ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.712.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 712/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2004 o dovolání podaném obviněným K. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 To 48/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 90/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 2 T 90/2003, byl obviněný K. Ch. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 1. 5. 2003 kolem 01.30 hod. na WC kulturního domu v obci Š., okr. T., fyzicky napadl M. D., kterého opakovaně udeřil pěstí do hlavy až upadl na zem, kde jej několikrát kopl do hlavy a krku, čímž mu způsobil pohmoždění hlavy, podkožní krevní výrony na spánku a na tváři vlevo, pohmoždění a podvrtnutí krční páteře, pohmoždění hrudníku vlevo a pohmoždění levého ramene, v důsledku čehož byl poškozený od 1. 5. 2003 do 7. 5. 2003 hospitalizován na chirurgickém oddělení Nemocnice v T., přičemž celková doba léčení a pracovní neschopnosti trvaly do 15. 6. 2003 a citelné omezení obvyklé denní činnosti trvalo 2 – 3 týdny.“ Za to byl podle §221 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1, 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. D. škodu ve výši 8.400,- Kč a poškozené V. z. p. Č. r. škodu ve výši 6.476,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný K. Ch., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 To 48/2004, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 2. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a rozsudku Okresního soudu v Třebíči) podal obviněný K. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V souvislosti s tím popřel, že by mezi ním a poškozeným mělo dojít ke vzájemnému fyzickému napadení. Vzhledem k tomu, že poškozený byl v podnapilém stavu, jeví se podle dovolatele jako nejpravděpodobnější, „že příčinou poškození zdraví mohla být jiná skutečnost, než ke které došlo v kulturním domě.“ Z dosavadního dokazování vyplývají, jak dovolatel dále uvedl, značné pochybnosti o jeho vině, žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by k ublížení na zdraví poškozeného došlo v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Měla proto být aplikována zásada in dubio pro reo. Za hlavní důvod podání dovolání označil dovolatel skutečnost, že se necítí být vinným. Uvedl rovněž, že odůvodnění napadeného rozsudku postrádá základní náležitosti ve smyslu ustanovení §125 tr. ř., rozsudek je prakticky nepřezkoumatelný. V další části dovolání konstatoval, že výpověď poškozeného M. D. , o kterou se soud při svém rozhodování nejvíce opíral, lze hodnotit jako pochybnou a nevěrohodnou, přičemž rozvedl obsah některých důkazů (výpovědí poškozeného M. D., svědkyně L. V., V. N. a F. P. a znaleckého posudku MUDr. S. D.) s tím, že ze svědeckých výpovědí vyplývá řada nejasností. Soud však vzal v úvahu pouze výpověď poškozeného a ostatními svědeckými výpověďmi se nezabýval. Zdůraznil též, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde. Zůstanou-li proto po vyčerpání všech dosažitelných důkazů vzhledem k obhajobě obviněného pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro posouzení zavinění, je nutno rozhodnout v jeho prospěch. Soud však podle dovolatele ignoroval provedené důkazy i již zmíněnou zásadu in dubio pro reo.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 To 48/2004, a podle §265m tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 2 T 90/2003, ve výroku o trestu a podle §226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů a dochází k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká učinil nalézací soud, a dále napadá odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou a rovněž tak nemohou být ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. samostatným důvodem dovolání pouhé vady odůvodnění. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný K. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně ignorování zásady in dubio pro reo) a nesprávné skutkové závěry. V tom spatřuje „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Dovolatel tedy zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle něho nebyly vzaty v úvahu některé významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by závěr o jeho vině trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nedovoloval. Soudy obou stupňů však dospěly po skutkové a následně i po právní stránce k jiným závěrům, jež sice stručně, přesto však konkrétně ve svých rozhodnutích vyložily.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 - str. 6). Tentýž závěr platí i se zřetelem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. rovněž ve vztahu k dovolatelem tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a vadnosti (nedostatečnosti) jeho odůvodnění z hlediska §125 tr. ř.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2004
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý