ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.784.2003.1
sp. zn. 32 Odo 784/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně D. S., zastoupené, advokátkou, proti žalované L. K., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 218/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 289/2002-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 289/2002-159 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. března 2002 č. j. 41 C 218/99-122 uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 350 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 12.9.1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že předmětnou částku žalobkyně žádala zaplatit z titulu vydání bezdůvodného obohacení, když ji žalované uhradila dne 11.9.1997 v souvislosti s převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu Ž. s právem k nájmu bytu č. 10 v domě or. č.1 v L. ulici v P. – Ž. V rozhodné době však byl dům již navrácen restituentům, žalobkyně tak platně právní titul k užívání bytu nezískala a byt byla nucena posléze vyklidit. Mezi účastnicemi nedošlo proto platně ani k uzavření žádné smlouvy, jež by zakládala právo žalované na uhrazení dané částky. Žalovaná se bránila především tím, že předmětná částka byla kupní cenou za převod vlastnického práva k zařízení a vybavení bytu podle uzavřené kupní smlouvy.
Soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem předmětného domu, v němž se byt nachází, přestalo být bytové družstvo Ž. ke dni 15.8.1996, kdy bylo vloženo vlastnické právo k nemovitostem příslušným katastrálním úřadem ve prospěch restituentů. Vzal dále za prokázané, že dne 27.6.1997 uzavřely účastnice dohodu o podmínkách převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, v čl. V. je konstatováno, že se žalobkyně seznámila se stavem bytu a jeho standardním vybavením. Zjistil, že účastnice dohodou ze dne 15.8.1997 od dohody z 27.6.1997 odstoupily, následně však dohodou ze dne 11.9.1997 své předchozí ujednání (o odstoupení) zrušily. Z registrace dohody o převodu členských práv a povinností vzal soud za prokázané, že jako datum registrace družstvo uvedlo 26.3.1997, účastnice potvrdily podpisem převzetí registrace, v níž je konstatováno, že na žalobkyni přechází veškerá členská práva a povinnosti a právo užívat předmětný družstevní byt, z dohody o užívání pak soud zjistil, že žalobkyni byl odevzdán byt s uvedením data 26.3.1997. Z dohody o majetkovém vypořádání, datované rovněž dne 26.3.1997, soud zjistil, že obsahuje souhlasné prohlášení účastnic o tom, že si vyrovnaly členské podíly a nemají z tohoto titulu vůči sobě žádných pohledávek, dále zjistil, že částka 1 350 000 Kč byla žalované vyplacena dne 11.9.1997. Jak soud dále uvedl, bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně byt vlastníkům domu odevzdala, a to včetně jeho vybavení, jež dílem zůstalo v bytě a dílem bylo uskladněno. Vzal přitom za prokázané, že vybavení bytu bylo standardní a že v roce 1989 byl dům rekonstruován. Naopak nebylo prokázáno tvrzení žalované, že by došlo mezi účastnicemi k uzavření ústní kupní smlouvy ohledně movitých věcí a „investic“ vložených do bytu, neboť nebylo shody mezi nimi v tom, jaké bylo ujednání ohledně ceny. Žalobkyně tvrdila, že se dohodla s žalovanou o ponechání některého zařízení v bytě, nestanovily si však cenu, neboť to bylo vyrovnáno v rámci celé poskytnuté částky, kterou žalobkyně považovala za odstupné za právo užívat družstevní byt. Tvrzení žalované, že celá částka měla být kupní cenou za přenechané movité věci a za investice do bytu, považoval soud za nevěrohodné vzhledem k ostatním zjištěním.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy k 15.8.1996 bytové družstvo přestalo být vlastníkem domu, ztratily byty charakter družstevních bytů a tudíž dohoda o převodu členských práv a povinností, kterou účastnice uzavřely a družstvo registrovalo, je neplatná (§39 občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“). S ohledem na datum 15.8.1996 je pak nepodstatné zjišťovat a prokazovat, kdy skutečně k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností mezi účastnicemi v roce 1997 došlo. Protože měl za prokázané, že mezi účastnicemi nevznikla ani kupní smlouva, pak podle jeho názoru žalobkyně poskytla žalované částku 1 350 000 Kč za účelem získání práva užívat družstevní byt, byt však již družstevním nebyl. Je tedy nepochybné dle soudu, že plnění bylo poskytnuto bez právního důvodu a jde na straně žalované o bezdůvodné obohacení, jež je povinna podle §451 obč.zák. vydat. Ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo dnem 11.9.1997, následující den byla žalovaná povinna je vydat, proto pokud žalobkyně požadovala i úroky z prodlení, přiznal je soud od tohoto dne ve výši, odpovídající dvojnásobku diskontní sazby, jež činila k tomuto dni 13 %.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 289/2002-159 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 1 350 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 12.9.1997 do zaplacení zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co se podrobně zabýval povahou dohody o podmínkách převodu členských práv a povinností v družstvu, dále pak závazky, jež z ní pro účastnice vyplynuly, dovodil, že jejím cílem ani obsahem nebyla koupě věcí v bytě, jak bylo tvrzeno žalovanou. Dále posuzoval její platnost. Jak uvedl, jde o smlouvu dvoustrannou, bez účasti bytového družstva, jež bere změnu nositele práv pouze na vědomí a dojitím mu právní úkon nabývá účinnosti (§230 obchodního zákoníku). Není proto právně významné pro vlastní konsensus mezi převodcem a nabyvatelem, má-li družstvo jako třetí osoba věc, k níž lze uplatnit nabyté právo na nájem bytu, tedy - jak bylo pro soud prvního stupně rozhodné - zda je předmětný byt stále ještě bytem družstevním, protože o něj nejde a jít nemůže. Jinou věcí ovšem je, je-li nositelem převáděných práv převodce a v čem tento soubor spočívá. Jak dále odvolací soud dovodil, žalovaná nabídla úplatné postoupení členských práv a povinností jako členka bytového družstva a „současně zjevně nositelka konzumovaného oprávnění mít od něj najatý byt v P., L. 184/1, ve vztahu ke kterému bytové družstvo se žalobkyní následně uzavřelo (pomíjí se sporné datování) nájemní smlouvu. Nabídla tedy typicky obchodovaný soubor členských práv a povinností bydlícího člena bytového družstva“, na níž přešel obdobným převodem v roce 1993, v době, kdy však působil ve vztahu k pronajímateli zákaz přenechat byt jako součást věci, k níž je uplatněno zvláštní právo na vydání, jinému do užívání. Smlouva nájemní, vzdor tomu vzniklá, je proto neplatná dle §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., a z toho vyplývá, že se žalovaná nikdy nestala nositelkou takových členských práv a povinností, jejichž součástí by bylo právo na nájem bytu v daném domě, téhož, „který žalobkyně shledávala zajímavým ve smyslu uskutečnění právního úkonu, podmiňujícího vznik práva na nájemní bydlení v něm. Akceptovala-li žalobkyně nabídku převodu, vycházejíc ze skutečnosti určité kvality a míry jako předmětu, kterou neměl – nájem byl nesjednatelným buď pro zákaz nebo pro absenci práv k věci, která by přenechání jinému dovolovala – učinila tak v omylu a byla to žalovaná, která tento omyl vyvolala (§49a věta prvá obč. zák.)“. Bylo na žalobkyni, zda se bude dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu (§40a věta prvá obč. zák.) jako podmínky pro vypořádání dle §457 obč. zák., či nikoli a ponese omyl ke své tíži. Dovolání se relativní neplatnosti však žalobkyní tvrzeno ani prokazováno není. Odvolací soud proto uzavřel, že žalované nevznikla povinnost k vrácení toho, co podle smlouvy o podmínkách převodu členských práv a povinností obdržela, a napadené rozhodnutí soudu prvního stupně proto ve věci samé změnil podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, napadá však, jak z obsahu plyne, především nesprávnost skutkového závěru, že se nedovolávala relativní neplatnosti právního úkonu. Uvedla, že již v žalobě tvrdila mj., že „se nemohla platně stát členkou BD“, že jí „nesvědčí platný právní titul ke specifikovanému bytu jakožto bytu družstevnímu“, i to, že „mezi účastnicemi nevznikla jakákoli platná smlouva“, přičemž i z těchto tvrzení vyvozovala svůj uplatňovaný nárok, který označila jako bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. S ohledem na tato svá žalobní tvrzení stejně tak jako i přednesy na jednání soudu prvního stupně, je proto názoru, že se neplatnosti (jakožto jednoho z důvodů, pro který žalovala o zaplacení uvedené částky) relevantně dovolávala. Právní kvalifikace důvodů či charakteru neplatnosti úkonu a právní kvalifikace povinnosti k vydání plnění byla pak věcí posouzení soudu, není rozhodné, jaké je hodnocení účastníkem řízení. Na rozdíl od soudu odvolacího je žalobkyně ostatně názoru, že zmíněná dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu netrpí jen relativní neplatností, ale že je neplatná absolutně. Ustanovení §9 zákona č. 87/1991 Sb. učinilo plnění, resp. jeho hlavní část (převod práva k nájmu k družstevnímu bytu, individuálně určenému ve smlouvě) nejen protiprávním, ale i nemožným. Vzhledem k tomu, že převod práva nájmu k individuálně určenému družstevnímu bytu nelze oddělit od převodu ostatních práv a povinností člena bytového družstva, neplatnou se stala celá dohoda mezi účastnicemi. K plnění žalobkyně tak nebyl právní důvod. V závěru dovolání žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, má za to, že žalobkyně pomíjí argumentaci odvolacího soudu a především závěr, že ani žalované již v roce 1994 (kdy byl již veden restituční spor) platně nájemní vztah k bytu nevznikl a proto nemohl být ani předmětem převodu práv v roce 1997 na žalobkyni, a v dovolání pouze opakuje to, co tvrdila již v průběhu předešlého řízení. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jde o vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.). Shledal, že jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i řízení v této věci.
Odvolací soud dovodil, že pokud žalobkyně akceptovala převod členských práv a povinností zmíněnou dohodou, jako podmínku pro vznik práva na nájemní bydlení v daném bytě, jednala v omylu o „určité kvalitě a míře“ předmětu převodu (§49a obč. zák.) – kterou pro „nesjednatelnost“ nájmu neměl a ani mít nemohl - a právní úkon trpěl z tohoto důvodu relativní neplatností (§40a obč. zák.). Odvolací soud v tomto svém posouzení se odchýlil od právního posouzení soudu prvního stupně. Bylo přitom na místě, aby se odvolací soud – již vzhledem k názoru zaujatému soudem prvního stupně – vypořádal nejdříve s tím, zda netrpí dohoda účastnic o převodu členských práv a povinností (zcela či zčásti) absolutní neplatností, jak byla i žalobkyní tvrzena a k níž je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, a teprve poté, co by přesvědčivě vyložil, že nikoli, bylo eventuálně možno se zabývat neplatností relativní. V této části, pokud se týká posouzení námitky absolutní neplatnosti smlouvy, je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V této souvislosti dovolací soud připomíná, že pokud skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro ně byla - vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně. O to více uvedené platí ohledně důkazů (a možných z nich zjištění), jež sice soud prvního stupně provedl, avšak – vzhledem ke svému právnímu názoru – nepokládal za nutné v rozhodnutí se jimi (resp. zjištěními z nich učiněnými) zabývat.
K námitce žalobkyně, že se relativní neplatnosti smlouvy dovolala, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 22.8.1998 sp. zn. 26 Cdo 1336/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/1999). Přitom skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, může vyplývat již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán; vzhledem k tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 1999 sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999 a rozsudky Nejvyššího soudu z 28. 4. 2002 sp. zn. 33 Cdo 1171/2000, ze dne 20. května 2004 sp. zn. 32 Odo 722/2003). Z tohoto hlediska ovšem odvolací soud věc neposuzoval a tudíž jeho právní posouzení je nesprávné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu