ECLI:CZ:US:2004:4.US.489.03
sp. zn. IV. ÚS 489/03
Usnesení
IV. ÚS 489/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. N., zastoupeného JUDr. Z. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. srpna 2003, sp. zn. 3 Tdo 776/2003, spolu s návrhem na přiznání náhrady nákladů zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která - po odstranění formálních vad na základě výzvy Ústavního soudu - i jinak splňovala formální náležitosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. srpna 2003 (7 Tdo 776/2003) a tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), princip presumpce neviny (čl. 40 Listiny základních práv a svobod) a čl. 7 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. srpna 2003 (7 Tdo 776/2003) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002 (67 To 290/2002), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2002 (9 T 94/2000). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Výše označenými odsuzujícími rozhodnutími obecných soudů (Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze) byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění (§241 odst. 1 tr. zák.), pokusem trestného činu znásilnění (§8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák.), trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže [§217 odst. 1 písm. b) tr. zák.] a trestným činem krádeže [§247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.], jež spáchal skutky popsanými v uvedených rozhodnutích.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud ČR restriktivně vykládá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatel rovněž dovozuje porušení čl. 7 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť podle jeho názoru napadené usnesení nerozlišuje mezi skutkovými zjištěními jako takovými a porušením presumpce jeho neviny při jednostranném výběru a hodnocení důkazů u soudu prvního a druhého stupně. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumenty na podporu uvedených názorů rozvedl. Vyložil důvody úpravy dovolání jako nového mimořádného opravného prostředku. Zejména ve vztahu k ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že lze stěží očekávat u Nejvyššího soudu ČR tendenci zasahovat do regulérně provedených skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tj. důkazy buď opakovat nebo doplňovat, či důkazy již provedené jinak vykládat a hodnotit. Na druhé straně to však podle stěžovatele nesmí znamenat nepřezkoumatelnost chybného vedení důkazního řízení z hlediska přístupu k němu, tj. zejména dokazování neúplného a kusého, či orientujícího se jen k některým důkazům nebo pomíjejícího důvodné pochybnosti ve smyslu porušování presumpce neviny. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí zaměňuje analýzu skutkového stavu, kterou pokládá ve svém dovolacím přezkumu za nepřípustnou, s analýzou toho, jak bylo ke skutkovým zjištěním přistupováno. Právě apriorní tendenčností a neobjektivitou přístupu ke skutkovým zjištěním se přitom dovolání zabývalo. V tomto směru by dovolací přezkum být uzavřen neměl, nemají-li být porušována ústavní práva. Stěžovatel proto navrhl zrušit usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení (Nejvyšší soud ČR) a vedlejší účastník řízení (Nejvyšší státní zastupitelství).
Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že stěžovatel podané dovolání opřel o §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a ve svém (napadeném) rozhodnutí vyložil, proč stěžovatelem uplatněné konkrétní námitky nelze subsumovat pod důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V tomto směru odkázal účastník i na judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že nepovažoval dovolání, v němž je podle jeho názoru soudu prvního i druhého stupně vytýkáno, že nepostupovaly ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a v němž se naznačuje neúplnost dokazování, na základě čehož stěžovatel dovozuje nesprávnost skutkových závěrů, za relevantní, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Z takto vyložených důvodů účastník řízení zastává názor, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR ani v jeho rozhodnutí nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, a proto navrhuje ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření - stručně shrnuto - uvedlo, že dovolání lze podat jen z taxativně stanovených důvodů uvedených v zákoně. Tyto důvody obecně postihují vady vesměs procesní povahy, vyjma vad, které je možno namítnout proti výroku o trestu a vad spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Posledně zmíněná vada, v zákoně podřazená pod ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolacím soudem velmi úzce interpretována tak, že v řízení o dovolání nelze z titulu této námitky uplatnit ani takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, a to s odůvodněním, že dovolání není nástrojem nápravy vad skutkových, což je zřejmé z dikce zákona, který námitku týkající se skutkového stavu v rámci dovolacích důvodů nepřipouští. Tím de facto vzniká právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, pokud je podložena zpochybněním skutkového zjištění Jedinou možností, jak by se obviněný mohl dovolat nápravy nesprávného rozhodnutí, jehož vada, byť by byla hmotněprávní povahy, a tudíž naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má původ v nesprávném skutkovém zjištění, je stížnost pro porušení zákona. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nejobecněji formulovaným dovolacím důvodem. Judikatura Nejvyššího soudu ČR je při jeho výkladu velmi restriktivní. Je zřejmé, že takový výklad zákona odporuje smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. V řízení o dovolání by mělo být možné domáhat se na základě kvalifikované právní námitky i přezkoumání skutkových zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu totiž má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Současná právní praxe Nejvyššího soudu ČR, spočívající ve zúžené interpretaci ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je ve svém důsledku i porušením čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy porušením práva na účinné opravné prostředky, neboť podle tohoto ustanovení každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byla porušena, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem. Vedlejší účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud vyslovil nálezem, že byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, který je vyjádřením principu rovnosti účastníků řízení jako jednoho z komponentů základního práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále, aby napadené usnesení účastníka řízení zrušil.
Ústavní soud, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel dle povahy vývodů ústavní stížnosti usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Stěžovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., byť jeho dovolací tvrzení bylo možné posoudit toliko v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V ústavní stížnosti pak již rozebíral právní úpravu a rozsah přezkumu v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž se sluší uvést následující. Rámec pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud vyslovil v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 564/02, když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem ČR, dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud ČR zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/2002, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03) platí, že odmítl-li Nejvyšší soud ČR dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy ČR nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn, jak se v dané věci stalo.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. srpna 2003 (7 Tdo 776/2003) je ústavně konformním způsobem odůvodněno (§134 odst. 2 tr. ř.) a podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR postupoval v projednávané věci i v intencích vpředu citovaného nálezu Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. IV. ÚS 564/02; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) mu proto nelze nic vytknout. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a s jeho závěrem, že se podané dovolání neopírá o důvody vymezené zákonem (§265b odst. 1 tr.ř.), nelze než souhlasit. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nekonkretizoval, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení podle §265b odst. 1
písm. g) tr. ř., a argumentace vedlejšího účastníka (Nejvyššího státního zastupitelství) není v daných souvislostech (zejména s přihlédnutím k vpředu zmíněné judikatuře Ústavního soudu) případná.
Pro úplnost lze poukázat na to, že v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 298/02 Ústavní soud konstatoval, že samotné právo na dovolání ústavně zaručeno není. V Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 sedmého protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - jako v mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy ČR - je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání, jako na mimořádný opravný prostředek, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění, z čehož lze dovodit možnost restriktivní právní úpravy tohoto mimořádného opravného prostředku. Jinou otázkou, kterou však Ústavnímu soudu v tomto řízení nepříslušelo řešit, je samotná efektivnost (a možnost) sjednocování judikatury podle §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, při restriktivní úpravě dovolacího řízení de lege lata v trestním řádu.
Z důvodů vpředu rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzená ani jiná ústavně zaručená práva stěžovatele v jeho věci porušena nebyla, ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona]. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelův návrh na náhradu nákladů právního zastoupení (§83 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. srpna 2004