ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1420.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1420/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2004 o dovolání, které podal obviněný J. V., rozený B.,t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. – H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 2 To 645/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 173/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 4 T 173/2003, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že
„1/ v době od 9. 4. 2003 do 2. 6. 2003 na základě inzerátu poškozeného vylákal od D. B., pod záminkou zajištění úvěru ve výši 505.000 Kč, dne 9. 4. 2003 v Š. hotovostní částku 5.000 Kč a dále platbou na účet obžalovaného zřízený u Ž. b., a. s., pobočka v O., uskutečněnou poškozeným 5. 4. 2003 částku 20.000 Kč, platbou z 25. 4. 2003 částku 10.000 Kč, platbou z 30. 4. 2003 částku 10.000 Kč, platbou z 6. 5. 2003 částkou ve výši 10.000 Kč a platbou ze dne 2. 6. 2003 částku ve výši 15.000 Kč, čímž přivodil D. B. škodu ve výši 70.500 Kč, přičemž již od počátku neměl úmysl úvěr zajistit a jednal se záměrem získané finanční prostředky si ponechat,
2/ na základě inzerátu v době od 14. 4. do 15. 4. 2003 pod příslibem zajištění úvěru ve výši 150.000 Kč, vylákal od M. S., dne 14. 4. 2003 v O. hotovostní platbu ve výši 5.000 Kč a následně dne 15. 4. 2003 platbu ve výši 10.500 Kč poskytnutou na jeho účet vedený u Ž. b., a. s., pobočka v O., a tím jí tak přivodil celkově škodu 15.050 Kč, přičemž již od počátku měl úmysl úvěr nezajistit, nýbrž takto získané prostředky použít pro vlastní potřebu.“
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. by zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 2 T 18/2004, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. S. na náhradě škody částku 15.050,- Kč a poškozenému D. B. na náhradě škody částku 70.500,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 13. 7. 2004, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Šumperku tak nabyl právní moci dne 13. 7. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, podal obviněný J. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém (resp. v doplnění tohoto dovolání ze dne 13. 10. 2004) uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že soud neprovedl jím navrhovaný důkaz – výslech svědka E. A.,který měl úvěr zajišťovat a kterému byly peníze předávány. Vyjádřil přesvědčení, že právě provedením tohoto důkazu mohlo být jeho obvinění vyvráceno. Dále podotkl, že spáchal-li skutečně jiné trestné činy, pro které byl v minulosti souzen, pak se k nim vždy doznal. V daném případě však jednal pro pana E. A. v domnění, že ten úvěr opravdu zajistí. Namítl dále, že soud rozhodoval na základě nedostatečně provedených důkazů, neboť se nevypořádal s rozpory ve výpovědích poškozených D. B. a M. S. Uzavřel pak, že neprovedením výslechu svědka E. A. a nesprávným hodnocením ve věci provedených důkazů soud dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině (že se dopustil trestných činů, z nichž ho viní obžaloba), čímž jej zkrátil na jeho právech zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že ačkoliv je dovolání obviněného podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti dovolatel namítá toliko neúplné dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Zdůraznil, dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V návaznosti na výše uvedené dodal, že dovolatelem namítaná nesprávná skutková zjištění být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) vůbec nemohou. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které (ve znění doplňku ze dne 13. 10. 2004) splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neprovedení jím navrhovaného důkazu (výslechu svědka E. A.), tedy neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností).
To je zřejmé z konkrétních argumentů v dovolání uplatněných i ze souhrnného konstatování dovolatele, že soud „neprovedením důkazu výslechu svědka E. A. a dále na základě nesprávného zhodnocení důkazu dospěl k nesprávnému závěru a rozsudku.“
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely po zhodnocení provedených důkazů (přičemž vyložily důvody, pro něž shledaly provedené dokazování úplným a nepovažovaly za nezbytné provádět další důkazy) právě z naznačených skutkových závěrů a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý