ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.492.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 492/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2004 o dovolání podaném obviněnou Ing. D. E., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 4 To 690/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 77/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 3 T 77/2003, byla obviněná Ing. D. E. uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila skutkem spočívajícím v tom, že „v době od 17.8.2002 nejméně do 14.11.2002 v M. B. po prohlášení konkursu Krajského soudu v Brně na M. j. v M. B., jako jednatelka společnosti ztěžovala výkon funkce správci konkursní podstaty RNDr. K. P. CSc., tím, že nesplnila svoji povinnost předat kompletní účetnictví, a to poté, kdy jí to bylo usnesením Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 38 K 43/2001-74 uloženo. Neodevzdala zejména seznam majetku úpadce, jeho závazky s uvedením dlužníků, věřitelů, nedoložila doklady o právních vztazích mezi úpadcem a jí samotnou podnikající jako fyzická osoba ve společnosti E., s.r.o., Ž. a společnosti P. m. s.r.o., Ž.“ Podle §126 odst. 1 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 4 To 690/2003, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 1. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, jímž napadla výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání). V rozsahu napadeného výroku směřovalo podané dovolání současně i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka především namítla, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplnila znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., a to ani po stránce objektivní, ani po stránce subjektivní (§4 písm. a/ nebo b/ tr. zák. ). Dovolatelka zdůraznila, že základním znakem uvedeného trestného činu je to, že pachatel po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty. Pokud podle výroku rozsudku soudu prvního stupně měla inkriminované jednání spáchat v prvé ze zákonem předpokládaných alternativ, pak podle dovolatelky z popisu skutku ve výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění nevyplývá, že by znaky takového jednání vůbec byly naplněny, což dále znamená, že zde současně chybí jakákoliv skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr o vině trestným činem podle §126 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatelky soudy sice konstatovaly, byť poněkud rozdílně, jaké povinnosti měla porušit, avšak ani z odůvodnění soudů obou stupňů není podle ní zřejmé, jakými právními úvahami se soudy řídily, když toto údajné porušení podřadily pod znak „maří výkon funkce správce konkursní podstaty“. Bylo proto namístě zabývat se náležitě otázkou, jakým způsobem plnila své povinnosti vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání. V uvedené souvislosti dovolatelka obšírně popsala svoji činnost týkající se společnosti úpadce a společností E. s.r.o. a P.m. s.r.o. Z rozhodnutí soudů obou stupňů není přitom podle dovolatelky zřejmé, které ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání měla v daném případě vlastně porušit. Namítla, že z protokolu sepsaného u Krajského soudu v Brně v konkursním řízení jednoznačně vyplývá, že příslušné seznamy ve smyslu §17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání odevzdala, přičemž soud v konkursním řízení konstatoval, že předložené podklady nemají pouze některé formální náležitosti. Důkaz těmito doklady však v trestním řízení proveden nebyl, tzn. že soudy ani nemohly posoudit do jaké míry své povinnosti skutečně porušila. V případě konstatovaných nedostatků, jež měly mít toliko formální povahu, by podle názoru dovolatelky nemohlo jít o jednání zahrnující některou ze zákonem požadovaných forem úmyslného zavinění podle §4 tr. zák. Konečně žádný z obou soudů se otázkou subjektivní stránky ve vztahu k tomuto pochybení blíže nezabýval. Podle dovolatelky soudy rovněž neučinily skutková zjištění, na jejichž základě by bylo možno doplnit, že inkriminovanou činností bylo vůbec ohroženo úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, ačkoliv uvedená okolnost má rozhodující význam pro závěr o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty. Dovolatelka rovněž vyslovila pochybnosti o tom, zda v daném případě vůbec mohla naplnit též materiální znaky trestného činu (§3 tr. zák.), když i za předpokladu, že by nějakým způsobem své povinnosti porušila, pak toto pochybení průběh konkursního řízení nemohlo nijak negativně ovlivnit. Tento názor odůvodnila i poukazem na obdobný případ, kdy paní D. H., švagrová bývalého prezidenta, neodevzdala soupis majetku; soud však konstatoval, že konkurs probíhá i přes uvedenou skutečnost a obžaloby ji zprostil. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že i v jejím případě mělo být postupováno obdobně.
S ohledem na všechny výše konstatované důvody dovolatelka v závěru svého dovolání poukázala na to, že odvolací soud napadeným rozhodnutím pochybil, když dospěl k nesprávnému závěru, že svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. Navrhla proto, aby z podnětu jejího dovolání bylo napadené usnesení zrušeno a aby dovolací soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatelka současně vyslovila souhlas s projednáním věci v její nepřítomnosti.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pokud jde o namítaný nedostatek subjektivní stránky, postrádá tento argument dovolatelky opodstatnění, když v řízení před soudy bylo zjištěno, že v zákonné lhůtě nesplnila povinnosti stanovené úpadci v §17 zákona o konkursu a vyrovnání a neučinila tak ani po opakované výzvě soudu projednávajícího návrh na konkurs, přestože byla poučována o možných následcích nesplnění těchto zákonných povinností. Podle státního zástupce v takové situaci nelze uvažovat o jiné než úmyslné formě zavinění. Státní zástupce dále uvedl, že tzv. skutková věta ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je ve zdánlivém rozporu se zněním tzv. právní věty, avšak bližší popis termínu „ztěžování“ v popisu skutku zahrnuje nesplnění základních povinností úpadce, jež nutně vede k závěru o maření funkce správce konkurzní podstaty v té podobě, jak je předpokládána zákonem. Státní zástupce poukázal na to, že v projednávaném případě musel správce konkursní podstaty vlastní aktivní činností suplovat úkony, k nimž byla podle zákona povinna obviněná jako statutární orgán úpadce, avšak neučinila je. Tím nepochybně ohrožovala úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Popis skutku není proto v rozporu s užitou právní kvalifikací. Podle státního zástupce nemají za daných skutkových okolností žádné opodstatnění ani úvahy dovolatelky o nedostatečné společenské nebezpečnosti, neboť předmětný trestný čin je typickým deliktem ohrožovacím, u něhož zákon nevyžaduje vznik škodlivého následku, například v podobě vyvolání překážek průběhu konkursního řízení. Absence tohoto následku tudíž nemůže mít na společenskou nebezpečnost činu žádný vliv. Odkaz dovolatelky na jinou mediálně frekventovanou trestní věc, nemá podle státního zástupce v souvislosti s uplatněnou argumentací žádný význam. Zbývající argumenty uváděné dovolatelkou v jejím mimořádném opravném prostředku není přitom možno považovat za výhrady hmotně právní povahy, což znamená, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Poněvadž výhrady jinak naplňující uplatněný důvod dovolání jsou podle názoru státního zástupce zjevně neopodstatněné, navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněná Ing. D. E. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci obviněná opřela své dovolání zčásti o polemiku s výsledky provedeného dokazování, především o tvrzení, že dokazování nelze považovat za úplné, jestliže nebylo zaměřeno na objasnění všech skutečností významných jednak pro posouzení, zda byl skutek spáchán či nikoliv, jednak pro závěr, zda obviněná (dovolatelka) naplnila všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Je tedy zřejmé, že v uvedeném směru je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelkou ve skutečnosti spatřován ve vytýkaném porušení procesních zásad o provádění a hodnocení důkazů (vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), namítá-li neúplně zjištěný skutkový stav věci, jenž vedle dalších namítaných skutečností měl mít vliv (pokud jde o objasnění jednotlivých znaků skutkové podstaty) na vadné právní posouzení skutku. Dovolatelka se tak na základě citovaného dovolacího důvodu domáhala přinejmenším částečné revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, kterou však pod tento důvod podřadit nelze (k tomu srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03 /str. 6/). Pokud by bylo dovolání podáno výlučně se shora uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Totéž platí i pro tu část argumentace dovolatelky, kdy v obecné rovině nabízí srovnání mediálně známé trestní věci se svým případem a poukazuje na rozdílné výsledky řízení v obou těchto věcech.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto Nejvyšší soud považoval podané dovolání za právně relevantní pouze v té části, v níž dovolatelka namítla, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplnila (z výše konstatovaných důvodů) po subjektivní ani po objektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., zejména pokud jde o úmyslné zavinění v některé ze zákonem předpokládaných forem (§4 tr. zák.) ve vztahu k „maření“ výkonu funkce správce konkursní podstaty a „ohrožení“ zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Za právně relevantní je nutno považovat i námitku týkající se nedostatku materiálních znaků trestného činu (§3 tr. zák.).
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí uvést, že trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1tr. zák. se dopustí pachatel, který po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Znak „maří“ je přitom naplněn tehdy, jestliže pachatel vyvíjí činnost směřující ke znemožnění výkonu funkce správce konkursní podstaty. Ačkoliv trestní zákon obsah tohoto pojmu blíže nevymezuje, lze mít za to, že půjde především o jednání, jímž jsou porušovány povinnosti vyplývající z ustanovení §17 odst. 1, 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Podle citovaného ustanovení je úpadce povinen neprodleně sestavit a odevzdat správci seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení. Předložený seznam majetku musí úpadce podepsat a výslovně o něm prohlásit, že je správný a úplný. Přitom se vyžaduje, aby seznam majetku a závazků se všemi náležitostmi, účetnictví a všechny potřebné doklady včetně nutných vysvětlení úpadce předložil správci bez zbytečného odkladu nejpozději do třiceti dnů od prohlášení konkursu. Z hlediska ustanovení §126 odst. 1 tr. zák. může k naplnění výše uvedeného zákonného znaku spočívajícího v maření výkonu funkce správce konkursní podstaty dojít jak porušením všech povinností vyplývajících z ustanovení §17 odst. 1, 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, tak i jen porušením některých z nich. Podstatné ovšem je, aby v důsledku takové činnosti pachatele došlo k ohrožení úplného a správného zajištění majetku patřícího do konkursní podstaty v tom směru, že tyto úkony ve stanovené době nelze vykonat. V ustanovení §126 odst. 1 tr. zák. se současně nevyžaduje (tj. jako nezbytná podmínka), aby výkon funkce správce konkursní podstaty byl skutečně zmařen, tzn. že důsledkem pachatelova jednání nemusí být vyvolání stavu, že by konkurs nebylo možno provést vůbec.
Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.). Zákon zde nevyžaduje zvláštní postavení subjektu, tzn. že pachatelem může být kdokoli pokud výše uvedeným způsobem maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty a způsobí tak zákonem předpokládaný následek spočívající v ohrožení zájmu na řádném výkonu funkce správce konkursní podstaty a tím i zájmu na konečném uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku.
V posuzovaném případě obviněné Ing. D. E. soudy všechna kritéria naznačená v předcházejících odstavcích respektovaly a řídily se jimi. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a stručně formulován (popsán) ve výrokové části napadeného rozsudku a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, jež ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. V popisu skutku je v rozsahu předpokládaném v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. uvedeno, v čem mělo spočívat konkrétní jednání obviněné (dovolatelky), svou povahou nepochybně způsobilé vyvolat ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Ve svých rozhodnutích soudy zdůraznily, že obviněná (dovolatelka) si popsaným způsobem počínala přesto, že byla opakovaně vyzývána ke splnění svých povinností a byla poučena i o případných následcích jejich nesplnění. Uvedená zjištění pak dovolují závěr o jejím zavinění ve formě přímého úmyslu (§4 písm. a/ tr. zák.), jakož i o příčinném vztahu mezi inkriminovaným jednáním a způsobeným následkem.
Konečně zbývalo posoudit námitku dovolatelky, že v daném případě nedošlo k naplnění tzv. materiální stránky trestného činu. Podle jejího názoru totiž i za předpokladu, že by nějakým způsobem porušila své povinnosti, pak toto pochybení průběh konkursního řízení nijak negativně neovlivnilo.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. V této souvislosti je především nutno připomenout obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 43/1996 SbRt., podle něhož při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků některé skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
V projednávané věci však skutkové okolnosti (které soudy zjistily a z nichž vycházely) neumožňují dovodit, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je s ohledem na konkrétní intenzitu naplnění zákonných znaků skutkové podstaty natolik nízký, aby to neodpovídalo ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům. Skutečnost, že pochybení obviněné (dovolatelky) podle jejího názoru nemělo ve svých důsledcích na průběh konkursního řízení negativní vliv, nemá z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. význam, a proto by ji bylo možno obecně hodnotit toliko při stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost vedle ostatních kritérií uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., nikoliv však jako podklad pro závěr o existenci okolnosti, jejíž výlučnost (v materiálním smyslu) by snižovala stupeň nebezpečnosti předmětného činu pod její typovou hranici na úroveň toliko nepatrnou (§3 odst. 2 tr. zák.).
Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud podané dovolání v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Ing. D. E. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Odůvodnění:
Poučení:
V Brně dne 13.května.2004
Předseda senátu: