ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2276.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2276/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) Ing. Z. H., B) JUDr. J. K. a C) J. S., proti žalovaným 1) České republice - Lesy ČR, s.p. se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zastoupené advokátem a 2) ČR - býv. Okresnímu úřadu v Benešově, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 1693/98, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2000, č.j. 30 Co 265/2000-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2000, č.j. 30 Co 265/2000-111 a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 9. prosince 1999, č.j. 4 C 1643/98-86, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 9. prosince 1999, č.j. 4 C 1693/98-86, zamítl návrh na určení, že Česká republika není vlastníkem té poloviny pozemkové parcely č. 557 lesní pozemek, č.par. 559/1 lesní pozemek, č.par. 559/2 lesní pozemek, č.par. 559/4 ostatní plocha a č. parc. 559/5 ostatní plocha, zapsáno v katastru nemovitostí okresu B., obec N., kat. území H., na listu vlastnictví č. 41, kterou dnem smrti M. H., tj. dnem 9.5.1977, zdědila J. S., jejíž vlastnické právo zapsal Katastrální úřad v B. na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 29.12.1997 č.j. 37 D 1299/97-47 pod položkou VZ 5/99. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2000, č.j. 30 Co 265/2000-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu s tím, že podle §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), ve znění do 31. prosince 2000 proti potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání k posouzení otázky, zda skutečnost, že majetkové nároky vycházející z omezení výkonu vlastnického práva k nemovitosti byly vypořádány mezistátní majetkoprávní dohodou znamená, že původní vlastník se již nemůže úspěšně domáhat určení vlastnického práva k této věci. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, pokud se, vzhledem ke státnímu občanství a bydlišti třetí žalobkyně, v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním, zabýval otázkou příslušnosti tuzemského soudu a použití právního řádu České republiky v dané věci. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že je dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí k (ideální) polovině sporných nemovitostí jednak ve prospěch třetí žalobkyně, jednak ve prospěch prvního žalovaného.
Na základě zjištění soudu prvního stupně bylo prokázáno, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou první žalobce 1/4 k celku, druhá žalovaná taktéž 1/4
k celku. Pokud jde o druhou polovinu nemovitostí je v katastru nemovitostí proveden duplicitní zápis pro třetí žalobkyni 1/2 k celku a pro prvního žalovaného rovněž 1/2
k celku. Předmětem sporu je pak duplicitním zápisem dotčená (ideální) polovina předmětných nemovitostí. Zápis pro třetí žalobkyni byl proveden na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.12.1997 sp. zn. 37 D 1299/900, kterým byla schválena dědická dohoda, podle které dědictví po zemřelé M. H. (původní vlastnici sporného spoluvlastnického podílu) nabyla právě třetí žalobkyně. První žalovaný pak byl jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí na základě předložené smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 25.5. 1995, když této smlouvě předcházel protokol ze dne 3.3.1994.
Odvolací soud vzal v dalším za prokázané, že předmětné pozemky užíval jako celek tehdejší spoluvlastník jejich jedné (ideální) poloviny JUDr. E. H. až do od 1.6.1961, kdy byly přikázány do trvalého a bezplatného užívání Státním lesům – Lesnímu závodu ve V. a to na základě vládního nařízení č. 50/1955 Sb.,
o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. Toto vládní nařízení ve svém důsledku zachovávalo vlastníkovi věci tzv. holé vlastnictví - naproti tomu uživatel byl oprávněn a zároveň povinen na přikázané půdě řádně hospodařit. Totéž pak vyplývalo
z později přijatého zákona č. 61/1977 Sb., o lesích. Předmětné pozemky byly poté užívány Lesním závodem ve V. jako celek, a to jak ke dni úmrtí M. H. (9.5.1977), tak i ke dni 2.2.1982, kdy vstoupila v platnost dohoda uzavřená mezi vládou ČSSR a vládou USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek (dále jen Dohoda). Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně došel k závěru, že se na předmětné nemovitosti výše uvedená mezivládní dohoda vztahuje, bez ohledu na to, zda zmíněná Dohoda byla právně závazná, náležitě registrovaná nebo publikovaná. (Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.5.1995 sp. zn. 3 Cdo 274/93 publikovaný v Právních rozhledech č. 8/1995). Majetkové nároky M. H., respektive její právní nástupkyně J. S., tak byly vypořádány na základě příslušných ustanovení této Dohody,
v důsledku čehož se vlastník nemovitosti nemůže domáhat majetkového nároku včetně určení existence či neexistence vlastnického práva. Odvolací soud přitom mimo jiné vycházel z toho, že pokud československý stát prostřednictvím ONV v B. a jeho rozhodnutí ze dne 31.5.1962 přikázal s účinností od 1.6.1961 předmětné pozemky, jejichž spoluvlastnicí byla M. H., do trvalého a bezplatného užívání Státním lesům - Lesnímu závodu ve V., jednalo se ve své podstatě o omezení ve výkonu vlastnického práva v podobě výkonu kontroly nad ním ve smyslu článku 1 odstavec 1 a článku 2 citované mezivládní dohody. Ve smyslu článku 8 odstavec 1 a 2 citované Dohody majetkové nároky občanů, včetně nároku z titulu vlastnického práva po dni 2.2.1982 měla řešit vláda USA. Přitom odvolací soud uzavřel (ve shodě se soudem
I. stupně), že je zcela irelevantní, zda M. H., respektive její dědicové nárok na plnění u příslušného úřadu uplatnili či nikoliv, případně, zda, a jak, byl tento jejich nárok uspokojen.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak odvolací soud považoval za bezpředmětné zabývat se dále otázkou, kdy, a jakým způsobem, přešlo spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem na československý stát.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. srpna 2000.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 5. září 2000 včasné dovolání. Dovolatelé odkazují na důvody uvedené v ustanoveních §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. a tím soudu vytýkají, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé připomínají především skutečnost, že původní vlastnici M. H. nebylo nikdy odňato vlastnictví (ideální) poloviny předmětných nemovitostí znárodněním nebo vyvlastněním a nebylo jí ani odňato užívání či požívání pozemků, neboť uživatelem předmětných pozemků (jak bylo v řízení prokázáno) byl stále
JUDr. E. H., kterého také postihl výměr Okresního národního výboru
v B. ze dne 31.5.1961. Nemohla se tedy na tyto nemovitosti vztahovat předmětná Dohoda, která řešila pouze obligační důsledky, které plynuly z opatření Československé vlády uvedené v článku 2 Dohody. Dovolatelé považují za vyloučené, aby tato Dohoda zakládala vlastnické právo státu k předmětným pozemkům, nebo že by měnila dřívější užívací právo socialistické organizace lesního hospodářství k předmětným pozemkům na vlastnické právo státu k nim, resp., že by rušila spoluvlastnictví JUDr. E. H. a M. H. (příp. jejích právních nástupců). Dále namítají, že záznam, kterým Katastrální úřad v B. \"vymazal\" M. H. jako vlastníka a na její místo zapsal stát, byl naprosto nezákonný. Zákonný rámec své argumentace vidí v tom, že vlastnictví věci může vzniknout na základě kupní, darovací nebo jiné smlouvy, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem, k čemuž v tomto případě nedošlo. Nesouhlasí tedy se závěrem odvolacího soudu, že se vlastník nemovitosti nemůže domáhat majetkového nároku včetně určení existence či neexistence vlastnického práva.
Z těchto všech důvodů žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Uvedený procesní předpis je proto
v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Zde je třeba nejprve zmínit skutečnost, že ustanovení §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.
v uvedeném znění stanoví požadavek, podle něhož musí být dovolatel zastoupen advokátem (nebo komerčním právníkem), jestliže nemá právnické vzdělání buď sám, nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná, přičemž nemá-li dovolatel toto vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem (resp. komerčním právníkem) nebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná.
V souzeném případě však v dosavadním řízení všechny tři žalobce zastupoval notář JUDr. O. H. jako obecný zmocněnec. Ten také jménem všech těchto žalobců sepsal a k soudu podal i výše uvedené dovolání. Na tuto procesní situaci přiléhavě reagoval soud prvního stupně usnesením ze dne 8.listopadu 2000, č.j. 4 C 1693/98-128, kterým účastníky poučil o požadavcích na zastoupení v dovolacím řízení vyplývajících
z již zmíněného ustanovení §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. Poté druhá žalobkyně JUDr. J. K. podáním doručeným soudu dne 29 prosince 2000 sdělila, že odvolává plnou moc, kterou pro toto řízení udělila JUDr. O. H. a tak až na další bude ve věci jednat sama za sebe. Na dodatečné doručení zmíněného usnesení ze dne 8. listopadu 2000 č.j. 4 C 1693/98-128 prvnímu žalobci a třetí žalobkyni reagoval žalobce Ing. Z. H. podáním ze dne 1. dubna 2000, v němž uvedl, že si přeje, aby jej v řízení i nadále zastupoval JUDr. O. H. Obdobně žalobkyně J. S. v podání doručeném soudu prvního stupně dne 15. srpna 2003 konstatovala, že ji zastupuje notář JUDr. O. H., kterému svěřila správu záležitostí týkající předmětných nemovitostí, takže neshledala důvod, proč by jí v této záležitosti měl zastupovat advokát. Žalobci Ing. Z. H. a J. S. tak přes poučení, kterého se jim od soudu dostalo, pominuli naplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení §241 odst. 1 věta první a odst. 2 věta druhá o.s.ř.
Za tohoto stavu dovolací soud konstatuje, že bylo možno věcně projednat pouze dovolání druhé žalobkyně JUDr. J. K., která sama požadavek právnického vzdělání vyplývající z ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. splňuje. Dovolací soud pak uvážil, že toto dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Možná přípustnost tohoto dovolání pak vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým
v dovolání je třeba v zásadě plně přisvědčit, takže z tohoto pohledu nelze považovat napadené rozhodnutí za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolání však žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. S ohledem na skutečnost, že přípustnost dovolání je v označené věci založena na základě ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., tedy proto, že sám odvolací soud shledal, že jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřichází v tomto případě v úvahu uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jenž dopadá na případy, kdy je vytýkáno, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování. Pozornost proto byla věnována pouze uplatněnému dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř, který se vztahuje na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Posledně uvedený dovolací důvod předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů za základ svých právních úvah vzaly, že majetkové nároky M. H., resp. její právní nástupkyně, byly vypořádány na základě příslušných ustanovení mezivládní dohody mezi tehdejší ČSSR a USA, takže vlastník nemovitosti se nemůže domáhat majetkového nároku včetně určení existence či neexistence vlastnického práva. V souvislosti s řešením této otázky pak odvolací soud ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. ve věci připustil dovolání. Sám dovolací soud však při řešení této právní otázky zastává odchylné stanovisko, jak ostatně již vyplývá ze stávající judikatury Nejvyššího soudu České republiky.
S odvolacím soudem (stejně tak jako se soudem prvního stupně) nelze souhlasit v jím fakticky naznačeném závěru o tom, že dohoda mezi vládou tehdejší ČSSR a vládou USA, o vypořádání otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. ledna 1982, takto byla ve své podstatě právním důvodem (titulem), na jehož základě by stát nabyl do vlastnictví sporem dotčené nemovitosti, takže se (původní) vlastník již nemůže (úspěšně) domáhat majetkového nároku, včetně určení existence či neexistence vlastnického práva. Podle článku 1 odst. 1 Dohody přijala vláda USA od vlády ČSSR sjednanou částku \"jako úplné vypořádání a vyrovnání\" určitých vzájemných nároků,
k nimž patřily i nároky vlády USA nebo jejich státních příslušníků vůči vládě ČSSR, zakládající se na znárodňovacích, vyvlastňovacích a takových opatřeních, na jejichž podkladě bylo s majetky, právy a zájmy nakládáno, nebo nároky zakládající se na jiných omezujících opatřeních, zahrnujících převzetí vlastnictví nebo výkon kontroly nad jejich majetky, právy a zájmy nebo nad jakýmikoliv jinými majetky, které vznikly přede dnem vstupu této Dohody v platnost (Dohoda nabyla účinnosti dne 2. února 1982).
Článek 2 Dohody vysvětloval pojem nároků příslušníků USA tak, že jde
o \"otevřené a nevypořádané nároky\", týkající se majetků, práv a zájmů dotčených znárodňovacími, vyvlastňovacími a takovými opatřeními, přijatými československou vládou, na jejichž základě s nimi bylo nakládáno, nebo dotčených jinými omezujícími opatřeními, která zahrnují převzetí vlastnictví, nebo výkon kontroly nad ním, jež se jich dotýkají, které ode dne takového znárodnění nebo jiného převzetí vlastnictví nebo výkonu kontroly nad ním do dne vstupu Dohody v platnost nepřetržitě příslušely (mimo jiné) státním příslušníkům Spojených států. Rozdělení náhrady přijaté vládou Spojených států amerických spadalo do výlučné působnosti americké vlády, \"aniž by z toho pro československou vládu vyplývala jakákoli odpovědnost\". Dnem následujícím po dni vypořádání (čl. 7 Dohody) se československá vláda osvobodila od všech závazků vůči Spojeným státům nebo jejich státním příslušníkům v souvislosti s opatřeními vůči majetku, právům a zájmům uvedeným v článku 1 odst. 1 Dohody (čl. 8 odst. 1). Dohoda se nestala pramenem československého (českého práva) tj. neměla povahu normativního právního aktu, obsahujícího obecně závazné právní normy. Jestliže se československá vláda tehdy osvobozovala od \"všech závazků vůči Spojeným státům nebo jejím státním příslušníkům\" (čl. 8 odst. 1 Dohody), pak jen v mezích daných kvalitou již uskutečněných zásahů do vlastnictví amerických občanů, nikoliv co do samotné podstaty vlastnictví v těch případech, kdy do účinnosti Dohody zůstalo pro občany Spojených států zachováno.
Zmíněná Dohoda tak nemohla být případným právním důvodem vzniku vlastnictví československého státu, a to bez zřetele k tomu, zda eventuálně a v jaké výši postižení příslušníci Spojených států amerických obdrželi v souladu s článkem 3 Dohody náhradu za nároky vymezené článkem 1 odst. 1 a článkem 2 Dohody.(Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října 2000 sp. zn. 23 Cdo 628/2000, resp. analogicky rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1201/2001, resp. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. července 2002 sp. zn. II. ÚS 305/01).
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelkou JUDr. J. K. uplatněného důvodu dovolání, nelze dovoláním napadený rozsudek ve věci samé Krajského soudu v Praze (a stejně tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově) pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto z uvedeného důvodu, aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) a
s přihlédnutím k ustanovení §242 odst. 2 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §91 odst. 2 téhož zákona, napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, v plném rozsahu zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu