ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1114.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1114/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2004 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2004, č.j. 12 To 81/2004-914, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 6/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2003, č. j. 5 T 6/2002-876, byl obviněný M. M. společně s obviněným L. K. v bodě 1. výroku o vině uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., v bodě 2. výroku o vině byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. Podle §256a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku si podal odvolání obviněný M. M. a obviněný L. K. Z podnětu odvolání obviněných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. 12 To 81/2004-914, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině u obou obviněných trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve výrocích o trestech u obou obviněných a ve výroku o náhradě škody ohledně VZP ČR a podle §253 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. M. a obviněného L. K. uznal vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, byl obviněnému uložen podle §256a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. z. p. ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutečnost, že firma S. a S., s. r. o. nebyla v inkriminované době prohlášena úpadcem, má podle obviněného zásadní význam na posuzování jeho trestní odpovědnosti. Je zřejmé, že v té době ještě firma nebyla prohlášena úpadcem, v podnikání ji tedy tato překážka nebránila. Naopak, z výpovědí svědků i ze znaleckého posudku vyplývá, že firma ještě v období do srpna 1999 své závazky alespoň částečně hradila, nebyla tedy insolventní. Obviněný má za to, že „v inkriminované době nemohl být subjektem úpadkového deliktu, přičemž nebyla prokázána jeho nevůle k plnění závazků“. Nebyl prokázán ani další znak úpadkového deliktu, tj. že by svým jednáním musel mařit uspokojení svého věřitele, a to tím, že neoprávněně zmenšil svůj majetek, protože veškeré platby byly uskutečňovány v souvislosti se zajištěním chodu firmy, dokončováním staveb, platbou subdodávek, nájemného apod. K trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. obviněný uvedl, že po subjektivní stránce se nemohl tohoto trestného činu dopustit, protože není pravda, že by tyto dávky nechtěl platit, naopak pohledávky se společnost snažila uspokojovat poměrně, o čemž vypovídá přehled toku finančních prostředků vypracovaný znalcem. Taktéž nelze přisvědčit závěrům znalce, že společnost mohla při konstatovaném dostatku peněz dostát závazkům výhradně na sociální a zdravotní pojištění. Tento postup by byl zřejmě v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání, neboť by zjevně preferoval pouze některé platby, protože situace společnosti neumožnila ostatní závazky hradit v plné výši. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a/ tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265c tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky obviněného naplňují po obsahové stránce zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takto koncipovaný dovolací důvod vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, nemůže se od učiněného skutkového zjištění odchýlit, a je tedy jím vázán (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu totiž nepřísluší v rámci daného dovolacího důvodu hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Proto s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Jiné hmotně právní posouzení může záležet v posuzování okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Právní závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy nejprve musí zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, když výsledkem této jejich činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nicméně zásah do skutkového zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k těm námitkám, jejichž podstatou je tvrzení, že firma obviněného nebyla insolventní, protože plnila své závazky, z čehož potom obviněný dovozuje, že nebyl subjektem úpadkového deliktu a že nebyla prokázána jeho vůle neplnit závazky. Takové námitky směřují výhradně do oblasti zjištění skutkového stavu věci a s dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Mimo uplatněný dovolací důvod se nachází také námitka k subjektivní stránce trestného činu podle §147 tr. zák. V této souvislosti soudům obviněný vytkl, že ze znaleckého posudku vyplývá, že společnost uspokojovala pohledávky poměrně, proto není pravdou, že by předmětné dávky nechtěl platit. Subjektivní stránka trestného činu je sice znakem skutkové podstaty trestného činu a mohlo být jít o námitku právní, ovšem obviněný ji konstruuje tak, že vychází z jiného skutkového stavu, než který byl dokazováním zjištěn. Jde tedy o námitku skutkové povahy.
Právní námitky obviněný však uplatnil v té části dovolání, v níž uvádí, že zásadní význam pro posuzování trestní odpovědnosti obviněného má skutečnost, že v inkriminované době společnost S. a S., s. r. o. nebyla prohlášena úpadcem. Tuto argumentaci obviněného je třeba vyvrátit.
Podle ustálené soudní judikatury podmínkou trestní odpovědnosti podle §256a tr. zák. není, aby bylo zahájeno konkursní nebo vyrovnací řízení týkající se majetku dlužníka, anebo aby byl podán některým z věřitelů nebo dlužníkem návrh na zahájení takového řízení; postačuje, aby šlo o dlužníka, který má více věřitelů a který je v důsledku své insolvence ve stavu úpadku ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy v platném znění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 53/98 uveřejněný v Soudních rozhledech č. 1, ročník 1999, str. 26). Dlužník s touto zvláštní vlastností splňuje kriteria konkrétního subjektu podle §90 odst. 1 tr. zák.
Lze uvést, že otázkou insolventnosti dlužníka se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly. Vycházeje zejména ze znaleckého posudku učinily závěr, že společnost S. a S., s. r. o. byla k 1. 1. 1999 dlouhodobě předlužená a její majetek byl kryt především cizími zdroji. Je zřejmé, že znak neschopnosti dlužníka plnit své splatné závazky byl v řízení prokázán, neboť ekonomická situace společnosti byla taková, že měla více věřitelů a nebyla schopna plnit své splatné závazky; k subjektivní stránce daného trestného činu je třeba podotknout, že tato situace byla obviněnému známa. Správně při hodnocení stavu úpadku soudy vzaly v úvahu reálný ekonomický stav dlužníka.
Nutno zdůraznit, že objektem tohoto trestného činu je ochrana majetkových práv věřitelů, tj. jejich práva na uspokojení pohledávek podle zásad odpovídajících konkursnímu a vyrovnacímu řízení. Podstata úpadkových deliktů spočívá v tom, že zásady konkursního řízení nejsou respektovány, přičemž v důsledku insolvence dlužníka a jeho dalším jednáním hrozí, že pohledávky věřitelům nebudou uspokojeny ani v této poměrné výši. Trestní postih proto lze předpokládat i v době, která bezprostředně předchází zahájení konkursního a vyrovnacího řízení. Zvláště v této době totiž hrozí s ohledem na vyvíjející se ekonomickou situaci dlužníka z jeho strany největší majetkové úniky. To proto, že po prohlášení konkursu právo provádět majetkové dispozice s majetkem úpadce přechází na správce konkursní podstaty. Skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. tudíž na jednání obviněného dopadá.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitel.
Objektivní stránka trestného činu podle §256a tr. zák. spočívá v tom, že pachatel zmaří, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného svého věřitele na úkor ostatních. Jak uvedl odvolací soud na str. 11 odůvodnění rozsudku, v daném případě obviněný přednostně uspokojoval věřitele, které považoval za důležité pro udržení chodu společnosti. Odvolací soud přihlédl k tomu, že obviněný se snažil zajistit provoz společnosti, nicméně právě z toho důvodu, že nedocházelo k poměrnému uspokojení věřitelů ve smyslu konkursních předpisů, určité věřitele zvýhodňoval. Zvýhodnění věřitelé sice obdrželi to, co jim patřilo, ale na úkor ostatních, takže nedošlo k poměrnému a rovnoměrnému uspokojování věřitelů. Právě uvedené zvýhodnění některých věřitelů bylo pro kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. rozhodné. V tomto směru námitka, že nebyl naplněn znak „zmaření uspokojení svého věřitele“ podle obviněného tím, že neoprávněně zmenšil svůj majetek, nemůže obstát. Takováto námitka neodpovídá ani učiněnému skutkovému zjištění.
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem je právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. přiléhavá, odpovídající stávající judikatuře. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann