ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.880.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 880/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2004 o dovolání, které podal obviněný K. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 4 To 611/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 56/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 1 T 56/2003, byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které podle rozsudku spáchal tím, že „dne 11. 2. 2003 kolem 22.45 hodin v P. v baru S. na ulici S. před přítomnou obsluhou a nejméně dalších dvou hostů nejdříve slovně vulgárními výrazy a poté i fyzicky napadl M. Š., tak, že ho nejdříve udeřil pěstí do hlavy až upadl na zem, bil ho pěstmi do celého těla, kopal do něho a házel po něm sklenicemi od alkoholu, čímž mu způsobil zranění – zhmoždění hlavy a hrudníku vpravo a tržnou ránu pravého předloktí, pro které musel vyhledat lékařské ošetření a následně byl po dobu nejméně 10ti dnů omezen v obvyklém způsobu života.“ Za to byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. náhradu škody v částce 600,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného K. M. proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 4 To 611/2003, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám ve věci podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného K. M. uznal vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchanými tím, že „dne 11. 2. 2003, kolem 22.45 hod. v P., v baru S., na ul. S., před přítomnou obsluhou a v přítomnosti nejméně dalších dvou hostů, nejprve slovně vulgárními výrazy, a poté fyzicky, napadl M. Š. tak, že ho nejdříve udeřil pěstí do hlavy a strhl na zem, přičemž došlo k rozbití sklenice, na zemi ho bil pěstmi, čímž mu způsobil zranění – zhmoždění hlavy a hrudníku vpravo a tržnou ránu pravého předloktí, pro která musel vyhledat lékařské ošetření a následně byl po dobu nejméně 10-ti dnů omezen v obvyklém způsobu života.“ Za to obviněného odsoudil podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému M. Š. náhradu škody v částce 600,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl v souladu s §139 odst. 1 písm. a) tr. ř. právní moci dne 13. 1. 2004.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný K. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel odvolacímu soudu vytknul, že nesprávně právně posoudil skutek uvedený ve výroku napadeného rozsudku, a to z toho důvodu, že „bez náležitého zjištění doby omezení obvyklého způsobu života poškozeného M. Š. způsobeného předmětným napadením, nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a stanovil dobu omezení obvyklého způsobu života nejméně 10 dny“. Podle jeho přesvědčení tedy nebyla jednoznačně a objektivně stanovena doba léčení poškozeného, kdy v průběhu řízení před soudy obou stupňů byla doba omezení běžného způsobu života určena pouze na základě lékařské zprávy MUDr. V. K., praktické lékařky poškozeného, ze dne 19. 5. 2003, ve které je uveden výčet zranění poškozeného s popisem konkrétních omezení v běžném způsobu života (mj. poruchou vizu, která však dle názoru lékařky nebyla zapříčiněna napadením poškozeného) s tím, že předpokládaná doba pracovní neschopnosti bude činit minimálně 10 dní. Obviněný přitom vyjádřil pochybnost o takto stanovené délce pracovní neschopnosti, neboť má za to, že zahrnuje i zdravotní stav poškozeného, který však nebyl zapříčiněn ani ztížen předmětným incidentem. Dále dovolatel vyložil kriteria významná pro posouzení pojmu ublížení na zdraví v souvislosti se skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. V návaznosti na výše uvedené dovodil, že citovaná lékařská zpráva MUDr. V. K. dostatečně necharakterizuje dobu omezení poškozeného v běžném způsobu života a vytváří pochybnosti, zda došlo k naplnění pojmu ublížení na zdraví z hlediska trestního zákona nebo zda naopak újma na zdraví nedosahuje intenzity ublížení na zdraví a může být pouze přestupkem proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace měl podle názoru dovolatele soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a jeho jednání posoudit tak, že z materiálního hlediska nenaplnilo znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nýbrž uvedeného přestupku. V souvislosti s tím dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 611/2003 ze dne 13. 1. 2004 a podle §265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ačkoliv je dovolání podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti je v něm namítáno toliko nedostatečné dokazování v otázce rozsahu a charakteru omezení poškozeného v běžném způsobu života, vadné hodnocení k tomu provedených důkazů a následně to, že soud za dané důkazní situace nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, čímž však fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Z takto odlišně stanoveného skutkového stavu potom dovolatel dovozuje nesprávnost právní kvalifikace skutku též jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 775/2002. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nesprávná skutková zjištění být důvodem dovolání podle §265 odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. nemohou. Odkaz dovolatele na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu státní zástupce označil za nepřiléhavý, neboť v tehdy rozhodované věci byl rozsah újmy na zdraví ve skutkové větě napadeného rozhodnutí vyjádřen pouze dobou léčení a délkou pracovní neschopnosti poškozeného a ani z odůvodnění předmětného rozhodnutí nebylo možno zjistit dobu a charakter omezení poškozeného v běžném způsobu života. Podle státního zástupce je v tomto případě situace odlišná, neboť soud po řádném zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že poškozený byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 10-ti dnů, což také ve skutkové větě výslovně uvedl. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž upozornil na to, že takto lze rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Ke shora uvedenému vyjádření státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný. Uvedl, že se nemůže ztotožnit se stanoviskem státního zástupce, podle něhož ve svém dovolání ve skutečnosti namítá nedostatečné dokazování a z toho vyplývající skutková zjištění učiněná soudem. Vyslovil přesvědčení, že skutková věta výroku rozsudku soudu druhého stupně, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním neodpovídá právnímu závěru o povaze újmy na zdraví poškozeného z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., čímž je podle jeho názoru dán dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, označil za korespondující s danou právním problematikou. Nakonec obviněný ve svém vyjádření zopakoval návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, který uvedl již ve svém dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný K. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již bylo naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný K. M. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především napadá a zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu týkající se otázky újmy na zdraví poškozeného (především určení doby omezení poškozeného v běžném způsobu života) popsané v napadeném rozhodnutí a v souvislosti s tím odvolacímu (i nalézacímu) soudu de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů, včetně nerespektování zásady in dubio pro reo, a nedostatečné dokazování k uvedené problematice. Teprve v návaznosti na to (jako důsledek vytýkaných pochybení) vyvozuje i nesprávné právní posouzení skutku.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že v naznačeném směru tento soud vycházel z odlišných skutkových zjištění, než jaká mohl a měl podle dovolatele učinit, a na těch následně založil právní posouzení předmětného skutku.
Je tedy zřejmé, že se dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem domáhá primárně přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (o tom zřetelně svědčí právě argumentace již opakovaně citovanou procesní zásadou in dubio pro reo) nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou.
Právně relevantní argumentaci z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel teprve ve svém vyjádření k písemnému vyjádření státního zástupce, jímž státní zástupce využil svého práva ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud ovšem nemohl k této námitce přihlédnout. Předmětné podání totiž nelze považovat za součást dovolání, a to ani podle jeho obsahu i se zřetelem k ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., jelikož je obviněný učinil až po uplynutí lhůty k podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by mohl věc meritorně přezkoumat podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. To znamená, že se nemohl zabývat posouzením hmotněprávních otázek se zřetelem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil uvedené rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý