ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.900.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 900/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2004 o dovolání podaném obviněnou J. L., roz. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 5 To 818/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 71/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 9 T 71/2003, byla obviněná J. L. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se dopustila skutkem (útoky) popsaným(-i) v předmětném rozhodnutí. Za to byla odsouzena podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest 15.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 1 měsíc. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen na dobu 3 let trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živností zprostředkovatelských v oblasti poskytování a sjednávání úvěrů, spoření a pojištění, a v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce nebo člena vedení obchodní společnosti podnikající v oblasti zprostředkování úvěrů, spoření a pojištění. Naproti tomu byla obviněná J. L. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek popsaný v uvedeném rozsudku, jímž měla spáchat „dva dílčí útoky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák.“ Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost G. C. M., a.s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné J. L. proti citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 5 To 818/2003, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 4. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněná J. L. podala prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti „rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 9. 2003, č. j. 9 T 71/2003-329, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 5 To 818/2003“, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že od počátku trestního řízení doznává svoji vinu ve vztahu ke klientce M., u ostatních klientů při sepisu revolvingové smlouvy vycházela z dokladů, které jí předložili, a z jejich sdělení. Sama jejich údaje nekontrolovala, neboť ve smlouvě, na základě níž revolvingové smlouvy uzavírala, jí taková povinnost nebyla stanovena. Okresnímu soudu vytkla, že nedostatečně pečlivě hodnotil jednotlivé výpovědi svědků – klientů, s nimiž revolvingové smlouvy uzavírala (podle jejích slov se nezabýval věrohodností svědků, z nichž většina byla opakovaně soudně trestána, někteří rovněž pro obdobnou trestnou činnost), přičemž se sama k těmto výpovědím stručně vyjádřila. V souvislosti s tím připomněla, že ke dni vyhlášení shora citovaného rozsudku byli všichni slyšení svědci pravomocně odsouzeni trestními příkazy Okresního soudu v Karviné pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., přičemž v žádném z těchto rozhodnutí není uvedena účast další osoby na jejich trestném jednání. Dále okresnímu soudu vytkla, že neúplně zjistil skutkový stav, když nevyslechl jí navržené svědky, a to svědka K. a svědkyni Mgr. Mo., a že neodůvodnil tvrzený zištný motiv jejího jednání. Krajský soud její odvolání zamítl, aniž by napravil pochybení okresního soudu, ačkoli měl přezkoumat zákonnost rozhodnutí tohoto soudu a napravit jeho nesprávnosti. Dovodila pak, že její jednání mělo být posouzeno pouze podle §250b odst. 1 tr. zák., neboť bylo prokázáno pouze to, že při sepisování úvěrové smlouvy s D. M. uvedla vědomě nepravdivé údaje a dotyčná vyčerpala ze stanoveného úvěrového rámce částku 20.000,- Kč, čímž vznikla škoda nikoli nepatrná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatelka v závěru svého dovolání navrhla, aby dovolací soud „dle ustanovení §265k) tr. zák. zrušil výrok o vině, trestu, peněžitém trestu, náhradním trestu a trestu zákazu činnosti z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 9. 2003, č. j. 9 T 71/2003-329, s právní mocí dne 19. 4. 2004 a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné s příkazem, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl“.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolání obviněné J. L. směřuje výlučně proti rozsudku soudu prvního stupně (z žádné části předmětného podání nelze podle něho dovodit, že směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně). Dále uvedl, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl v druhém stupni a zákon to připouští. Z toho vyplývá, že napadeným rozhodnutím musí být vždy rozhodnutí soudu druhého stupně, a dovolání nelze podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to nejen v případech, kdy soud druhého stupně nerozhodoval, jelikož nebyl řádný opravný prostředek podán, nýbrž i v případech, kdy soud druhého stupně o řádném opravném prostředku rozhodl, a dovolatel má výhrady primárně proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce v návaznosti na to dovodil, že dovolání obviněné J. L. nesplňuje základní předpoklad k tomu, aby mohlo být kvalifikovaným podkladem k zásahu do právní moci napadeného rozhodnutí, a navrhl, aby dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. toto dovolání odmítl. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že předmětné podání splňuje předpoklad k tomu, aby mohlo být posouzeno jako bezvadné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, státní zástupce alternativně navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněná v něm totiž uplatnila výlučně skutkové námitky a takto pojaté dovolání nekoresponduje s dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani s žádným jiným důvodem dovolání), jelikož toto zákonné ustanovení připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Státní zástupce přitom vyslovil souhlas s tím, aby dovolací soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněná J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá, jak je třeba dovodit již z jeho úvodní stránky (je podáno proti „rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 9. 2003, č. j. 9 T 71/2003-329, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 5 To 818/2003“) pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje též proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Uvedený závěr potvrzuje odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku, v němž se dovolatelka byť stručně, přesto zjevně kriticky vyjadřuje rovněž o rozhodnutí odvolacího soudu.
K tomu lze dodat, že podle ustanovení §265a tr. ř. má dovolání vždy směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může případně směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka zvolila opačný postup. Poněvadž však výslovně napadla rozhodnutí soudů obou stupňů, nejevila se konstatovaná formální vada jako natolik podstatná, aby bylo možno a nutno učinit závěr, že dovolání je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela v prvé řadě o výhrady vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a námitku neúplnosti dokazování. Soudům v podstatě vytkla, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Teprve z namítaného nesprávně zjištěného skutkového stavu v řízení před soudy obou stupňů pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu dovodila (jako důsledek vytýkaných vad) tvrzené vadné hmotně právní posouzení skutku.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
Je tedy zřejmé, že se dovolatelka svým mimořádným opravným prostředkem domáhala především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý