ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.659.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 659/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. července 2004 o dovoláních, která podali obvinění J. S., Jo. S. a L. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 61 To 270/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 106/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Jo. S. odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 6 T 106/2002, v řízení vedeném proti obviněným J. S., R. B., Jo. S., L. F. a J. T. byli obvinění J. S., Jo. S. a L. F. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. podle rozsudku dopustili společně se zbývajícími jmenovanými obviněnými tím, že „obžalovaní J. S. a R. B. v noci 22. 1. 2002 krátce po 23.00 hod. na základě předstíraného zájmu o erotické služby inzerované poškozenými Š. N., K. N. a V. N. (všechny utajené dle §55 odst. 2 tr. řádu) vnikli v civilním oblečení do bytu v P., který si poškozené pronajaly od V. Č. k provozování erotického salonu, krátce po vstupu se obžalovaní legitimovali jako kriminální policie s falešnými služebními odznaky, poté jeden z nich vpustil do bytu obžalovaného Jo. S. oblečeného v černé policejní uniformě (kombinéze), kterého následovali obžalovaní L. F. a J. T. rovněž oblečeni v policejních kombinézách, obžalovaní L. F. a J. T . krátce proběhli bytem, chvíli se zde zdrželi a poté byt opustili, ostatní v bytě zůstali, přičemž J. S. a R. B. po přítomných poškozených dívkách pod pohrůžkou trestního stíhání, vazebního vyšetřování a odsouzení na dva roky požadovali všechny peníze, co v bytě a u sebe měly, takže poškozené jim ze strachu vydaly finanční částku cca 7.000,- Kč, obžalovaní dále kontaktovali majitele bytu V. Č. a po jeho příchodu po něm žádali částku 100.000,- Kč zejména na úhradu rozsáhlé policejní akce, která měla být zorganizována kvůli údajné trestné činnosti související s drogami páchané v předmětném bytě, když poškozený nebyl schopen požadovanou finanční částku sehnat, obžalovaní odešli z bytu s tím, že žádaný obnos má zajistit během jedné hodiny, v uvedenou dobu pak některý z obžalovaných poškozenému dvakrát telefonoval, poté poškozený přerušil veškerý telefonní kontakt a následně se již žádný z obžalovaných neozval“.
Za to byli obvinění J. S. a Jo. S. odsouzeni podle §235 odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 40 měsíců. Obviněný L. F. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni shora jmenovaní obvinění a obvodní státní zástupce pro Prahu 2 (ten v neprospěch obviněných J. S. a R. B.), rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 61 To 270/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 7. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění J. S., Jo. S. a L. F. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný J. S. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., obviněný Jo. S. dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. a obviněný L. F. dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. S. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především uvedl, že se stejně jako ostatní obvinění nedopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Byl podle svých slov nevinně odsouzen poté, co prvotní zprošťující rozsudek byl zrušen na základě odvolání JUDr. K. Š., státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro P., na jehož podjatost v této věci poukazoval před odvolacím soudem. Dále uvedl, že jednání, které je popsáno v odsuzujícím rozsudku, neodpovídá skutkové podstatě trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V případě, že by toto jednání bylo prokázáno, bylo by je možno hodnotit jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu. Soud tedy podle tohoto dovolatele skutek nesprávně právně posoudil.
V petitu dovolání proto obviněný J. S. navrhl, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 61 To 270/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 6 T 106/2002, a ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Obviněný Jo. S. uvedl, že soud po opakovaném hlavním líčení v odsuzujícím rozsudku překvapivě připustil rekognici in natura jako důkaz svědčící o jeho účasti na předmětném skutku, v odůvodnění se však nevypořádal s nesprávným způsobem provedení tohoto úkonu, který jej činí nezákonným a znamená zkrácení práv obhajoby. Poté, co připomněl ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., dovolatel zdůraznil, že jej soud uznal vinným jako spolupachatele trestného činu vydírání, přestože se nijak aktivně na vyžadování peněz nepodílel, neboť, jak vyplývá ze skutkových zjištění, nebyl ani přítomen ve stejné místnosti jako poškození a obvinění J. S. a R. B. Dovolatel tedy namítl, že ve skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně není popsáno žádné jeho jednání, které by spočívalo v užití nátlaku a pohrůžky jiné těžké újmy z jeho strany vůči poškozeným. Jedná se o takovou neúplnost výroku o vině, která podle něho zakládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Neúplnost výroku o vině zakládající tento dovolací důvod dovolatel shledal rovněž v dalším směru. Podle jeho názoru ve skutkové části tohoto výroku nejsou uvedeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jeho úmysl podílet se na vydírání poškozených. Ve výroku i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak podle jeho slov chybí závěr o existenci zavinění a jeho formě a v souvislosti s tím dovodil nedostatek tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 odst., 2 písm. b) tr. zák. Dovolatel dále uvedl, že z rozsudku není patrné, na základě jakých skutkových okolností nalézací soud usoudil, že jeho jednání a jednání ostatních obviněných bylo zahrnuto společným úmyslem spáchat trestný čin vydírání, a dovodil, že předmětné rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku, když jej obvodní soud uznal vinným ze spáchání trestného činu vydírání ve spolupachatelství, ačkoli ve skutkových zjištěních soudu prokázání společného úmyslu zcela chybí. Soudy obou stupňů podle něho také nesprávně právně posoudily jeho zjištěné jednání podle materiálního hlediska, tedy stupně společenské nebezpečnosti. V té souvislosti poukázal na to, že byl pouze vpuštěn do předmětného bytu, kde však nic nekonal, a ze skutkových zjištění nevyplývá jakákoli existence jeho úmyslu podílet se na vydírání údajně poškozených. V daném případě tudíž nebyl podle jeho přesvědčení naplněn požadovaný materiální znak trestného činu (skutek tedy není trestným činem) a nemohla nastat ani jeho trestní odpovědnost. Pokud jej přesto soud prvního stupně uznal vinným citovaným trestným činem, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku, a proto je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel pak dovodil, že odvolací soud zamítnutím jeho odvolání postupoval v rozporu se zákonem a tím je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Poukázal ještě na to, že ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu chybí právní věta o kvalifikované skutkové podstatě, což při nesouhlasu s vysvětlením odvolacího soudu, podle něhož jde o písařskou chybu, označil za porušení §120 odst. 3 tr. ř.
V petitu dovolání proto obviněný Jo. S. navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 61 To 270/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 6 T 106/2002, v částech, kterými byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř., event. písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby pro uvedený trestný čin, jehož se měl dopustit shora uvedeným skutkem.
Obviněný L. F. uvedl, že všichni spoluobvinění spáchání shora uvedeného skutku popřeli, pouze on se při prvním výslechu doznal. Později však svoji výpověď odvolal s tím, že byl k doznání donucen příslušníky Policie ČR. V přípravném řízení byly provedeny rekognice in natura, při nichž poškozené obviněné nepoznaly jako pachatele vydírání. Ani při hlavním líčení opětovně vyslechnutí svědci neoznačili obviněné jako pachatele inkriminovaného činu, a proto nalézací soud při hlavním líčení dne 2. 12. 2002 konstatoval, že v přípravném řízení byly rekognice provedeny nezákonným způsobem a tuto vadu již nelze odstranit. Z tohoto důvodu obviněné zprostil podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby. Odvolací soud však tento zprošťující rozsudek zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž poukázal na to, že dotyčný soud opomenul při hodnocení důkazů prvotní výpověď obviněného L. F., nesprávně zhodnotil a právně posoudil skutečnost, že rekognice in natura byly prováděny v časovém odstupu od spáchání trestného činu, že svědkyně byly stresovány, neboť se obávaly výhrůžek obviněných a neměly zájem na tom, aby se jejich rodiny dozvěděly o provozování erotických služeb. Po vrácení věci k novému projednání soud prvního stupně, aniž by provedl jakýkoliv nový důkaz, na základě uvedených výtek uznal výše citovaným rozsudkem všechny obviněné vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. Odvolání, které proti tomuto rozsudku dovolatel, další obvinění a státní zástupce podal, odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl. Na základě těchto skutečností vyslovil dovolatel přesvědčení, že rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a zdůraznil, že chybějící důkazy, které by uzavřely řetěz důkazů svědčících o jeho vině, nelze nahradit tím, že rekognice in natura, které byly provedeny nezákonným způsobem, budou účelově využity, k čemuž dodal, že odvolací soud rovněž nesprávně posoudil jeho první výpověď učiněnou pod nátlakem policistů.
V petitu dovolání proto obviněný L. F. navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003 , sp. zn. 61 To 270/2003, a podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
K dovoláním všech obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že zjištění, zda obvinění naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., věnovaly soudy obou stupňů náležitou pozornost a dospěly ke správným skutkovým závěrům. Dovolání obviněných J. S., Jo. S. a L. F. nekorespondují, jak byla pojata, s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toto ustanovení nepřipouští namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Podle státního zástupce totiž dovolatelé polemizují se způsobem hodnocení důkazů (zejména výpovědí poškozených) soudem. Pokud obvinění J. S. a Jo. S. dále namítají neúplnost popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, je třeba podle státního zástupce uvést, že ve vztahu k poškozenému V. Č. je skutek ve výroku předmětného rozhodnutí skutečně popsán nedostatečně, neobratně a nevýstižně. V tomto směru soud nepostupoval důsledně podle §120 odst. 3 tr. ř. Jedná se však o vadný popis skutku ve výroku rozsudku, který sám o sobě není porušením hmotného práva, nýbrž práva procesního, a nemůže tudíž naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K tomu státní zástupce dodal, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. i ve vztahu k poškozenému V. Č. U poškozených Š. N., K. N. a V. N. popis skutku plně odpovídá použité právní větě. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Státní zástupce pak opětovně zdůraznil, že obvinění sice formálně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítají však toliko nesprávnost hodnocení důkazů a napadají tak výlučně správnost zjištěného skutkového stavu. Takové námitky však uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Obdobně ani námitka spočívající v neúplném popisu skutku /v níž obviněný Jo. S. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř./ nenaplňuje dovolací důvody specifikované v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obvinění J. S., Jo. S. a L. F. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání jsou z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda dovolateli uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buďto nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou (chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho soud měl do výrokové části pojmout), nebo sice určitý výrok učiněn byl, ale není úplný, poněvadž neobsahuje všechny zákonné náležitosti tohoto výroku.
Obviněný Jo. S. v souvislosti s výše uvedeným dovolacím důvodem namítl, že ve skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně není popsáno žádné jeho jednání, které by spočívalo v užití nátlaku a pohrůžky jiné těžké újmy z jeho strany vůči poškozeným. Ve výroku i odůvodnění tohoto rozhodnutí podle jeho slov rovněž chybí závěr o existenci zavinění a jeho formě a v souvislosti s tím dovodil nedostatek tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (podle jeho názoru ze skutkových zjištění nalézacího soudu nelze dovodit jeho úmysl podle §4 tr. zák. podílet se na vydírání poškozených).
Tyto výhrady však uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť dovolatelem namítaná pochybení nečiní výrok o vině neúplným. Uplatněné námitky svojí podstatou směřují vůči vadám výroku o vině založeným na nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva. V tomto smyslu jsou právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky uplatněné obviněným L. F. směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž nenapadá právní kvalifikaci skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně (s tímto skutkovým zjištěním se ztotožnil odvolací soud), nýbrž soudům obou stupňů vytýká, že patřičně a ve všech souvislostech nevyhodnotily provedené důkazy, a to jak z hlediska jejich procesní použitelnosti (nezávadnosti), tak z hlediska jejich významu pro náležité objasnění věci.
Dovolací námitky obviněných J. S. a Jo. S. vztažené k uvedenému dovolacímu důvodu směřují částečně rovněž do oblasti skutkových zjištění. Obviněný J. S. totiž v prvé řadě uvádí, že se nedopustil skutku, který je mu kladen za vinu, a obviněný Jo. S. soudům obou stupňů vytýká vadnost provedeného dokazování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak dovolatelé spatřují buďto zcela (obviněný L. F.) nebo zčásti (obvinění J. S. a Jo. S.) ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.). V rámci svého mimořádného opravného prostředku se tedy de facto domáhají revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod) podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Část dovolacích argumentů obviněných J. S. a Jo. S. však směřuje i do právního posouzení skutku popsaného v napadeném rozhodnutí. Obviněný J. S. totiž uplatnil výhradu, podle níž jednání, které je popsáno v odsuzujícím rozsudku, neodpovídá skutkové podstatě trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V případě, že by toto jednání bylo prokázáno, bylo by je možno podle jeho mínění hodnotit jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu. Také obviněný Jo. S. napadenému rozsudku vytkl nesoulad mezi popsaným skutkem a jeho právní kvalifikací jako uvedeným trestným činem s tím, že z rozsudku není patrné, na základě jakých skutkových okolností nalézací soud usoudil, že jeho jednání a jednání ostatních obviněných bylo zahrnuto společným úmyslem spáchat trestný čin vydírání, a dovodil, že v daném případě nebyl naplněn požadovaný materiální znak trestného činu, a skutek tedy není trestným činem. V souvislosti s tím je na místě vzít v úvahu i již konstatované argumenty, jež tento dovolatel uplatnil v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy jakožto prostředku k ovlivnění vůle (svobodného rozhodování, které je v tomto případě objektem) napadené osoby. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Pohrůžku jiné těžké újmy lze spatřovat též v jednání spočívajícím v hrozbě zahájení trestního stíhání, uplatnění zajišťovacích institutů a odsouzení, přičemž není rozhodné, zda se poškozený dopustil trestné činnosti, jejímž stíháním se hrozí (srov. obdobně rozh. č. 27/1982 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1293/2003). Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl cíle, který sledoval. Trestný čin vydírání je trestným činem úmyslným. K naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je zapotřebí, aby se na činu pachatele podílely alespoň dvě další osoby. Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Není ovšem nezbytné, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné ani aby šlo o organizovanou skupinu.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu zejména vyplývá, že „obžalovaní J. S. a R. B. v noci 22. 1. 2002 krátce po 23.00 hod. na základě předstíraného zájmu o erotické služby inzerované poškozenými Š. N., K. N. a V. N. (všechny utajené dle §55 odst. 2 tr. řádu) vnikli v civilním oblečení do bytu v P., který si poškozené pronajaly od V. Č. k provozování erotického salonu, krátce po vstupu se obžalovaní legitimovali jako kriminální policie s falešnými služebními odznaky, poté jeden z nich vpustil do bytu obžalovaného Jo. S. oblečeného v černé policejní uniformě (kombinéze), kterého následovali obžalovaní L. F. a J. T. rovněž oblečeni v policejních kombinézách, obžalovaní L. F. a J. T. krátce proběhli bytem, chvíli se zde zdrželi a poté byt opustili, ostatní v bytě zůstali, přičemž J. S. a R. B. po přítomných poškozených dívkách pod pohrůžkou trestního stíhání, vazebního vyšetřování a odsouzení na dva roky požadovali všechny peníze, co v bytě a u sebe měly, takže poškozené jim ze strachu vydaly finanční částku cca 7.000,- Kč…“
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí k těmto skutečnostem doplnil, že „V této předstírané akci sehráli roli právě obžalovaní S., F. a T., jejichž pouhá přítomnost zesilovala účinek pohrůžek, nátlaku a utvrzovala poškozené v tom, že se skutečně jedná o policejní zásah.“ Podle jeho zjištění „… je zcela zřejmé, že všichni (obvinění) museli být srozuměni s účelem návštěvy v bytě v P. a jejich jednotným cílem bylo získat od poškozených peníze.“
Odvolací soud pak konstatoval, že „s ohledem na obsah výpovědí všech poškozených je zcela nepochybné, že čin byl spáchán společným jednáním všech obžalovaných, kteří od počátku museli být vedeni společným úmyslem a jednat na základě společné dohody.“
Jde o formulace, z nichž z hlediska rozvedených teoretických východisek dostatečně zřetelně vyplývá nejen naplnění objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu (což platí i pro znak „nejméně se dvěma osobami“), nýbrž i to, že po subjektivní stránce bylo (včetně spáchání inkriminovaného činu společným jednáním) dáno úmyslné zavinění též obviněných J. S. a Jo. S.
Ve vztahu k závěru o spolupachatelství obviněného Jo. S. na uvedeném trestném činu je třeba zdůraznit, že pro právní kvalifikaci jeho jednání není rozhodné, že vlastní pohrůžky vůči poškozeným uplatnili obvinění J. S. a R. B. Obviněný Jo. S. uskutečnil jednání, které bylo minimálně článkem řetězu současně směřujícím společně s jednáním dalších obviněných k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. Šlo tedy o spolupachatelství podle citovaného ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu přiměřeně i dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. ozh. NS, podle něhož není ke spolupachatelství trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž „není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu“).
K námitce obviněného Jo. S. o absenci materiální stránky trestného činu nutno uvést, že podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Z popisu předmětného (zjištěného) skutku vyplývají takové okolnosti (srov. též rozh. č. 13/1973/II Sb. rozh. tr.), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu.
Nepochybil proto nalézací soud, jestliže předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ani odvolací soud, pokud tuto právní kvalifikaci označil za správnou.
Odvolací soud sice nesprávně dovodil, že znaky skutkové podstaty citovaného trestného činu byly naplněny též jednáním obviněných vůči svědku V. Č., neboť v tomto směru nelze z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu shledat naplnění znaku násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, avšak vzhledem k tomu, že jde pouze o úvahu vyjádřenou v odůvodnění jeho rozhodnutí, nelze se zřetelem k ustanovení §265a odst. 4. tr. ř. (dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné) a za situace, kdy inkriminovaný skutek byl, jak již shora uvedeno, správně kvalifikován, vyvozovat závěr o vadnosti napadeného usnesení.
Z rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantním námitkám obviněných J. S. a Jo. S. žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádných opravných prostředků (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Konkrétní námitky, jež uplatnil obviněný J. S., pak z důvodů již shora rozvedených nejsou opodstatněné, příp. je nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Z podstatné části to platí též o argumentech uplatněných obviněným Jo. S. Tomu lze přisvědčit toliko ve vztahu k výhradě, že ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu není správně uvedena právní věta o kvalifikované skutkové podstatě, což nelze považovat za pouze písařskou chybu.
O písařskou chybu ve smyslu §131 odst. 1 tr. ř. nemůže jít proto, že písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně odpovídá znění tohoto rozhodnutí, jak bylo podle protokolu o hlavním líčení vyhlášeno. Jedná se tudíž o vadu výroku o vině předmětného rozsudku spočívající v nesouladu právní věty s použitou právní kvalifikací skutku. Tato vada však nemá z důvodů výše vyložených /posuzovaný skutek byl rovněž v případě obviněného Jo. S. správně kvalifikován jako trestný čin vydírání vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák./ vliv na věcnou správnost tohoto výroku.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že v dovolání obviněného L. F. sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba uvést, že každý dovolatel musí na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v předmětné věci shledal, že dovolání obviněného L. F. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Důvody uplatněné obviněným J. S. sice dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zčásti neodpovídaly, zčásti však byly právně relevantní. V této části byly ovšem zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. S.odmítl.
Obviněný Jo. S. uplatnil argumentaci, kterou nebylo možno dílem podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Dílem sice byla právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná. Pokud důvodně namítl vadu spočívající v absenci právní věty o kvalifikované skutkové podstatě ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak je zcela zřejmé ze skutečností vyložených výše, že tato vada by nemohla zásadně ovlivnit jeho postavení a naznačená otázka nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena není po právní stránce zásadního významu. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného ustanovení zákona dovolání obviněného Jo. S. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. července 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý