilní“. Navíc finanční prostředky z těchto operací snižují celkovou škodu. Soud podle jeho mínění rovněž pochybil, když nevzal v úvahu započtení trvání vazby do uloženého testu, což bylo následně zhojeno až usnesením Krajského soudu v Ostravě. Obsah svého mimořádného prostředku shrnul tak, že nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných právních pochybností a s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo, soud se nezabýval rozpory uvedenými v odůvodnění rozsudku, nebyl prokázán úmysl k spáchání trestného činu, tudíž by jednání dovolatele mohlo být posouzeno v mezích obchodně právních či finančně právních vztahů.
Vzhledem k shora tvrzeným skutečnostem v závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby „dovolací soud v intencích §265 a) trestního řádu a násl. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě 37 T 2/2003 a odvolacího soudu 6 To 109/2003 a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
K dovolání obviněného v jeho původní podobě se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání v této podobě nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, a navrhl, aby dovolací soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl, pokud naznačené nedostatky nebudou odstraněny. Poté, co bylo dovolání k výzvě předsedy senátu soudu prvního stupně doplněno, bylo předloženo nejvyššímu státnímu zástupci k opětovnému vyjádření. Tohoto práva již nejvyšší státní zástupce nevyužil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný L. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Dovolatel především zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím (viz jeho názor, že nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných právních pochybností a s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo) s tím, že podle jeho přesvědčení objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci inkriminovaného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových závěrů popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (které jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě rozvedeny a odůvodněny), na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se svým mimořádným opravným prostředkem de facto domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, které za správné označil soud odvolací, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý