ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.739.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 739/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání, které podal obviněný MUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. 2 To 913/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 10/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 4 T 10/2003, byl obviněný MUDr. J. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „v době od 31. 5. 1999 do 15. 5. 2000 v okrese Š. a v P., pod různými záminkami, na základě písemných smluv o půjčkách, případně ústní dohody o půjčce s věřiteli, zapůjčil finanční hotovost a to od
·R. B., na základě Dohody ze dne 31. 5. 1999, sepsané v R., částku 150.000,- Kč,
·R. B., na základě Smlouvy o půjčce finanční hotovosti ze dne 15. 7. 1999 sepsané v P., částku 920.000,- Kč s dobou splatnosti do 31. 12. 1999,
·D. P., na základě Dohody o peněžní půjčce ze dne 14. 12. 1999 v Š., finanční hotovost ve výši 896.000,- Kč s dobou splatnosti do 30. 6. 2000,
·Mi. V., na základě Smlouvy o půjčce ze dne 17. 12. 1999 v Š. a na základě ústní smlouvy finanční hotovost ve výši nejméně 800.000,- Kč s dobou splatnosti do 31. 3. 2000,
·M. V., na základě smlouvy o půjčce ze dne 15. 5. 2000 finanční hotovost ve výši 1.000.000,- Kč s dobou splatnosti do 15. 5. 2001,
uvedené smlouvy uzavíral přesto, že v době uzavírání uvedených smluv věděl, že má předchozí neuhrazené finanční závazky vůči dalším subjektům ve výši více jak 1.000.000,- Kč a že nemá a vzhledem ke své finanční situaci ani nebude mít dostatek finančních prostředků na splacení půjček v době splatnosti, svým jednáním způsobil škodu R. B. ve výši nejméně 1.070.000,- Kč, D. P. škodu ve výši nejméně 896.000,- Kč, Mi. V. škodu ve výši nejméně 800.000,- Kč a M. V. škodu ve výši nejméně 1.000.000,- Kč, celkem způsobil svým jednáním poškozeným škodu ve výši nejméně 3.766.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému R. B. na náhradě škody částku 1.070.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný MUDr. J. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci. Usnesením ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. 2 To 913/2003 podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o omezení podle §59 odst. 2 tr. zák., ve výroku o peněžitém trestu, včetně trestu náhradního a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozenému R. B. a tohoto poškozeného podle §229 odst. 1 tr. ř. s celým nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, podal obviněný MUDr. J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vytkl soudu druhého stupně, že ve věci rozhodl ve velmi krátkém čase poté, co obdržel podrobné písemné odůvodnění jeho odvolání, aniž by se dostatečně vypořádal s množstvím námitek, které dovolatel v tomto podání uvedl. Dále namítl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Podle jeho přesvědčení totiž nebylo prokázáno, že by nechtěl peníze vrátit nebo že je nechtěl vrátit ve smluvených lhůtách, a tím své věřitele uvedl v omyl. V další části dovolání se vyjádřil k půjčkám od jednotlivých poškozených.
Především uvedl, že obě půjčky od R. B. uhradil ve lhůtě splatnosti, když s poškozeným uzavřel dne 10. 1. 2000 kupní smlouvu o odkupu nemovitosti ve výlučném vlastnictví obviněného a dohodu o narovnání. V návaznosti na to zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by své závazky ve lhůtě splatnosti nesplnil a že by v době sjednávání půjček nevěděl, z čeho tyto finanční prostředky vrátí. Naopak za dlužníka označil poškozeného R. B., který podle jeho slov nesplnil svůj závazek vyplývající z kupní smlouvy ze dne 10. 1. 2000 doplatit (obviněnému) částku ve výši 880.000,- Kč ke dni 30. 6. 2000. Odvolacímu soudu vytkl, že tyto skutečnosti přehlédl a hodnotil jeho jednání za pochybné. Tomuto soudu rovněž vytkl, že stejně hodnotil transakci s pozemky v D. T., i když provedené důkazy „jsou přesným opakem“, a své výhrady pak konkrétně rozvedl. Nakonec vyjádřil přesvědčení, že v důsledku výše uvedených pochybení soud věc i nesprávně právně hodnotí.
K půjčce od PhDr. D. P. obviněný uvedl, že právě v důsledku jednání R. B. se dostal do následných potíží, které však neznamenaly, že by nehodlal dostát svým sjednaným závazkům (teprve po vypršení lhůty splatnosti kupní ceny podle smlouvy uzavřené s R. B. vznikly potíže, které mu zabránily jeho závazek splnit). S poukazem na výše uvedené časové souvislosti sjednání a splatnosti půjčky od PhDr. D. P. a smlouvy o koupi pozemků s R. B. obviněný uvedl, že v době, kdy si půjčoval finanční prostředky od jmenované poškozené, věděl, z čeho je vrátí a že tak učiní ve lhůtě splatnosti. Dále podotkl, že jak R. B., tak i PhDr. D. P. nikdy nepochybovali o jeho majetkových poměrech a o tom, že jim finanční prostředky budou vráceny. Odvolacímu soudu vytkl, že se těmito skutečnostmi vůbec nezabýval. V návaznosti na výše uvedené obviněný dovodil že ani v tomto případě nemá oporu v provedených důkazech, že by půjčené finanční prostředky nehodlal vrátit vůbec nebo jinak, než ve smluveném termínu, a tím uvedl svého věřitele v omyl.
K půjčce od M. V. ze dne 15. 5. 2000 obviněný uvedl, že v této věci vede občanskoprávní spor o určení neplatnosti této smlouvy o půjčce. Z výpovědí svědků Ž., F., V., A. a D. realizovaných v rámci civilního řízení podle jeho slov vyplývá, že smlouvy o půjčkách byly ve skutečnosti legalizací neúměrně navýšených úrokových sazeb ze zapůjčených minimálních jistin. Dále namítl, že v daném případě nebylo prokázáno, zda si od poškozeného částku zmiňovanou ve sporné smlouvě skutečně půjčil, a rovněž nebylo prokázáno, že by si tuto částku půjčil v době, kdy by nevěděl z čeho ji splatí, přičemž půjčku z roku 1998 poškozenému průběžně splácel a splácí ji dodnes. Odvolacímu soudu vytkl, že výpovědi jmenovaných svědků nijak nehodnotil a omezil se pouze na konstatování, že byl proveden důkaz probíhajícími civilními spisy, o kterých dosud nebylo rozhodnuto. Konstatoval pak, že není trestným činem, když dlužník dodatečně pojme úmysl peníze nevrátit a má k tomu důvod s tím, že tato otázka je předmětem probíhajícího civilního řízení. Dodal ještě, že v rozsudku chybí odůvodnění, zda jednal tak, že peníze nehodlal vrátit vůbec nebo je nehodlal vrátit ve sjednaném termínu a tím svého věřitele uvedl v omyl. Z těchto důvodů došlo „k nesprávnému právnímu hodnocení v tom, že jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu.“
K půjčce od Mi. V. obviněný uvedl, že tato půjčka byla vypořádána smlouvou o budoucí kupní smlouvě ze dne 7. 4. 2004. V odůvodnění napadeného rozhodnutí podle něho absentuje hodnocení, zda věděl, z čeho finanční prostředky vrátí. Zdůraznil pak, že jednal tak, jak se dohodl se svým věřitelem s tím, že výsledkem této dohody byla smlouva o budoucí kupní smlouvě. Proto ani v této části nelze jeho jednání považovat za podvodné.
V obecné rovině obviněný ještě poukázal na výpovědi poškozených, kteří potvrdili jeho dobrou pověst (někteří z nich s ním chtěli i společně podnikat) a nikdy nepochybovali o tom, že zapůjčené finanční prostředky jim budou řádně a včas vráceny. Zmínil rovněž, že v roce 1999 ve své odborné praxi za součinnosti čtyř pracovníků dosáhl obratu více než 5 miliónů Kč a vedle toho v dané době disponoval a dodnes disponuje nemovitým majetkem v hodnotě přesahující 6 miliónů Kč. Přes všechny tyto argumenty i odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že byl spáchán trestný čin podvodu, aniž by podle přesvědčení obviněného byly splněny zákonné podmínky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, „aby dovolací soud dle ust. §265k, odst. 1 trestního řádu napadené rozhodnutí v části výroku o vině a trestu zrušil.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že dovolací argumentace převážně konvenuje věcnému naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když je zaměřená na zpochybnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle jejího přesvědčení takto odůvodněné dovolání nemůže zvrátit soudem prvního i druhého stupně přijatý právní závěr o naplnění podvodného úmyslu dovolatele minimálně v nepřímém stupni této formy zavinění. V odůvodnění rozhodnutí obou soudů byla otázce trestní odpovědnosti dovolatele věnována náležitá pozornost. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala zejména na to, že předmětné smlouvy o půjčkách na částky, které se v součtu blíží čtyřem miliónům Kč, dovolatel se všemi poškozenými uzavřel v průběhu pouhého jednoho roku a za situace, kdy si byl vědom svých dosud neuhrazených závazků vůči jiným subjektům v částce přesahující jeden milión Kč. Tyto okolnosti mu však nebránily přijímat další půjčky a tak příslibem splacení dluhů - vzhledem ke své finanční situaci - v nepřiměřeně krátkých lhůtách splatnosti, uváděl své věřitele v omyl. Zásadní přitom zůstává finanční situace obviněného v rozhodné době, tj. v době uzavírání jednotlivých smluv o půjčkách, a právě z tohoto důvodu nelze jeho námitky narovnání s poškozenými, k němuž přistupoval až po datu splatnosti svých závazků, považovat za právně relevantní. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že pokud si obviněný za situace, kdy úhrada v pořadí druhé půjčky poškozeného R. B. byla realizována prostřednictvím prodeje pozemku, jehož reálná hodnota byla přinejmenším diskutabilní, sjednával další nemalou půjčku s poškozenou PhDr. D. P., byla jeho obhajoba o solidním zdroji úhrady této půjčky zcela důvodně odmítnuta. K dovolatelem namítané neprůkaznosti dílčího podvodného útoku vůči poškozenému M. V. podle státní zástupkyně přihlížet nelze, přičemž zapůjčená milionová částka jako další skutková okolnost svědčí ve prospěch správnosti právního závěru o pokračujícím podvodném úmyslu dovolatele. Ve vztahu k poškozenému Mi. V. státní zástupkyně odkázala na uvedené závěry o finanční situaci dovolatele v rozhodné době s tím, že vstřícné kroky dovolatele vedoucí k uspokojení nároku poškozeného spadají do jiného, než právně rozhodného období pro posouzení jeho trestní odpovědnosti. Státní zástupkyně pak přisvědčila oběma soudům, že právní kvalifikace jednání dovolatele jako trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. plně obstojí i po stránce subjektivní, a současně odkázala na jejich pečlivě vyložené právní závěry, které zcela odpovídají výše uvedeným skutkovým zjištěním. Za popsané situace navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, které lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný MUDr. J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry, neboť v nich podle jeho názoru nebyly vyjádřeny okolnosti mající určující vliv na právní kvalifikaci (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností). Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Podle jeho argumentace totiž nebylo prokázáno, že by nechtěl peníze vrátit nebo že je nechtěl vrátit ve smluvených lhůtách, a tím své věřitele uvedl v omyl, nebylo prokázáno, že by své závazky (ve vztahu k R. B.) ve lhůtě splatnosti nesplnil a že by v době sjednávání půjček (platí i ve vztahu k poškozené PhDr. D. P.) nevěděl, z čeho tyto finanční prostředky vrátí, nebylo prokázáno, zda si od poškozeného M. V. částku zmiňovanou ve sporné smlouvě skutečně půjčil, a rovněž nebylo prokázáno, že by si tuto částku půjčil v době, kdy by nevěděl z čeho ji splatí. Půjčka od Mi. V. byla podle jeho slov vypořádána smlouvou o budoucí kupní smlouvě. Tvrdí rovněž, že byl v rozhodné době solventní.
Dovolatel takto především brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu potvrzeným soudem odvolacím vyjádřeným výše, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (zejména pro absenci subjektivní stránky, podvodného jednání a dílem též škody) nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely po zhodnocení provedených důkazů právě z naznačených skutkových závěrů (které jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí odůvodněny) a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý