ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1113.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1113/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 8 To 119/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 1 T 63/96, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se v celém rozsahu zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 8 To 119/04.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 1 T 63/96, byl obviněný J. H. uznán vinným v bodech 1 a 2 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. M., dříve Z., částku 1.880,- Kč s tím, že tato povinnost je společná a nerozdílná s povinností k náhradě škody uložené odsouzenému E. J. v rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 1 T 63/96. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. M. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný J. H. odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 8 To 119/04, byl k odvolání obviněného podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 6. 2003, č. j. 1 T 63/96-586, a podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam bylo trestní stíhání obviněného J. H. zastaveno pro skutky, jichž se měl podle obžaloby okresního státního zástupce Plzeň - město ze dne 22. 4. 1996, sp. zn. 3 Zt 1502/95, dopustit tím, že
v P. společně a po vzájemné dohodě s již pravomocně odsouzeným E. J.
1) v nočních hodinách z 21. 6. na 22. 6. 1995 ve F. ul. vnikl po rozlomení zámku FAB a odstranění visacího zámku na vchodových dveřích do prodejny firmy P. C., kde odcizil ze zásuvky prodejního pultu částku 625,- Kč, poté nalezeným klíčem vnikl do trezoru, odkud odcizil finanční hotovost ve výši 44.432,- Kč, a dále odcizil kolekci zlatých šperků ze 14-ti karátového zlata od firmy S. P. v ceně 17.753,50 Kč, která sestávala z 1 ks prsten 2,15 g s kamenem onyx, do kterého je vsazen obdélníček z kamene rhodalith, 1 pár přívěskových náušnic vyzdobených stejnými kameny o celkové hmotnosti 3,76 g, řetízkový náhrdelník o hmotnosti 3,69 g osazen stejnými kameny, 1 pár náušnic ve tvaru slzy s kamenem opál a se dvěma kulatými kamínky zirkonu, 1 kus prstenu o obvodu 58 mm ozdoben stejným způsobem jako náušnice, dále odcizil zlaté šperky ze 14-ti karátového zlata určené do komisního prodeje rovněž od firmy S. P. v celkové ceně 17.437,50 Kč, tato souprava se skládala z řetízku o délce 55 cm bez přívěsku, řetízku silnějšího o délce 55 cm, kruhového náramku obdélníkového průřezu o šířce 5 mm, na jehož povrchu byly šikmo vyryté rýhy, dále odcizil další předměty ze 14-ti karátového zlata, jejichž seznam vychází z inventury, kterou firma provedla ve dnech 19. a 20. 6. 1995 a které nejsou blíže popsány [jedná se o předměty uvedené na str. 2 a 3 usnesení], čímž způsobil J. P., P. C., škodu v celkové výši 415.271,- Kč a dále ke škodě A. M., odcizil poškozený prsten v hodnotě 2.000,- Kč,
2) v nočních hodinách z 29. 10. na 30. 10. 1995 v P. ul. č. vnikl po odstranění vložek zámků z mříží dveří a následném rozlomení vložky zámku FAB na bočních vchodových dveřích do prodejny V.d. f., kde odcizil [předměty specifikované na str. 3 až 5 usnesení], čímž způsobil Vd F. P. škodu v celkové výši 322.661,- Kč,
čímž měl spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Důvodem pro rozhodnutí soudu druhého stupně byl závěr o porušení práva obviněného J. H., aby jeho trestní věc byla projednána v přiměřené lhůtě, jež vyplývá z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), kterou je Česká republika vázána.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné připomněl, že trestní stíhání obviněného J. H. bylo zahájeno sdělením obvinění dne 2. 11. 1995, přičemž obžaloba byla ve věci podána dne 24. 4. 1996. Soud prvního stupně nařídil první hlavní líčení ve věci až na 18. 8. 2000 (z trestního spisu ale vyplývá, že toto hlavní líčení bylo nařízeno až na den 20. 11. 2000). Okresní soud vydal první odsuzující rozsudek dne 21. 5. 2001, který byl však k odvolání obviněného J. H. usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2001, č. j. 8 To 367/2001-501, zrušen a ve vztahu k obviněnému J. H. byla věc vrácena okresnímu soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí. Po zrušení původního odsuzujícího rozsudku konal okresní soud několik hlavních líčení a napadený rozsudek vydal až dne 30. 6. 2003, přičemž po podání odvolání obviněným J. H. byla věc předložena Krajskému soudu v Plzni dne 13. 2. 2004.
Krajský soud také uvedl, že trestní stíhání obviněného J. H. trvá déle než osm let, když tento stav nebyl způsoben jednáním obviněného nebo jeho postojem k trestnímu řízení, neboť se po celou dobu úkonů konaných v trestním řízení řádně zúčastňoval. Poukázal na nedostatečné obsazení Okresního soudu Plzeň - město v rozhodných letech a v uvedené souvislosti zdůraznil, že podle současné praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) nedostatečné personální obsazení a neúměrně velká agenda nemůže být omluvou pro nepřiměřenou délku řízení. Připomněl, že Evropský soud uznává za přiměřenou lhůtu řízení maximálně dobu šesti roků a uzavřel, že posuzovaná věc je z hlediska délky řízení extrémní, orgány činné v trestním řízení v posuzované věci nebyly schopny v přiměřené době posoudit vinu či nevinu obviněného J. H. a návrh obviněného na zastavení trestního stíhání je důvodný, přičemž měl tak učinit již soud prvního stupně. Proto odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam trestní stíhání obviněného zastavil.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen dne 29. 4. 2004 Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň - město, dne 30. 4. 2004 obhájci obviněného Mgr. M. Z. a dne 15. 5. 2004 obviněnému J. H.
Proti všem výrokům konstatovaného usnesení krajského soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. H. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. na poštu dne 17. 6. 2004 dovolání, adresované a doručené Okresnímu soudu Plzeň - město dne 18. 6. 2004.
V mimořádném opravném prostředku dovolatelka nejprve zrekapitulovala průběh trestního řízení ve věci a poukázala na odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Podle jejího názoru závěry krajského soudu nelze akceptovat. Uvedla, že podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, přičemž odkaz na takovou smlouvu znamená, že v jejím textu musí být nepřípustnost trestního stíhání výslovně zakotvena a nelze ji vyvozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení proto nemá oporu v právním řádu a naopak je v rozporu s jeho účelem. Porušení práva na projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ani s ohledem na čl. 13 Úmluvy, neboť čl. 6 nestanoví výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení v něm zakotveného práva. Dovolatelka zdůraznila, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, nikoliv důvodem pro zrušení vydaného rozhodnutí a zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší státní zástupkyně dále vyjádřila přesvědčení, že Krajský soud v Plzni si sice byl zřejmě vědom takto vyjádřených obecných zásad, avšak své rozhodnutí opřel o úvahu, že v konkrétním případě došlo k výrazným nedůvodným průtahům v trestním řízení, jež zapříčinil soud prvního stupně, a tyto průtahy převyšující osm let opodstatňují závěr o nutnosti zastavit trestní stíhání obviněného. Připomněla, že podle názoru části soudní praxe lze ve zcela výjimečných, extrémních případech zastavit trestní stíhání s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, avšak v posuzované věci o takový případ nešlo. Vývoj trestního stíhání obviněného, ani při zdůraznění stávající délky trestního stíhání, doby trvání neodůvodněných průtahů, jež obviněný skutečně nezapříčinil a dalších relevantních okolností, totiž neopodstatňuje závěr o tom, že jde o okolnosti výjimečné až extrémní. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně odvolací soud hodnotil rozhodné okolnosti nevyváženě, přecenil význam délky trestního stíhání, doby trvání nedůvodných průtahů i hodnocení osoby obviněného a naopak uvážlivě nevyhodnotil okolnosti, jež charakterizují povahu trestné činnosti, která byla obviněnému kladena za vinu. Obviněný se měl trestnou činností, která jevila známky značné promyšlenosti, zmocnit velkého množství věcí z cizího majetku a způsobit celkovou škodu dosahující zhruba 740.000,- Kč. Uzavřela, že zrušení již vyneseného rozsudku a zastavení trestního stíhání nelze v daných souvislostech vnímat jako spravedlivé posouzení a rozhodnutí případu. V závěru upozornila, že přijetím možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných průtahů by byla odmítnuta nejen ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného, pokud by chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, např. zprošťujícího rozsudku, jehož vydání nelze v daném případě vzhledem ke stávající důkazní situaci a důkazním možnostem vyloučit. Proto navrhla, aby v neveřejném zasedání konaném ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 8 To 119/04, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Plzni přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V případě, že by Nejvyšší soud učinil jiné rozhodnutí, vyjádřila dovolatelka souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce obviněný J. H. Sdělil, že chce být přítomen projednání dovolání, přičemž k obsahu dovolání vyslovil názor, že odvolací soud postupoval správně a své rozhodnutí také řádně odůvodnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je namístě uvést, že s odkazem na něj lze dovolání mimo jiné podat, pokud bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Protože nejvyšší státní zástupkyně zmíněné nedostatky namítá, je citovaný dovolací důvod dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného usnesení soudu druhého stupně, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek je důvodný.
Podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř. V ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. Ani jedna z okolností zde uvedených (a ani v jiném ustanovení trestního řádu) neznamená, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení.
Tento závěr platí bezezbytku i pro důvod uvedený v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Žádná taková mezinárodní smlouva včetně Úmluvy, však výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání, nestanoví.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle čl. 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a od 1. 6. 2002 účinného znění čl. 10 Ústavy jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je rovněž vyjádřen v §2 odst. 4 tr. ř.
Přiměřenost délky řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je judikaturou Evropského soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000).
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Evropský soud v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení zmíněný soud z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) je s uvedenou judikaturou Evropského soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud se uvedenou problematikou zabýval i ve vztahu k rozhodnutím Nejvyššího soudu, který již vícekrát řešil otázku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, a ani v těchto případech nezvolil možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, neboť nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje nejen smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Čl. 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu po konstatování průtahů v trestním řízení trestní stíhání zastavit, nepřijatelná. Tímto postupem by byla nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality z níž vyplývá, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení. Zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.
Přijetím závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných průtahů by byla nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má pouze státní zástupce (srov. §223 odst. 1, 4 a §231 odst. 1, 3 tr. ř.), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. §11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by ani nedošlo k naplnění čl. 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání. Jinými slovy, porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Ostatně stejný závěr učinil Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 578/2002, sp. zn. 7 Tdo 1284/2003, sp. zn. 8 Tdo 782/2004).
Krajský soud v Plzni opřel své rozhodnutí o úvahu, že v konkrétním případě došlo k výrazným nedůvodným průtahům v trestním řízení, jež zapříčinily výhradně orgány činné v trestním řízení. Podle přesvědčení soudu druhého stupně skutečnost, že trestní stíhání obviněného J. H. již trvá déle než osm let a tento stav nebyl způsoben jeho jednáním, opodstatňuje závěr o nutnosti zastavit trestní stíhání obviněného, neboť posuzovanou okolnost považuje z hlediska délky řízení za extrémní.
Nutno připustit, že ačkoliv Úmluva neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit, bylo by možno ve zcela výjimečných až extrémních případech zastavit trestní stíhání s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy za použití analogie (viz zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001). K takovému postupu však může dojít pouze v případech, kdy se právo státu na trestní stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. Z uvedeného plyne, že nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání sice nelze absolutně vyloučit, ale na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně, zevrubně a především přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají rovněž právo na spravedlivý proces s obviněným, byť neodůvodněné průtahy nezapříčinil, přičemž současně takové rozhodnutí musí vést k spravedlivému posouzení případu a konečně i ke spravedlivému rozhodnutí.
Uváží-li se shora rozvedené argumenty ve vztahu k projednávané věci, je nutno konstatovat, že o takovou situaci v posuzované věci evidentně nešlo. Nelze pominout, že v trestním řízení došlo ve stadiu řízení před soudem prvního stupně k značným prodlevám a tato okolnost měla v posuzovaném případě podstatný vliv na celkovou délku řízení. Pro úplnost lze poznamenat, že v uvedeném období soud prvního stupně nebyl zcela nečinný, prováděl některé procesní úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného [na něž pamatuje ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. upravující přerušení promlčení trestního stíhání], dne 18. 8. 2000 nařídil předseda senátu ve věci hlavní líčení na dny 20. 11. 2000, 23. 11. 2000 a 27. 11. 2000, které v těchto dnech (a po jeho odročení i v dalších soudem stanovených termínech) bylo konáno. Proto nemohla přicházet v úvahu ani aplikace jiného ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání - ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ačkoliv Okresní soud Plzeň - město jako soud prvního stupně rozhodl prvním odsuzujícím rozsudkem ve věci až dne 21. 5. 2001, tedy více než po pěti letech od podání obžaloby, vývoj trestního stíhání obviněného J. H., a to ani při zdůraznění stávající délky trestního stíhání, doby trvání neodůvodněných průtahů, jež obviněný skutečně nezapříčinil, neopodstatňuje závěr o tom, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostalo do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nutno konstatovat, že krajský soud přecenil jinak správně zjištěné zmíněné skutečnosti a nevyhodnotil další relevantní okolnosti včetně zájmů poškozených, jež mají také právo na spravedlivý proces s osobou z trestné činnosti obviněnou.
Podle názoru Nejvyššího soudu měl okresní soud postupovat v předmětné trestní věci mnohem rychlejším a efektivnějším způsobem. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nelze, a to i přes zjištěné průtahy v řízení, které odporují čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připustit, aby zohledněním této skutečnosti v soudním rozhodnutí bylo možno zcela rezignovat na další zásady trestního řízení, zejména na dosažení jeho účelu podle §1 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam nebyly v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 8 To 119/04, splněny a v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. toto rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Povinností soudu druhého stupně bude, aby po vrácení spisového materiálu při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu vyvinul maximální snahu směřující k urychlenému a hospodárnému naplnění účelu trestního řízení, jímž je v daném případě rozhodnutí o odvolání obviněného J. H. Při novém rozhodování je Krajský soud v Plzni vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k