ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.926.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 926/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. září 2004 o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 7 To 112/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 T 83/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 13 T 83/2003, byl obviněný J. K. uznán vinným společně s obviněným P. N. trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podle rozsudku se totiž „dne 20. 1. 2003 kolem 23:00 hodin v O. – P. na ul N. náměstí před restaurací M., po předchozí rozepři týkající se odcizení bundy a peněz poškozeným, fyzicky napadli poškozeného M. D. tak, že obžalovaný K. jej nejprve chytil pod krkem a poté jej udeřil pěstí a následně čelem do obličeje a následně k němu přistoupil obžalovaný N. a udeřil jej pěstí do obličeje, kdy po něm požadovali, aby poškozený sdělil pravdu, kde je bunda a peníze, jenž měl odcizit a následně poškozený navrhnul, aby si obžalovaní vzali jeho bundu.“ Podle §235 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný J. K. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2003, č. j. 10 T 144/2003 – 134, jenž nabyl právní moci dne 11. 9. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného J. K. (i obviněného P. N.) proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 7 To 112/2004, jímž toto odvolání (i odvolání obviněného P. N.) podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 4. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na obsah odvolání (v němž vyjádřil zejména a především výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jeho skutkovým zjištěním) namítl, že právní posouzení jeho jednání „neodpovídá tomu, co se ve skutečnosti stalo“. V návaznosti na to uvedl že ke sporu došlo mezi ním a poškozeným Doležalem, přičemž k výměně bund mezi nimi došlo dobrovolně ze strany poškozeného, a to dokonce k jeho návrhu. Poškozený k této výměně nebyl nikým nucen. Pokud soud tento skutek zhodnotil jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., rozhodl podle názoru dovolatele nesprávně, neboť zde chybí podstatný znak trestného činu vydírání tedy, že poškozený byl nucen dělat něco, co nechtěl. Na základě uvedených skutečností vyslovil dovolatel přesvědčení, že nemohlo dojít ke spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a rovněž je diskutabilní naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když intenzita a průběh útoku, jakož i další naznačené okolnosti, za nichž byl čin spáchán, nevyjímaje pohnutku a osobu poškozeného, nenaplňují pojmové znaky tohoto trestného činu.
V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby „dovolací soud po přezkoumání vytýkaného posouzení skutku, za použití principu „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, napadený rozsudek ve výroku týkajícím se obžalovaného K. zrušil, ve věci sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, event. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.“ Současně navrhl přerušení výkonu rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že námitky uvedené v dovolání uplatnil obviněný J. K. již v rámci obhajoby před soudem prvního stupně a rovněž ve svém odvolání, na něž ostatně přímo odkazuje. Soudy obou stupňů se však s těmito námitkami dostatečně vyrovnaly a jejich závěrům nelze ničeho vytknout. Obviněný v rámci dovolání nenamítá ve skutečnosti existenci žádné vady hmotně právní povahy, nýbrž uplatňuje výhrady pouze skutkového rázu. Pohnutka a osoba poškozeného nefigurují mezi znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák., a jsou tudíž irelevantní. V dovolání uváděné výhrady nenaplňují nejen deklarovaný ale ani jiný zákonný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. Podle názoru státního zástupce napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravovat cestou dovolání. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o navrhované přerušení výkonu trestu dodal, že jednak zřejmě chybí podnět předsedy senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř., jednak pro takové rozhodnutí nejsou dány žádné důvody.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá, pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Dovolání také zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Je ovšem třeba zdůraznit, že se zřetelem k uvedenému zákonnému ustanovení a vzhledem k povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku nelze za jeho součást považovat obsah odvolání, na něž dovolatel odkazuje.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného J. K. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací, nýbrž uplatňuje odlišný (modifikovaný) skutkový závěr, než jaký v popisu skutku ve výroku svého rozhodnutí vyjádřil soud prvního stupně a potvrdil soud odvolací. Teprve sekundárně (v návaznosti na to) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Dovolatel tedy především prosazuje pouze takové skutkové okolnosti (akcentuje existenci takového skutkového stavu věci), jenž by podle jeho názoru právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nedovolovaly. Z rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek.
To znamená, že dovolatel, který se v rámci svého mimořádného opravného prostředku de facto domáhá přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. O tom ostatně dostatečně zřetelně svědčí i skutečnost, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku navrhuje aplikaci principu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tedy zásady ryze procesní. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03).
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Navrhl-li obviněný J. K. v rámci podaného dovolání, aby mu byl přerušen výkon trestu, nutno uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Jestliže předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. září 2004
Předsedasenátu :
JUDr. Vladimír Veselý