ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.820.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 820/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2004 o dovolání podaném obviněným K. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 12 To 563/2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 4 T 58/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 4 T 58/2003 byl obviněný K. V. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele dle §156 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 15. 5. 2003 kolem 18.00 hod. v L. před domem po předchozím požití alkoholických nápojů vyprovokoval hozením kamene do okna bytu poškozeného J. Z. potyčku s poškozeným J. Z., kterého po příjezdu hlídky Městské policie L. narazil na automobil a udeřil pěstí za krk, poté napadl vulgárními výrazy a výhrůžkami usmrcením vůči němu zakročující hlídku městské policie ve složení J. Š. a P. P., v tomto pokračoval i po převozu do zdravotnického zařízení, kde hrubými a vulgárními výrazy, výhrůžkami usmrcením napadl rovněž ošetřující lékařku MUDr. M. K..“ Za to byl podle §156 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný K. V. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 12 To 563/2003, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí tak nabyl dne 14. 1. 2004 právní moci /§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný K. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel opakoval svoji dosavadní obhajobu, že kámen do bytu svědka Z. neházel, což je vyvraceno pouze tvrzením tohoto svědka. Dále uvedl, že poté, co byl jmenovaným svědkem napaden, pochopitelně se bránil. Vyslovil přitom přesvědčení, že se žádné výtržnosti nedopustil, „když žádný incident nevyvolal, sám byl napaden a zraněn.“ Uvedl rovněž, že vše se odehrálo na místě veřejnosti nepřístupném. Jeho pozdější chování (pokud udeřil svědka) bylo způsobeno stresovou zátěží, když na něho byla přivolána policie, byl pod psychickým tlakem, že dlouho neviděl svého malého syna. Podle jeho mínění spočívá rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení skutku, neboť z jeho strany nedošlo k takovému jednání, které by naplňovalo pojmové znaky trestného činu výtržnictví. Též v případě trestného činu útoku na veřejného činitele spočívá podle jeho slov rozhodnutí soudu na nesprávném posouzení skutku, když soud dospěl k závěru, že vyhrožoval zasahujícím policistům pro výkon pravomoci veřejného činitele. Připomněl přitom, že i podle výpovědí policistů byl pod vlivem alkoholu, byl též pod vlivem předcházejících událostí, tedy značně rozrušen. K tomu dodal, že snad mohl policistům nadávat, nikoliv však pro jejich výkon pravomoci veřejného činitele, nýbrž proto, že mu přiložili pouta příliš těsně, což mu působilo bolesti dříve zraněných zápěstí. Výhrůžky rozhodně nebyly míněny vážně. V návaznosti na to vyjádřil názor, že byla značně přeceněna nebezpečnost jeho jednání, neboť šlo o pouhé přestupky.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem dovolatel v závěru dovolání navrhl, aby „dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 563/2003 – 16 ze dne 14. 1. 1004 i Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 4 T 58/2003, a to jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu a věc postoupil k rozhodnutí příslušné přestupkové komisi.“
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dovolací důvod podle uvedeného zákonného ustanovení je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. být nemohou. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný K. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného K. V. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového děje. Teprve sekundárně (v návaznosti na to) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Dovolatel tedy především zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle jeho přesvědčení objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu útoku na veřejného činitele dle §156 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák. nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových zjištění popsaných ve výroku (a podrobněji rozvedených v odůvodnění) rozsudku soudu prvního stupně, na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím (tzn. že dovolání de facto uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě), kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý