ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.940.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 940/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2004 o dovolání podaném obviněným Doc. PhDr. E. V., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 10 To 545/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 65/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 11 T 65/2001, byl obviněný Doc. PhDr. E. V., CSc. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že
ad 1)
„jako likvidátor společnosti B. s. s. r. o., v likvidaci, se sídlem v H., vyžádal dne 16. 10. 1998 na základě čestného prohlášení od ČSOB a. s., pob. N., z účtu likvidované společnosti částku 200.583,93 Kč a z účtu částku 7.148,54 DEM v hodnotě 123.526,70 Kč pod nepravdivou záminkou, že tyto částky použije na výplatu mezd zaměstnancům společnosti B. s. s.r.o., v likvidaci, za měsíc září, ačkoli věděl, že dispozice s prostředky na těchto účtech byla omezena exekučním příkazem Finančního úřadu v B. ze dne 8. 10. 1998 a mzdy zaměstnanců byly již uhrazeny hromadným příkazem k úhradě ze dne 6. 10. 1998, a tímto jednáním způsobil, že výkon uvedeného rozhodnutí Finančního úřadu v B. nemohl být proveden“,
ad 2)
„jako likvidátor společnosti B. s. s.r.o., v likvidaci, se sídlem v H., vyžádal dne 11. 11. 1998 na základě čestného prohlášení z 30. 10. 1998 od K. b. a.s., expozitura P., ul. N., z účtu likvidované společnosti částku 357.000,- Kč pod nepravdivou záminkou, že tyto částky použije na výplatu mezd zaměstnanců společnosti B. s. s.r.o., v likvidaci, za měsíc říjen, ačkoli věděl, že dispozice s prostředky na těchto účtech byla omezena exekučním příkazem Finančního úřadu v B. ze dne 21. 10. 1998 a prostředky na výplatu mezd zaměstnanců v potřebné výši 114.241,- Kč měl k dispozici v pokladní hotovosti, a tímto jednáním způsobil, že výkon rozhodnutí Finančního úřadu v B. dle exekučního příkazu z 13. 11. 1998 nemohl být proveden nejméně do částky 242.759.- Kč“,
ad 3)
„jako likvidátor společnosti B. s. s.r.o. v likvidaci prodal dne 5. 3. 1999 společnosti F. a.s., B., 26 kusů kancelářského nábytku a 8 kusů židlí, přestože věděl, že jeho dispozice s těmito věcmi je omezena exekučním příkazem FÚ B. ze dne 12. 11. 1998 a tímto jednáním způsobil, že výkon uvedeného rozhodnutí Finančního úřadu v B. k těmto předmětům nemohl být proveden“,
ad 4)
„jako likvidátor společnosti B. s. s.r.o. v likvidaci zaslal věřitelům této společnosti dopis se sdělením změny čísla účtu společnosti s oznámením, že platby týkající se dopravy mají být hrazeny na účet u K. b. a.s.(soukromý účet obžalovaného), přesto, že věděl o omezení s dispozicemi účtů společnosti dle exekučních příkazů ze dne 8. 10. 1998 , a tímto jednáním znemožňoval výkon uvedených rozhodnutí a FÚ B. byl nucen přistoupit k vydání nového exekučního příkazu.“.
Dále byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spočívajícím v tom, že
ad 5)
„jako likvidátor společnosti B. s. s.r.o.,k v likvidaci, se sídlem v H., si dne 5. 11. 1998 nechal vyplatit na základě faktury ze dne 15. 10. 1998 částku 371.000,- Kč jako část odměny za zpeněžení majetku likvidované společnosti – prodej 60 % obchodního podílu ve společném česko-čínském podniku T. B. C.M. Co. Ltd., ačkoli k jeho zpeněžení nedošlo a nejméně od této doby věděl, že smluvní strana B. S. H., a.s. dle sjednané kupní smlouvy o prodeji obchodního podílu plnit nebude, čímž poškodil B.s. s.r.o. v likvidaci nejméně o částku 371.000,- Kč.“
ad 6)
„jako likvidátor společnosti B. s. s.r.o. v likvidaci neoprávněně požadoval vyplacení částky 244.000,- Kč včetně DPH 5 % podíl za zpeněžení majetku společnosti, tedy za realizaci pohledávky vůči firmě S. a.s. B. 2 x 1,4 mil. Kč, panu N. z B. ve výši 780.000,- Kč panu V. H. ve výši 650.000,- Kč přesto, že na tyto pohledávky byl vydán FÚ v B. exekuční příkaz a tedy nemohlo dojít ke zpeněžení majetku a vyplacení odměny likvidátora.“
Výrokem rozsudku ad 7) byl obviněný uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „jako likvidátor společnosti B. s. s.r.o. v likvidaci v období od 1. 10. 1998 do 25. 5. 1999, kdy byl na společnost B. s. s.r.o. v likvidaci prohlášen konkurz, řádným způsobem neplatil za zaměstnance společnosti pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a za zálohu na daň ze závislé činnosti, ačkoliv tyto částky byly sraženy zaměstnancům ze mzdy a nebyla tak odvedena FÚ B. za období od října do prosince 1998 částky 72.478,- Kč, OSSZ N. za období od listopadu 1998 do dubna 1999 částky 11.898,- Kč a VZP N. za období od 1. 10. 1998 do 25. 5. 1999 částka 6.891,- Kč.“
Za shora uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle „§58 odst. 1 písm. a) tr. zák.“ a §59 odst. 1 tr. zák. soud současně rozhodl o podmíněném odkladu výkonu trestu na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v trvání tří let.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 10 To 545/2003, jímž odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 5. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které současně směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, a to pokud jde o napadený výrok o vině pod bodem 5) rozsudku a celý výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že ohledně skutku ad 5), který je dílčím útokem (skutkem) trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., učinily chybné rozhodnutí o vině, neboť podle jeho přesvědčení oba soudy nesprávně interpretovaly a hodnotily skutečnosti a okolnosti vyplývající z důkazů, na něž ve svých rozhodnutích poukazují. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že po souhlasu dozorčí rady a velice pravděpodobně po projednání v představenstvu byla dne 30. 9. 1998 mezi firmou B. s., s. r. o. v likvidaci se sídlem v H., zastoupenou likvidátorem (tj. dovolatelem) jako převodcem a firmou B. s. H. a. s., zastoupenou předsedou představenstva J. P., uzavřena smlouva o prodeji části obchodního podílu v česko-čínském podniku T. B. C. M. Co.Ltd. (dále jen „TBCM“). Dovolatel pak v souladu s mandátní smlouvou z 1. 1. 1998 a v souladu se smlouvou o výkonu funkce likvidátora z 10. 8. 1998 uplatnil vystavením faktury ze dne 15. 10. 1998 (splatné 25. 10. 1998 na částku 671.000,- Kč) oprávněný nárok na vyplacení ujednané odměny likvidátora. První splátku na vyfakturovanou odměnu ve výši 300.000,- Kč dovolatel přijal dne 16. 10. 1998, jak to konečně konstatovaly i soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích. Pokud však soudy zároveň dovodily, že s ohledem na obsah zápisu z mimořádného jednání dozorčí rady z 5. 11.1998, nebyl oprávněn účtovat i zbývající část odměny ve výši 371.000,- Kč, je podle dovolatele tento závěr nesprávný. K tomu dovolatel s odkazem na ustanovení §191 obchodního zákoníku nejprve namítl, že dozorčí rada není statutárním orgánem akciové společnosti, jímž je jedině představenstvo. Rozhodnutí či návrh dozorčí rady měly v daném případě pouze ten význam, že je představenstvo mělo projednat. Dovolatel po výše uvedeném mimořádném zasedání dozorčí rady mohl pouze tušit či uvažovat o tom, že původní smlouva o převodu obchodního podílu nebude naplněna, a mohl jen připustit, že bude nějak zrušena nebo vypovězena nebo od ní bude v následující době odstoupeno. Ve vztahu k tomu tvrzení má podle dovolatele význam i skutečnost, že terminologie užitá v zápisech dozorčích rad není výstižná a je tudíž nepřezkoumatelná (např. dozorčí rada usnesením z 5. 11. 1998 „neschválila nákup 60% akcií TBCM“, ačkoliv ve skutečnosti šlo o 60% obchodního podílu). Dovolatel pak vyslovil přesvědčení, že i za stavu, kdy dne 5. 11. 1998 byl přítomen jednání dozorčí rady, nemohl a neměl důvod učinit závěr o tom, že v budoucnu dojde k zrušení smlouvy. Ke zrušení smlouvy o převodu obchodního podílu v písemné formě (což bylo podmínkou tohoto právního úkonu) přitom došlo teprve dne 11. 1. 1999. Podle dovolatele je tak zřejmé, že jeho trestní odpovědnost by byla dána jedině tehdy, kdyby druhou splátku na odměnu v částce 371.000,- Kč přijal až po 11. 1. 1999, nebo se o její vyplacení pokoušel vystavením faktury na tuto splátku nebo urgencí minimálně až poté, co by byl seznámen s rozhodnutím představenstva z odpoledních hodin dne 5. 11. 1998. Odvolací soud proto podle dovolatele pochybil, když napadeným usnesením odvolání zamítl a odvolacím námitkám nevyhověl v tom směru, že by rozsudek soudu prvního stupně změnil a obžaloby z uvedeného skutku jej zprostil.
V rámci svého dovolání obviněný dále namítl, že v předmětném řízení soudy posoudily jeho trestnou činnost oproti obžalobě podstatně mírněji. Tomu však podle dovolatele neodpovídaly úvahy soudu prvního stupně týkající se otázky stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání, ačkoliv během doplňujícího řízení po zrušení prvého rozsudku soudu prvního stupně nebyla shledána žádná nová skutečnost nebo okolnost svědčící v jeho neprospěch, aby mohla výrazně zvyšovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Odvolací soud měl proto po přehodnocení stupně nebezpečnosti jednotlivých trestných činů pro společnost změnit napadený rozsudek ve prospěch obviněného (dovolatele) tak, že by uložil adekvátní trest odnětí svobody v nižší výměře, podmíněně odložený na kratší zkušební dobu a kratší trest zákazu činnosti.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby „dovolací soud shledal dovolání přípustné ve smyslu §265a/1,2a) tr. ř., když je dán důvod dovolání ve smyslu §265b/1g) tr. ř., a aby vzhledem k dovolacím námitkám zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 545/2003 z 4. 5. 2004 a podle §265l/1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu tj. Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky ohledně skutkových okolností týkajících se bodu 5) výroku o vině obviněný (dovolatel) uplatňoval již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a později též ve svém odvolání. Státní zástupce konstatoval, že nalézací soud se velmi podrobně zabýval důkazní situací a je třeba odkázat na jeho výklad k obsahu pojmu „zpeněžení“, z něhož přesvědčivě vyplynulo, že obviněný (dovolatel) fakturoval svou provizi za převod akcií předčasně, tj. před jejich „zpeněžením“, a stejně předčasně a navíc neoprávněně si „zařídil“ její částečné proplacení. V tomto ohledu jsou podle státního zástupce výhrady dovolatele zjevně neopodstatněné. Pokud jde o druhou část podaného dovolání, pak podle názoru státního zástupce dovolatel napadl hodnocení společenské nebezpečnosti svého jednání způsobem dílem nepřípustným (námitky jsou zaměřeny proti konkrétní formulaci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a dílem pak tyto výhrady nenaplňují deklarovaný dovolací důvod. Dovolání proti výroku o trestu by bylo možno v daném případě podat pouze podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jenž není ovšem obsahově naplněn), zatímco uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti výměře resp. druhu trestu uplatnit nelze, neboť úvahy soudu týkající se posuzování společenské nebezpečnosti při rozhodování o druhu a výměře trestu nepředstavují hmotně právní posouzení, jež je obsahem tohoto dovolacího důvodu. Porovnávání těchto úvah s úvahami soudu prvního stupně vyjádřenými v již zrušeném a tudíž neexistujícím předchozím meritorním rozhodnutí je pak podle státního zástupce zcela irelevantní. Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že argumenty dovolatele sice zčásti spadají pod uplatněný důvod dovolání, nejsou však důvodné. Napadené rozhodnutí není podle něj přitom zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný Doc. PhDr. E. V., CSc. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mj. zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikaci a v této souvislosti ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy („když oba soudy nesprávně interpretovaly a hodnotily skutečnosti a okolnosti vyplývající z důkazů“) a z nich zjištěných relevantních skutkových okolností. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým stavem věci pak dovolatel s odkazem na obsah ustanovení §191 obchodního zákoníku spojoval skutkový závěr o absenci svého zavinění (§4 tr. zák.). To mělo následně vést k vadnému právnímu posouzení skutku pod bodem 5) odsuzujícího rozsudku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ačkoliv podle dovolatele provedené důkazy závěr o vině tímto trestným činem nedovolovaly. K výroku o trestu (ohledně ostatních trestných činů) pak dovolatel poukázal na to, že soudy k jeho tíži nesprávně hodnotily stupeň nebezpečnosti činu (resp. jednotlivých trestných činů) pro společnost, což mělo vést k uložení neadekvátního trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti.
K prvé části dovolání obviněného je třeba poznamenat, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě rozvedena a odůvodněna /viz str. 11,12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 usnesení odvolacího soudu/), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Rozhodnou skutkovou okolností, z níž oba soudy vycházely, bylo zjištění, že dne 5. 11. 1998 na mimořádném jednání dozorčí rady B. s. a. s. H., jehož se dovolatel jako místopředseda dozorčí rady zúčastnil, bylo usneseno, že dozorčí rada neschválila nákup předmětného obchodního podílu a uložila představenstvu smlouvu zrušit a dále neuzavírat s likvidovanou společností žádné další smlouvy o nákupu jakéhokoliv majetku (str. 11 rozsudku). Na tomto základě pak oba soudy dovodily závěr o úmyslném zavinění obviněného – dovolatele (počínaje dnem 5. 11. 1998) ve vztahu k vyplacení části odměny za zpeněžení obchodního podílu, ačkoliv k tomuto zpeněžení ve skutečnosti nikdy nedošlo.
V projednávaném případě dovolatel soudům vytkl v podstatě to, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Podle jeho názoru měly být důkazy správně vyhodnoceny tím způsobem, že teprve po seznámení s úkony představenstva společnosti (jako statutárního orgánu) navazujícími na rozhodnutí její dozorčí rady, se mohl dovolatel relevantně dozvědět, že původní smlouva realizována nebude. Svým mimořádným opravným prostředkem se tak dovolatel domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Stejný závěr platí i pro další část námitek dovolatele, jež se vztahují ke zjišťování stupně nebezpečnosti činu pro společnost či podmínek pro ukládání trestu. Namítanou nepřiměřenost uloženého trestu nelze navíc podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (tzn. ani pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 489/03, IV.ÚS 449/03, str. 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Doc. PhDr. E. V., CSc. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler