ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.650.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 650/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2004 o dovolání podaném obviněným J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 13 To 446/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 25/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 4 T 25/2003, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jichž se dopustil podle rozsudku tím, že „dne 13. 10. 2002 kolem 05:05 hod. na silnici č. III/32228 ve směru od obce Č. do obce S. Č., okr. P., po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil osobní vozidlo zn. AUDI A6, na přímém úseku komunikace, na 2,2 km, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a povětrnostním podmínkám, dostal smyk, poté vyjel vpravo mimo komunikaci a narazil levou přední částí vozidla do sloupku svislého dopravního značení, poté vozidlo narazilo zadní částí do kmene stromu, od kterého se odrazilo zpět na komunikaci, přetočilo na střechu a přejelo do levého příkopu, kde se zastavilo, po dopravní nehodě byl obviněný J. Š. policejní hlídkou Policie ČR vyzván k orientační dechové zkoušce, která byl pozitivní, následným odběrem krve po lékařském vyšetření dne 13. 10. 2002 v 7:00 hod. bylo u něho zjištěno 1,45 g/kg alkoholu v krvi a opakovaným odběrem téhož dne v 9.20 hod. 1,16 g/kg alkoholu v krvi, čímž porušil důležitou povinnost vyplývající z ust. §4 písm. a), b) a ust. §5 odst. 2 písm. b), ust. §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, při nehodě utrpěl sám obviněný zranění, jeho spolujezdec J. M. utrpěl mnohočetná těžká zranění, kterým na místě nehody podlehl, přičemž došlo k hmotné škodě na osobním vozidle, dopravním značení a osobních věcech poškozeného.“
Za to byl obviněný J. Š. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti ve formě zákazu řízení všech motorových vozidel na sedm let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškození - K., a.s., a S. a ú. s. P. k. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného J. Š. proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 13 To 446/2003, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 1. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný J. Š. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti „rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 10. 2003 sp. zn. 4 T 25/2003 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice pod sp. zn. 13 To 446/2003 – 219 ze dne 06. 01. 2004“, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., ačkoli měla být použita právní kvalifikace podle §224 odst. 1 tr. zák., popř. §223 tr. zák. Podle jeho názoru v dané věci vznikají pochybnosti o naplnění objektivní stránky trestného činu. Zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá povinnosti všem účastníkům silničního provozu – v daném případě řidiči i přepravované osobě. Nezbytnou podmínkou trestní odpovědnosti je jednání, spočívající v tom, že řidič vozidla (obviněný) porušil povinnosti vyplývající z uvedeného zákona. V souvislosti s tím uvedl, že „řidič vozidla odpovídá za následek dopravní nehody, avšak za předpokladu, že se na vzniklém následku nepodílí poškozený v důsledku porušení svých povinností a který by v takovém rozsahu nenastal, kdyby byly splněny veškeré povinnosti přepravované osoby.“ V posuzovaném případě existují pochybnosti, neboť ve výrokové části rozhodnutí tuto skutečnost soud nepopsal, zejména okolnost, zda-li by k následku - těžké újmě na zdraví či smrti u poškozeného J. M. - došlo, pokud by nebyla z jeho strany porušena důležitá povinnost přepravované osoby vyplývající z ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Jmenovaný poškozený totiž nesplnil důležitou povinnost být za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Za této situace by byl podle názoru dovolatele zcela odůvodněn závěr, že porušením důležité povinnosti přepravované osoby vznikl závažnější následek, než k jakému by došlo, kdyby zmíněná osoba tuto povinnost splnila. V návaznosti na to dovolatel dovodil, že mu nelze zcela jednoznačně klást za vinu následek jeho jednání popsaný ve výrokové části rozsudku, a dodal, že je tak postrádán příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle jeho slov je nutné posoudit, zda by k předmětnému následku skutečně došlo. Zdůraznil k tomu, že v rámci provedeného dokazování bylo povinností soudu podle §2 odst. 5 tr. ř. zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Zmínil přitom, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaný v souvislosti se soudní pitvou se nevyjadřoval k tomu, zda by ke zranění v rozsahu v něm popsaném došlo v případě, že by byl spolujezdec řádně připoután. V rámci odvolacího řízení soudní znalec jednoznačně nepotvrdil ani nevyvrátil, zda by stejný následek vlivem jednání popsaného ve výrokové části rozsudku nastal, kdyby přepravovaná osoba nebyla pod vlivem alkoholu a byla řádně připoutána. Za tohoto stavu byl soud povinen při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. postupovat podle zásady in dubio pro reo a dovodit, že zde nejsou podmínky pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., ale pro právní posouzení skutku podle §224 odst. 1 tr. zák., popř. §223 tr. zák. Dovolatel napadl rovněž právní kvalifikaci popsaného skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. s tím, že výroková část rozsudku odůvodňující naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu je nedostatečná a neodpovídá skutkovému zjištění. V dané věci je podle něho nezbytné, aby soud konstatoval skutečný stav, tedy co (dovolatel) svým jednáním způsobil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu svého dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud v Brně napadené rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 02. 10. 2003 sp. zn. 4 T 25/2003 podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil ve výrokové části o vině a podle §265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl v druhém stupni a zákon to připouští. Z toho vyplývá, že dovolání lze podat jen proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, proti němuž obviněný J. Š. podal dovolání, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Jako soud druhého stupně rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, shora citovaným usnesením. Proti tomuto usnesení, jež je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., však obviněný dovolání nepodal. Státní zástupkyně dále připomněla ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podle něhož je obsahem dovolání mimo jiné uvedení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Zmíněný požadavek obviněný naplnil tím, že uvedl, že dovolání podává proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích. Napadl tak dovoláním rozhodnutí, proti němuž není (dovolání) přípustné. Za popsané situace státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. podané dovolání odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá, jak je třeba dovodit z jeho úvodní stránky (je podáno proti „rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 10. 2003 sp. zn. 4 T 25/2003 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice pod sp. zn. 13 To 446/2003 – 219 ze dne 06. 01. 2004“) též pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě dovolatel uplatňuje zejména výhrady vůči skutkovým zjištěním (jejich úplnosti a správnosti) popsaným v rozsudku nalézacího soudu akceptovaným odvolacím soudem (k tomu srov. zvláště jeho argumentaci, že v rámci provedeného dokazování bylo povinností soudu podle §2 odst. 5 tr. ř. zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, že soud byl povinen – za dovolatelem vylíčeného stavu - při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. postupovat podle zásady in dubio pro reo) a vlastní hodnotící úvahy a závěry vztahující se ke skutkovému stavu věci.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován především v porušení procesních zásad o provádění a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 - str. 6).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem. Dovolatel totiž namítl, že inkriminovaný čin byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., ačkoli měla být použita právní kvalifikace podle §224 odst. 1 tr. zák., popř. §223 tr. zák., neboť podle jeho názoru existují pochybnosti o naplnění objektivní stránky trestného činu. Konstatované výtky týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Objektivní stránka trestného činu zahrnuje především obligatorní znaky, jimiž jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
V posuzované věci obviněný pochybnosti o naplnění objektivní stránky založil na tvrzení, že není dán příčinný vztah mezi jeho jednáním a vzniklým následkem (účinkem). Dovodil přitom, že „řidič vozidla odpovídá za následek dopravní nehody, avšak za předpokladu, že se na vzniklém následku nepodílí poškozený v důsledku porušení svých povinností a který by v takovém rozsahu nenastal, kdyby byly splněny veškeré povinnosti přepravované osoby.“ V konkrétních souvislostech zdůraznil, že poškozený nesplnil důležitou povinnost být za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Za dané situace by byl podle jeho mínění zcela odůvodněn závěr, že porušením důležité povinnosti přepravované osoby vznikl závažnější následek, než k jakému by došlo, kdyby přepravovaná osoba tuto povinnost splnila. V návaznosti na to vyslovil názor, že mu nelze zcela jednoznačně klást vinu za následek jeho jednání popsaný ve výrokové části rozsudku.
K tomu je ovšem nutno (v obecné rovině) zdůraznit, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001).
Jestliže jsou tyto obecné zásady aplikovány na konkrétní posuzovaný případ, je třeba potvrdit závěr soudu prvního i druhého stupně, že obviněný naplnil též znaky objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný „… po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil osobní vozidlo zn. AUDI A6, na přímém úseku komunikace, na 2,2 km, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a povětrnostním podmínkám, dostal smyk, poté vyjel vpravo mimo komunikaci a narazil levou přední částí vozidla do sloupu svislého dopravního značení, poté vozidlo narazilo zadní částí do kmene stromu, od kterého se odrazilo zpět na komunikaci, přetočilo na střechu a přejelo do levého příkopu, kde se zastavilo, …, při nehodě utrpěl sám obviněný zranění, jeho spolujezdec J. M. utrpěl mnohočetná těžká zranění, kterým na místě nehody podlehl,….“
Z uvedených skutečností, byť nelze přehlédnout okolnost, že poškozený J. M. nebyl v rozhodné době připoután bezpečnostním pásem, je třeba učinit závěr, že prvotní, základní a nejdůležitější příčinou popsaného následku (účinku) bylo zaviněné jednání obviněného J. Š. Jinak řečeno, bez jeho riskantního a nezodpovědného počínání /řídil vozidlo nepřiměřenou rychlostí ve stavu, kdy nebyl schopen v důsledku ovlivnění alkoholem tuto činnost vykonávat bezpečně, a porušil tak ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších změn a doplňků/ by nedošlo k dopravní nehodě a tím ani k následku (účinku) v podobě smrti jmenovaného poškozeného. Naznačené jednání (opomenutí) poškozeného spočívající v porušení ustanovení §9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona by bylo v porovnání s tím pro vzniklý následek zjevně méně významné a rozhodně by (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů) příčinnou souvislost jednání obviněného a popsaného následku (účinku) nepřerušilo. Tato příčinná souvislost by byla přerušena pouze tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného přitom bylo třeba charakterizovat jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Nerespektoval totiž zejména ustanovení upravující základní povinnosti řidiče, jejichž porušení bývá velmi často příčinou závažných dopravních nehod s následky na životech či zdraví lidí nebo na majetku (formální hledisko). Závěr o porušení důležité povinnosti byl však odůvodněn i z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost), tedy po materiální stránce. Obviněný kumulativně hrubě porušil ustanovení pravidel silničního provozu mající zásadní význam pro jeho bezpečnost, přičemž bylo nutno mít na zřeteli a náležitě vyjádřit též intenzitu porušení těchto pravidel. V tomto směru je třeba upozornit zvláště na fakt, že obviněný řídil vozidlo výrazně ovlivněn alkoholem (ze skutkových zjištění nalézacího soudu lze vyvodit, že hladina alkoholu v krvi obviněného v době činu podstatně přesáhla hranici 1,00 g/kg, při které podle poznatků lékařské vědy není žádný řidič schopen bezpečně řídit motorové vozidlo). Jeho jednání, které bylo jedinou příčinou dopravní nehody a současně i prvotní, základní a nejdůležitější příčinou jejího následku (účinku), tak vykazovalo podstatně zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem nemohla obstát ani argumentace dovolatele vztažená k právní kvalifikaci jeho skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák.
Nepochybil proto nalézací soud, jestliže shora popsaný skutek kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., ani odvolací soud, pokud tyto právní závěry svým rozhodnutím potvrdil.
Nejvyšší soud tudíž nemohl přiznat dovolacím námitkám žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý