ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1032.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1032/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2004 o dovolání obviněného J. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 11 To 17/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 37/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání obviněný podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 11 To 17/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 4 T 37/2002. Tímto rozsudkem byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §248 odst. 4 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Pro výkon uloženého trest byl obviněný zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti v oboru nákup, prodej a pronájem motorových vozidel, obchodní a zprostředkovatelská činnost a provozování silniční motorové dopravy na dobu deseti let.
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním. Jako dovolací důvod uplatnil důvod dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obsáhlé dovolání obviněný uvozuje tvrzením, že učiněná skutková zjištění jsou neúplná a nejasná a také, že soud se v napadeném usnesení, potažmo rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro své rozhodnutí. Namítl, že pro naplnění obligatorního znaku trestného činu zpronevěry k pojmu „cizí věc“ soud zcela pominul otázku vlastnictví „předmětu“ útoku trestné činnosti. Vytkl soudu, že v této souvislosti se spokojil pouze s konstatováním, že „došlo k propojení obžalovaného R. a společnosti C. a že další smlouvy byly uzavírány přímo mezi obžalovaným R. a spol. C. E.“, aniž by zkoumal, zda předměty leasingu poškozený nabyl do svého vlastnictví. V dovolání obviněný dále napadá obsah leasingových smluv, zpochybňuje jejich určitost a platnost, je přesvědčen, že smlouvy jsou nevykonatelné, neboť pronajímatel by nedokázal prokázat, které konkrétní jednotlivé předměty jsou v jeho vlastnictví. Uvedl, že při neexistenci dokladů o nabytí vlastnického práva a v důsledku nemožnosti jejich individuální identifikace se postup soudu ohledně otázky vlastnického práva k předmětům leasingu jeví jako nepřezkoumatelný, když soud navíc opakovaně opírá své právní úvahy a závěry pouze o výpověď svědka ing. D., která s opatřenými listinnými důkazy vůbec nekoresponduje.
Dále obviněný poukazuje na chování poškozené společnosti, z něhož je patrno, že leasingová společnost se snažila „leasingovými smlouvami“ simulovat právní vztah, jímž by ve skutečnosti deklarovala fakt, že obviněný po určitou dobu poukazoval na různé účty poškozené společnosti finanční prostředky. Ve světle těchto skutečností se obviněný domnívá, že poškozená společnost se jako vlastník věcí nechovala. Na dohodu, v němž obviněný uznal svůj peněžitý závazek vůči leasingové společnosti, je třeba podle obviněného pohlížet jako na novaci nebo narovnání svědčící o tom, že neurčitému obchodnímu vztahu se poškozená společnost snažila „dát“ určitou formu a stanovit pravidla. Další námitka obviněného se týká způsobu, jakým soudy opatřily důkazy k vyčíslení škody pro účely trestního řízení, zejména vytýká soudům, že v této otázce přecenily význam výpovědi svědka ing. D. Veškeré tyto skutečnosti společně s tím, co bylo namítáno k otázce vlastnického práva k předmětům leasingu podle obviněného svědčí o tom, že napadený rozsudek byl vydán v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když oba soudy ve svých rozhodnutích deklarují chybné právní úvahy a právní závěry, které navíc činí vždy zásadně „v neprospěch obviněného“. Obviněný dospěl k závěru, že právní závěry soudu, že mu byla svěřena cizí věc, kterou si přisvojil a způsobil tak na cizím majetku škodu nejméně nikoliv nepatrnou, nemají oporu v opatřených důkazech. I když se nalézací soud s argumentací obhajoby neztotožnil a byl přesvědčen, že provedené důkazy skýtají dostatek jistoty pro právní závěr, že obviněnému byly cestou leasingových smluv svěřeny cizí věci, které si přisvojil, řada dalších otázek, které by mohly mít vliv na posouzení viny obviněného a uložení trestu, nebyla zodpovězena.
Pokud jde o dispozici s tahačem návěsů SPZ PB KAESSBOHRER MAXE, je obviněný přesvědčen, že bylo prokázáno, že tento návěs nebyl prodán, je tudíž v dispozici správce konkursní podstaty. K dalším tahačům návěsů obviněný v dovolání prohlašuje, že rovněž zůstaly v držení správce konkursní podstaty. Zde uplatnil obviněný námitku, že tyto dopravní prostředky byly již před prohlášením konkursu havarované, nebyly opraveny z nedostatku finančních prostředků, k jejich odhlášení z evidence na dopravním inspektorátu došlo z důvodu, aby zbytečně nebyla placena silniční daň, když se jednalo o vozidla, jejichž poškození „z nich dělalo prakticky šrot“. Dovozuje, že v případě těchto dopravních prostředků nelze v tomto jednání spatřovat úmysl zpronevěřit cizí věc, údaj o odhlášení z evidence má charakter toliko evidenční, nikterak nebrání vlastníkovi s věcmi disponovat a sám o sobě nevede k změně vlastnictví, protože pouze úřední cestou deklaruje, že ten který dopravní prostředek nemůže sloužit svému účelu. Za přisvojení si cizí věci nelze považovat ani pozdní vrácení vozidla uvedeného pod bodem 11) výroku o vině.
V poslední části svého mimořádného opravného prostředku se obviněný vyjádřil k výši způsobené škody. Znaleckému posudku znalce ing. O. J. vytkl, že nemohl objektivně stanovit cenu vozidla, přinejmenším z toho důvodu, že znalec měl málo podkladů k tomu, aby mohl cenu vozidla pečlivě stanovit. Rovněž použitá metodika i ostatní vyjádření znalce podle obviněného vyvolávají pochybnosti ohledně výše způsobené škody. Též u vozidla Volvo SPZ PBA nelze vycházet z ceny obvyklé, protože bylo havarované a obvyklé ceně nemohlo odpovídat. Tím podle názoru obviněného nebyla řádně zjištěna škoda způsobená trestným činem ve smyslu §89 odst. 12 tr. ř., nebyla zjištěna ani výše částek u jednotlivých vozidel, které by v souladu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. Tpjn 304/2001, měly být od této obvyklé ceny odpočteny. Z těchto důvodů má obviněný za to, že svým jednáním se nemohl dopustit trestného činu uvedeného v obžalobě, neboť jeho jednání nenaplňuje po objektivní ani po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 11 To 17/2004, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně zaujal k dovolání obviněného následující stanovisko. Konstatuje, že byť dovolatel těžiště dovolacích námitek spatřuje v absenci zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., je zřejmé, že de facto prosazuje zcela odlišnou skutkovou verzi, podle níž by leasingové společnosti měly poskytovat peněžní služby – půjčování peněz a leasingové smlouvy by měly tyto transakce pouze zastírat. Obviněný se tedy domáhá naprosto zásadní změny skutkového základu napadaných soudních rozhodnutí a teprve z takovéto změny dovozuje absenci zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Námitky obviněného jsou tedy podle státního zástupce námitkami primárně skutkovými a s deklarovaným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nekryjí. Na tom nic nemění skutečnost, že při izolovaném posuzování by se některé dílčí argumenty dovolatele (např. v otázce vlastnictví vozidel, vad leasingových smluv) mohly jevit jako námitky hmotně právní. Státní zástupce dodal, že zákonný znak „svěření věci“ ve smyslu §248 tr. zák. je naplněn již faktickým odevzdáním věci do moci pachatele a případné formální vady leasingových smluv by z hlediska trestní odpovědnosti obviněného byly naprosto irelevantní. Námitkami skutkovými jsou i námitky týkající se manipulace s některými vozidly. V tzv. skutkových větách je u jednotlivých dílčích útoků uvedeno, že obviněný vozidla prodal, popř. /jako pod bodem 11)/ přenechal jiné osobě do „trvalého užívání“, v několika případech se uvádí, že obviněný s vozidly „naložil dosud nezjištěným způsobem“. Pokud obviněný uvádí v dovolání jiné údaje týkající se osudu předmětných vozidel, jde opět o námitky směřující proti skutkovému základu napadaných soudních rozhodnutí. Co se týká výše škody, bylo by ji možno v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně zpochybňovat tehdy, kdyby soudy při jejím stanovení postupovaly v rozporu s hmotně právním ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Soudy však správně vycházely a závěry učinily v souladu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, publikovaného pod R 6/2003, když vycházely z obecné ceny vozidel podle §89 odst. 12 tr. zák. a současně zohlednily zaplacené leasingové splátky. Tento postup dovolatel ostatně ani nezpochybňuje. Otázka přesnosti výpočtu, resp. stanovení příslušných částek u jednotlivých vozidel je již otázkou výlučně skutkovou. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se proto nekryjí námitky dovolatele, které se týkají výše způsobené škody. V závěrečném petitu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí ve věci, vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky obviněného naplňují po obsahové stránce zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takto koncipovaný dovolací důvod vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, nemůže se od učiněného skutkového zjištění odchýlit, a je tedy jím vázán (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu totiž nepřísluší v rámci daného dovolacího důvodu hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Proto s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Jiné hmotně právní posouzení může záležet v posuzování okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Právní závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy nejprve musí zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, když výsledkem této jejich činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nicméně zásah do skutkového zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
V dovolání obviněný nenamítl nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, nýbrž namítl nedostatky mající primárně původ v samotném skutkovém zjištění soudu, byť dovolatel rovněž poukazuje na absenci některých z obligatorních znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Převážnou část dovolacích námitek obviněný uplatnil již v řízení před odvolacím soudem a třebaže otázka vlastnického práva spadá do kategorie námitek právních, v dané věci tomu tak není. Ačkoliv obviněný zpochybňuje vlastnictví leasingové společnosti, činí tak pouze formálně, tedy nikoliv s ohledem na institut vlastnického práva v závislosti aplikace na konkrétní případ. Odvolací soud na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí, vycházeje z toho, že na podkladě oboustranně uzavřených leasingových smluv byl obviněný pouze nájemcem „zpronevěřených věcí“, dále rozvedl, proč nemá pochybnosti o tom, že předmětná vozidla byla v době, kdy je obviněný „zpronevěřil“ ve vlastnictví poškozených společností a jednoznačně tak obhajobu obviněného vyvrátil.
Vedle leasingových smluv vzal v úvahu i další důkazy, zejména technickou specifikaci vozidel, podmínky leasingu, celní doklady, vystavené faktury, velké technické průkazy, jakož i výpovědi svědků ing. D. a S. V rámci profinancování určité investiční akce ostatně v praxi běžně dochází k tomu, že přesná identifikace je známa až po zakoupení vozidla a je patrna až z příslušných dokladů o fakturaci. Vzhledem k tomu je zjevné, že další konstrukce obviněného k údajnému simulování právního vztahu leasingovou společností ve světle těchto skutečností nemohou obstát. Lze proto uzavřít, že jestliže obviněný vytýká soudu, že by leasingová společnost neprokázala své vlastnické právo, že předmět leasingu je ve smlouvě vyjádřen neurčitě, pročež je podle obviněného obsah leasingových smluv neurčitý, z něhož dovozuje neplatnost smlouvy, ze skutkových zjištění vyplývá pravý opak.
Co se týká dispozice s vozidly, bylo zjištěno, že obviněný v okamžiku, kdy nebyl schopen zaplatit leasingové splátky, vozidla nevrátil leasingovému pronajímateli, začal s nimi zacházet jako s vozidly vlastními, když vozidla zcizoval třetím osobám. Obviněný ani neuposlechl výzvy k vrácení dopravních prostředků, které byly předmětem leasingu, a to ani ohledně těch dopravních prostředků, které nezcizil žádné třetí osobě, a tyto dopravní prostředky si ponechal ve své držbě až do té doby, než byl na majetek obviněného prohlášen konkurs a objekt převzal správce konkursní podstaty. Jiná skutková zjištění byla provedena též v případě návěsů. Pokud obviněný tvrdí, že tahače nezcizil třetím osobám a jsou v držení správce konkursní podstaty, je zřejmé, že tomuto tvrzení odporují provedená skutková zjištění v řízení před soudem prvního stupně. V podrobnostech lze odkázat na str. 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. K výroku pod bodem 11) nutno uvést, že podstatou tohoto dílčího útoku nebylo zjištění, že by obviněný vozidlo pozdě vrátil, nýbrž to, že obviněný „…vozidlo pronajímateli nevrátil ani přes jeho opakované výzvy a nabídl je M. T. jako úhradu svých závazků, kterému vozidlo přenechal do trvalého užívání…“. Rovněž odhlášení vozidel z evidence dopravního inspektorátu nelze přičítat k tíži vlastníkovi, neboť k tomuto úkonu se obviněný prakticky rozhodl, jak sám uvádí, až poté, co vozidla byla havarovaná a neplnila svůj účel, proto je přenechal třetí osobě. Jako nájemce se tedy nechoval v souladu s leasingovými podmínkami, v nichž se zavázal zacházet s předmětem leasingu s péčí řádného hospodáře a prodejem předmětu leasingu fakticky vyloučil vlastníka (pronajímatele) z dispozice s věcí.
Pokud jde o dohodu ze dne 8. 9. 1997, tato v části II. odkazuje na údaje obsažené v leasingové smlouvě, ve zbývající části obviněný uznává výši dluhu co do důvodu a výše s tím, že se zavázal splácet dlužné částky do konce roku 2004. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon. Jinými slovy řečeno, prohlášení obviněného obsahující závazek splatit existující dluh obsahuje navíc dohodu s leasingovou společností na termínu splacení. Nelze tedy v žádném případě přisuzovat této dohodě takový význam, jak to činí obviněný v dovolání, totiž že leasingová společnost „se snažila neurčitému obchodnímu vztahu dát určitou formu a stanovit pravidla“.
Ohledně námitky dovolatele k otázce způsobené škody se Nejvyšší soud ztotožňuje se stanoviskem státního zástupce, tedy, že při stanovení výše škody soudy zohlednily všechny okolnosti případu, když s přihlédnutím ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, správně vzaly v úvahu veškeré aspekty leasingového vztahu, neboť při respektování §89 odst. 12 tr. zák. východiskem při stanovení výše škody byla cena, za kterou se věc, která je předmětem leasingu, v daném místě a době obvykle prodává. Otázka postupu znalce při zpracování znaleckého posudku, v daném případě jedná-li se o metodiku výpočtu výše škody či nedostatečné podklady pro vypracování znaleckého posudku, spadá do kategorie námitek, jenž se s uplatněným dovolacím důvodem nekryjí, protože mají charakter námitek skutkových. Ostatně, jak uvedl v odůvodnění rozhodnutí Vrchní soud v Praze na str. 6, znalecký posudek nebyl jediným listinným důkazem, ze kterého soudy při stanovení výše škody vycházely a na další provedené důkazy lze v tomto směru zcela odkázat.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, aniž by jím uplatněné námitky uplatněný dovolací důvod naplňovaly. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř).
V Brně dne 29. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann