ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.470.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 470/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2004 o dovolání podaném obviněným L. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 11 To 362/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 23/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 10 T 23/2003, byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 9. 8. 2002 do 6. 10. 2002 v místě svého trvalého bydliště v Č., okres R. n. K., se nejméně v jednom případě bolestivě dotýkal a osáhaval pohlavní orgány nezletilé L. B.“ Za to byl odsouzen podle §242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 11 To 362/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 10. 2003 /§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný L. V.k prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl, že skutkový stav vymezený ve výroku o vině rozsudku (nalézacího soudu) a zjištěný v předcházejícím řízení neobjasňuje některé potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty, a proto právní kvalifikace skutku na podkladě v napadeném rozsudku zjištěného skutkového stavu není správná. Dovodil přitom, že soud porušil základní zásady trestního řízení uvedené v §2 tr. ř., zejména zásadu materiální pravdy, zásadu vyhledávací a zásadu volného hodnocení důkazů a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele soudy nedostály ani požadavkům na odůvodnění rozsudku podle §125 odst. 1 tr. ř. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou v podstatě nepřezkoumatelná. V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel konkretizoval své výhrady vůči postupu soudů při zjišťování skutkového stavu věci, přičemž jim vytknul nesprávné a nedostatečné zhodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků Ja. V. a J. J. na straně jedné a výpovědi svědkyně J. V. na straně druhé, a neúplnost dokazování (neprovedení konfrontace mezi svědkyněmi Ja. V. a J. V.). Soud druhého stupně, který převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, se podle jeho názoru náležitě nezabýval znaleckým posudkem znalce PhDr. V. M., a to v souvislosti s jeho (dovolatelovými) tvrzeními ohledně okolností zpracování tohoto posudku a způsobu šetření poškozené. Dále dovolatel namítl, že z popisu jeho jednání v rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit jeho úmysl, intenzitu zásahu do pohlavní sféry poškozené, délku trvání skutku ani skutečnost, že tak činil se záměrem se pohlavně vzrušit. Soudu přitom vytknul, že tyto skutečnosti ani naplnění materiální podmínky trestného činu nezkoumal a dostatečně se nevyrovnal se stanovením stupně nebezpečnosti činu pro společnost, aby v rámci poměrně značného rozpětí trestní sazby byl stanoven přiměřený trest. V souvislosti s tím rozvedl závěry znaleckého posudku výše jmenovaného znalce s tím, že podle jeho přesvědčení se soudy nevypořádaly s námitkami obhajoby, podle nichž podklady pro zpracování závěrů znalce trpí závažnými vadami a přepis výpovědi nezletilé neodpovídá videozáznamu. Zdůraznil přitom, že orgány činné v trestním řízení (zvláště soudy) nezkoumaly a nehodnotily na základě opatřených důkazů jeho sexuální zaměření, jeho případný sexuální motiv a úmysl při jednání, pro něž byl odsouzen. Zmínil též obsah dalších důkazů – lékařské zprávy o poškozené a závěry soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie - s tím, že tyto důkazy soud vůbec nehodnotil, přičemž s větší mírou pravděpodobnosti vylučují jeho pachatelství předmětného skutku. Podle jeho názoru nebyl z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání prokázán úmysl, amorálnost pohnutky ani míra zavinění, a dodal, že právní kvalifikaci jednání, jímž byl uznán vinným, není v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně věnována žádná pozornost. Dovolatel rovněž odkázal na závěrečnou řeč své obhájkyně přednesenou při hlavním líčení dne 24. 10. 2002 a obsah odvolání (proti rozsudku nalézacího soudu) a vyložil svůj názor na usvědčující důkazy. Zdůraznil přitom zejména, že amorálního chování vůči nezl. L. B. se dopustil svědek J. J. V závěru dovolání vyslovil přesvědčení, že restriktivní judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odporuje smyslu a účelu dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Nesprávné zjištění skutkového stavu má vždy vliv na správnost právního posouzení skutku a každý, jehož přiznaná práva a svobody byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud „usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 362/2003 – 235 ze dne 6. 10. 2003 podle §265k odst. 1 trestního řádu z důvodu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zrušil a dále postupoval podle §265l trestního řádu.“
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poznamenala, že v případě dovolání podaného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vycházel ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotil správnost hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud totiž v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku není a nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými. V návaznosti na to státní zástupkyně zdůraznila, že obviněným L. V. není deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný popírá svoji vinu a zpochybňuje věrohodnost provedených důkazů. Veškerá jeho tvrzení jsou námitkami ohledně zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných nedostatků je až následně obviněným dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Přitom upozornila na to, že takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný L. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje obsahové náležitosti ve smyslu ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud dále (vzhledem k názoru dovolatele stran výkladu citovaného dovolacího důvodu) zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě dovolatel sice uvádí hmotně právní argumenty (viz tvrzení, že skutkový stav vymezený ve výroku rozsudku nalézacího soudu neobjasňuje některé potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty, a proto právní kvalifikace skutku na podkladě v napadeném rozsudku zjištěného skutkového stavu není správná, resp. že z popisu jeho jednání v rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit jeho úmysl, intenzitu zásahu do pohlavní sféry poškozené, délku trvání skutku ani skutečnost, že tak činil se záměrem se pohlavně vzrušit), z kontextu odůvodnění dovolání však je zřejmé, že tuto argumentaci ve skutečnosti váže na výhrady vůči způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jimž též vytknul, že se nevypořádaly s jeho námitkami stran některých důkazů, a na vlastní hodnotící názor na provedené důkazy (k tomu srov. též jeho výhradu, že soud porušil základní zásady trestního řízení uvedené v §2 tr. ř., zejména zásadu materiální pravdy, zásadu vyhledávací a zásadu volného hodnocení důkazů a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci). Námitky dovolatele tak primárně směřují proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně potvrzeným soudem odvolacím (úplnosti a správnosti skutkového stavu věci, jak byl zjištěn nalézacím soudem) a sekundárně (v návaznosti na to) proti závěrům právním.
Dovolatel tedy zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle něho nebyly vzaty v úvahu některé významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by závěr o tom, že je pachatelem předmětného skutku, ani právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. nedovoloval. Soudy obou stupňů však dospěly po skutkové stránce k jiným závěrům a předmětný postup v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily a rozvedly.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 - str. 6). Totéž platí pro výtku dovolatele, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídají zákonným požadavkům a jsou v podstatě nepřezkoumatelná.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý