ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.841.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 841/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2004 o dovolání, které podal obviněný P. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 5 To 891/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 196/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 103 T 196/2003, byl obviněný P. L. uznán vinným společně s obviněným L. B. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle rozsudku totiž „dne 29. 7. 2003 kolem 18.00 hodin v H. – P., okres K., v lesoparku poblíže ul. K. napadli M. R., kterému obžalovaný P. L. podrazil nohy a když poškozený upadl na zem, společně s obžalovaným L. B. do něj začali kopat, poté jej prohledávali a z kapsy bundy mu odcizili mobilní telefon zn. Alcatel OT 311 v hodnotě 2.200,- Kč a odcizili mu rovněž dioptrické brýle v hodnotě 1.500,- Kč a z místa činu následně odešli.“ Za to byl obviněný P. L. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 3. 9. 2003, č. j. 103 T 178/2003-105, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1, 2 tr. ř. byla obviněnému P. L. uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným L. B. zaplatit poškozenému M. R. škodu ve výši 3.700,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. L. (i obviněný L. B.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 5 To 891/2003, jímž toto odvolání (i odvolání obviněného L. B.) jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 3. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě („ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 22. 9. 2003 sp. zn. 103 T 196/2003-139“) podal obviněný P. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů v rozporu s ustanoveními trestního zákona vzaly za prokázané, že se trestného činu loupeže dopustil. Podle jeho slov byla soudem nesprávně vyhodnocena jeho obhajoba, a proto byl celý případ údajné trestné činnosti nesprávně právně posouzen. Vyjádřil přitom názor, že jak nalézací, tak i odvolací soud nesprávně vyhodnotil a právně posoudil důkazní situaci, jelikož postupoval v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. V souvislosti s tím soudům vytknul, že jeho obhajobu podpořenou výpověďmi obviněného L. B. a svědka R. K. považovaly za nevěrohodnou a uznaly jej vinným uvedeným trestným činem pouze na základě výpovědi poškozeného M. R., který byl v inkriminované době v podnapilém stavu a navíc má vrozenou vadu zraku, v důsledku které pachatele trestného činu neidentifikoval, a kterážto výpověď je v rozporu s výpověďmi ostatních svědků. Zdůraznil pak, že není pachatelem předmětného trestného činu, a proto jím nemůže být uznán vinným.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby “dovolací soud rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 103 T 196/2003-139 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2004 sp. zn. 5 To 891/2003 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že při posouzení oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně s tím, že v daném případě je rozhodující popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dále konstatovala, že dovolání obviněného je založeno výhradně na námitkách, kterými se snaží dosáhnout změny těchto skutkových zjištění a pouze formálně je zde namítána vadná právní kvalifikace skutku podle §234 odst. 1 tr. zák. ) ale s tím, že dovolatel se tohoto jednání, jak je popsané ve výroku o vině, nedopustil. Takto koncipované dovolání stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V této souvislosti upozornila na to, že takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný P. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, jež zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. (dovolatel sice výslovně nespecifikoval výrok, který svým dovoláním napadá, avšak z faktu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které obsahuje jediný výrok, je zřejmé, proti jakému výroku brojí), podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již bylo naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný P. L. však v rámci citovaného dovolacího důvodu uplatňuje v prvé řadě skutkové výhrady. Namítá totiž, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud nesprávně vyhodnotily důkazní situaci a nepostupovaly v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Teprve následně, z nesprávného vyhodnocení důkazů, vyvozuje (jako důsledek), že „byl celý případ údajné trestné činnosti nesprávně právně posouzen“.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován primárně v porušení procesních zásad o provádění a hodnocení důkazů vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci (tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě). Dovolatel se tedy de facto v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02III, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý