ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1352.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1352/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2004 o dovolání, které podal obviněný V. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 13 To 271/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 63/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 4 T 63/2002, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle rozsudku spáchal tím, že
„1. v době od 3. 7. 1995 do 12. 7. 1995 v P. poté, co dne 29. 6. 1995 uzavřel s regionálním zástupcem firmy B. kupní smlouvu o dodávkách zboží, ve které se zavázal zaplatit jeho cenu ve stanovených lhůtách splatnosti, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, odebral nejméně ve třech případech pneumatiky, fakturovanou cenu nezaplatil a způsobil tím spol. s r. o. B. C. O. škodu ve výši 94.743,54 Kč,
2. v době od 27. 11. 1995 do 30. 1. 1996 v P. poté, co dne 27. 11. 1995 uzavřel smlouvu o odběrech motorové nafty, ve které se zavázal hradit jednou týdně fakturované částky, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, odebral opakovaně motorovou naftu a způsobil tím Č. s. p. H. K., filiálka P., škodu v celkové výši 35.659,-- Kč,
3. ve dnech 1. 3. 1996 a 22. 3. 1996 v M., okr. Pr. – v., poté, co dne 27. 11. 1995 uzavřel smlouvu o odběrech motorové nafty, ve které se zavázal hradit jednou týdně fakturované částky, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, odebral naftu v hodnotě 9.730,-- Kč, příslušné faktury neuhradil a způsobil tím A. p. a. s. M. škodu v této výši,
4. dne 16. 7. 1996 v P. – S. H. si u firmy G. G. a. s. objednal a poté nechal provést generální opravu motoru vozidla zn. Tatra T 815, když se při uzavírání smlouvy zavázal uhradit náklady na opravu, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, zaplatil pouze zálohu, která byla podmínkou provedení opravy, a poté, co dne 22. 1. 1997 opravené vozidlo převzal, neuhradil ani přes upomínky fakturovanou částku a způsobil tím a. s. G. G. P. škodu ve výši 102.465,80 Kč.“
Dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. který podle rozsudku spáchal tím, že
„5. dne 30. 10. 1997 v R. , okr. J., uzavřel s provozovatelem čerpací stanice K. –O. smlouvu o odběru pohonných hmot, v níž se zavázal uhradit finanční částky fakturované za provedené odběry, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, a na základě této smlouvy odebral pohonné hmoty, které ani přes upomínky a soudní vymáhání nezaplatil a způsobil tím V. K. škodu ve výši 47.564,--Kč.“
Dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle rozsudku spáchal tím, že
„6. dne 15. 11. 1999 v P. uzavřel s C. L. smlouvu, ve které se zavázal hradit pravidelné splátky za leasing osobního automobilu, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, a na základě této smlouvy zaplatil prvou splátku, která byla podmínkou poskytnutí předmětu leasingu a dne 19. 11. 1999 převzal osobní motorové vozidlo zn. VW Polo, ze jehož užívání již žádné další fakturované částky nezaplatil, vozidlo ani na výzvu majitele nevrátil a způsobil tím a. s. C. L. Pr. škodu ve výši 302.166,-- Kč,
7. ve dnech 23. 11. 1999 a 9. 12. 1999 v O., okr. P., uzavřel leasingové smlouvy, ve kterých se zavázal hradit pravidelné splátky, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, zaplatil prvé splátky, které byly podmínkou poskytnutí předmětu leasingu, a na základě těchto smluv převzal nákladní vozidla zn. Tatra T 815 s podvalníkem Transporta P 50, valníkový návěs BSS – NV a tahač návěsu LIAZ 110, za která ani přes upomínky další splátky neuhradil, vozidla nevrátil a způsobil tím spol. s. r. o. A. L. J. H. škodu ve výši 360.460,--Kč.“
Dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle rozsudku spáchal tím, že
„8. dne 2. 5. 2000 v B. n. L. uzavřel se zástupcem spol. s r. o. B. T. leasingovou smlouvu, ve které se zavázal hradit pravidelné splátky, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, složil požadovanou kauci, která byla podmínkou poskytnutí předmětu leasingu, a na základě této smlouvy převzal valníkový návěs BSS METACO, za jehož užívání žádnou fakturovanou splátku neuhradil, návěs nevrátil a způsobil tím spol. s r. o. B. T. B. n. L. škodu ve výši 717.000,--Kč,
9. dne 10. 5. 2000 v P. uzavřel se zástupcem a. s. N. W. I. leasingovou smlouvu, ve které se zavázal hradit pravidelné splátky, přestože věděl, že nemá a nebude mít prostředky na to, aby takovému závazku dostál, zaplatil dvě prvé splátky, což bylo podmínkou poskytnutí předmětu leasingu a na základě této smlouvy převzal tahač návěsů zn. Renault AE 380, za jehož užívání již žádné další splátky nezaplatil, vozidlo nevrátil a způsobil tím a. s. N. W.I. se sídlem v T. škodu ve výši 727.472,40 Kč.“
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, přičemž byl nad obviněným současně vysloven dohled. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil a v co nejkratší době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému A. p. M., a. s., částku 9.370,- Kč a poškozenému V. K. částku 47.564,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození C. L., a. s., Pr., A. L. J. H. s. r. o., B. T. s. r. o., B. n. L., N. W. I. a. s., T., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věch občansko právních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 13 To 271/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích tak nabyl právní moci dne 9. 9. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podal obviněný V. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav, zejména pokud jde o existenci subjektivní stránky trestného činu, a dále nesprávně hmotně právně posoudily vyčíslení vzniklé škody. Dále uvedl, že stran skutků popsaných pod body 7) – 9) napadeného usnesení se jedná o případy, kdy uzavřel s několika společnostmi leasingové smlouvy na nákladní vozidla, u nichž následně nesplácel leasingové splátky v důsledku okolností, které nebyl schopen předvídat. Zejména se tak stalo z důvodu nenaplnění jeho podnikatelského záměru, který spočíval v rozšíření počtu nákladních souprav, jež měly po uvedení do provozu podstatně zvýšit výnosy z jeho podnikání. V souvislosti s tím vyjádřil obviněný nesouhlas se závěry obou soudů, podle kterých v době, kdy uzavíral předmětné leasingové smlouvy, musel vzhledem ke své finanční situace vědět, že se zavazuje ke splácení částek, jež zjevně nebude schopen uhradit. Soudy obou stupňů podle jeho tvrzení pochybily, když nepřipustily jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomie, v němž by se znalec vyjádřil k jeho možnostem hradit své závazky podle jednotlivých smluv z předpokládaného zisku z provozu opravených nákladních souprav. Podle jeho názoru jde o důkaz podstatný pro posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu. Složitost předmětné problematiky si přitom vyžaduje odborných znalostí, takže soud nemůže bez pomoci znaleckého zkoumání dojít ke správným závěrům ohledně finanční výnosnosti zamýšleného provozu více nákladních souprav. Dovolatel pak v souvislosti s tím stručně připomenul účel leasingu a vyslovil přesvědčení, že ze skutečnosti, že v době uzavírání leasingových smluv neměl dostatek peněžních prostředků, nelze dovozovat jeho podvodný úmysl. Pokud nezaplatil leasingovou splátku, došlo pouze k porušení závazkového vztahu.
V další části dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas se způsobem výpočtu vzniklé škody v případě skutku uvedeného pod bodem 7) napadeného usnesení. Zdůraznil, že cena vozidel, která převzal jako předmět leasingu od poškozené společnosti A. L. J. H. s. r. o., činila ke dni uzavření leasingových smluv celkem 496.760,- Kč. Od této částky měla být odečtena záloha, resp. první leasingová splátka, které zaplatil při uzavření smlouvy. Jednalo se o částku 122.034,- Kč (záloha složená na vozidlo Liaz 110) a částku 257.594,- Kč (první leasingová splátka na zbylá tři vozidla). Po odečtení by škoda, která vznikla v případě předmětného skutku činila 117.132,- Kč a nikoliv 360.460,- Kč, jak je uvedeno v rozsudku nalézacího soudu, který byl odvolacím soudem potvrzen. Dále dovolatel ve vztahu k uvedenému skutku orgánům činným v trestním řízení vytkl, že nepřipustily jeho návrh na vypracování znaleckého posudku, který by určil výši zhodnocení nákladních vozidel, která měl v leasingu od jmenované společnosti, po opravách jím provedených. Podle jeho přesvědčení by cena jím provedeného zhodnocení nákladních souprav, jež byly vráceny zmíněné společnosti, měla být započtena do výše vzniklé škody.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby „dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pob. Pardubice, jež nabylo právní moci dne 9. 9. 2003, a to z důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. g), a přikázal mu, aby odvolání obžalovaného znovu projednal a rozhodl o něm.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že námitky dovolatele směřující k nedostatku subjektivní stránky jeho trestného jednání nejsou důvodné. Soud prvního stupně se právě tímto znakem trestné činnosti obviněného důkladně zabýval a důvody, pro něž bylo u obviněného usouzeno na úmyslné zavinění, dále rozvedl soud odvolací. Ke skutečnostem vyloženým v rozhodnutích soudů obou stupňů není třeba ničeho dodávat. Za poněkud jinou označil státní zástupce situaci v otázce zjištění výše škody způsobené trestným činem popsaným v bodě 7) výroku o vině. Způsob, jímž dospěl nalézací soud k částce 360.460,- Kč, jako výši způsobené tímto deliktem, není z odůvodnění rozsudku dosti zřejmý, když podle znaleckého posudku byla časová hodnota vozidel, celkem 496.770,- Kč, přičemž podle tvrzení obviněného mělo být v rámci akontace a leasingové splátky uhrazeno celkem 379.628,- Kč. Pokud ovšem nalézací soud vycházel z cen sjednaných v leasingových smlouvách, jak se naznačuje v 3. odst. na str. 9 rozsudku, pak postupoval v rozporu se stávající soudní praxí, podle níž je třeba vycházet z ceny stanovené podle §89 odst. 12 tr. zák., nikoli z ceny sjednané, jež se může od reálné tržní ceny radikálně lišit. V takovém případě by podle státního zástupce bylo dovolání obviněného zčásti důvodné /byť by byl dán jiný, než deklarovaný dovolací důvod, a to důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně by bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 13 To 271/2003 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 4 T 63/2002, včetně případných rozhodnutí navazujících a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas, aby dovolací soud za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. dovolání projednal a rozhodl o něm v neveřejném zasedání i jiným, než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný V. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní názor na relevantní skutkové okolnosti. Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Dovolatel tedy především (vedle výtky neúplnosti dokazování) zpochybňuje skutková zjištění popsaná pod body 7) – 9) výroku rozsudku nalézacího soudu (odůvodnění usnesení odvolacího soudu) s tím, že podle něho nebyly vzaty v úvahu některé významné skutkové okolnosti, jež měly svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový skutkový stav věci (jiný, než je vyjádřen v napadeném rozhodnutí), jenž by právní kvalifikaci jeho jednání uvedeného ve zmíněných částech rozhodnutí soudů obou stupňů jako trestných činů podvodu (pro absenci subjektivní stránky – úmyslného zavinění) nedovoloval. Vedle toho soudům obou stupňů vytýká nesprávně zjištěnou výši škody v případě útoku uvedeného pod bodem 7) výroku rozsudku nalézacího soudu (odůvodnění usnesení odvolacího soudu), přičemž sám činí odlišný skutkový závěr. Z rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových zjištění popsaných shora, na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek. Jako obiter dictum lze přitom poznamenat k otázce výše škody uvedené v inkriminované části rozhodnutí nalézacího (odvolacího soudu), že v důsledku pochybení soudu prvního stupně (při výpočtu odečetl dvakrát jednu a tutéž částku představující zálohu složenou v souvislosti s tzv. leasingovou smlouvou týkající se tahače návěsu LIAZ 110) byla škoda vyčíslena nižší částkou, než jaká ve skutečnosti vznikla. Nutno ovšem dodat, že uvedené pochybení nebylo možno vzhledem k zákazu reformationis in peius napravit, neboť jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud rozhodoval o opravném prostředku podaném výlučně obviněným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by je věcně projednal. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý