ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1388.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1388/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. prosince 2004 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2004, č. j. 6 To 341/2004-304, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 60/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 4. 2004, č. j. 1 T 60/2002-287, byl obviněný J. K. uznán vinným pokračujícím trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen podle §147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále rozhodl okresní soud podle §229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2004, č. j. 6 To 341/2004-304, bylo odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň- sever ze dne 23. 4. 2004, č. j. 1 T 60/2002-287, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Dovoláním obviněný napadl jak výrok o vině, tak i výrok o trestu, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení \"věci\". Podle názoru obviněného se soud prvního stupně a též ani soud druhého stupně správně nevypořádaly s právní kvalifikací jeho jednání, zejména se subjektivní stránkou trestného činu. Obviněný vytkl soudu prvního stupně, že mu nebylo prokázáno zavinění, ať už ve formě přímého nebo nepřímého úmyslu. Ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem ing. V. B. (podle jeho mínění) vyplývá, že společnost průběžně uhrazovala své závazky podle jejich stáří a při placení nedocházelo k žádnému upřednostňování věřitelů. Poukázal na to, že dluhy na sociálním a zdravotním pojištění za rok 1997 byly splaceny v roce 1998, dluhy za rok 1998 byly uhrazeny koncem roku 1998 a v roce 1999, dluhy z roku 1999 do konce roku 2000 byly spláceny. Existovala snaha společnosti k úhradě závazků. Rozhodně neodvedení plateb nebylo důsledkem rozhodnutí obviněného jako jednatele společnosti. Příčinou odkládání plateb pojistného byly hospodářské problémy společnosti. Obviněný tvrdí, že platby neodkládal ze zištných důvodů, aby si zvyšoval svůj příjem z podnikání, nýbrž proto, že společnost K. s., s. r. o. vytvořila pracovní příležitosti pro několik lidí a snažil se zabránit zániku podniku. K opožděným platbám docházelo z důvodu nesplacených pohledávek společnosti. Konstatoval, že platby na pojistné pravidelně odváděl, byť s jistým zpožděním. Vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000 uvedl, že neměl v úmyslu svou zákonnou povinnost nesplnit vůbec, uhrazoval vzniklé závazky postupně, k úhradám přispíval i vlastními dotacemi pokladny ze svých prostředků tak, aby minimalizoval případné negativní vlivy vyplývající z momentálního nedostatku finančních prostředků společnosti. Obviněný se domnívá, že z těchto skutečností nelze dovodit, že by byl srozuměn s tím, že poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, neboť činil opatření k tomu, aby k odvádění záloh na pojistné sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění docházelo. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2004, č. j. 6 To 341/2004-304, a též rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 4. 2004, č. j. 1 T 60/2002-287, a rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, event. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti se podle §147 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Absenci subjektivní stránky trestného činu obviněný spatřuje v tom, že neměl v úmyslu platby pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění neuhradit. V důsledku hospodářských potíží byly platby prováděny průběžně (byť se zpožděním), přičemž chtěl zabránit zániku podniku. Popírá, že by měl v úmyslu pojistné na sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění nezaplatit vůbec. Otázku subjektivní stránky trestného činu obviněný namítl právně relevantním způsobem, tudíž námitka obviněného odpovídá uplatněnému dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Problematikou subjektivní stránky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. se podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly i soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že společnost K. s., s. r. o. měla vždy dostatek prostředků k úhradě hrubých mezd, prováděla řádně výpočty odvodů u jednotlivých pracovníků, takto získané peníze ponechávala na účtu a používala na chod společnosti; otázku doby, po kterou obviněný neplnil svou zákonnou povinnost hodnotil soud jako déletrvající. Odvolací soud dále konstatoval, že ačkoliv měla firma vždy dostatek finančních prostředků na výplatu hrubých mezd, srážky z těchto mezd byly řádně provedeny, avšak byly použity na další chod firmy a nikoliv k tomu, aby byly odvedeny oprávněným subjektům. Jinými slovy řečeno, podle skutkového zjištění společnost disponovala takovými finančními prostředky, aby byla schopna odvádět platby na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, aniž by došlo k ohrožení chodu společnosti. Jak uvedl odvolací soud, znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomiky ing. V. B. vzal za vyvrácenou obhajobu obviněného, že do prodlení s platbami pojistného se dostal z důvodu druhotné platební neschopnosti. Naproti tomu srážky z hrubých mezd potvrdila svědkyně B. P., když obviněný jako jednatel společnosti rozhodoval o tom, které z plateb budou uhrazovány. Z uvedeného hlediska je tedy rozhodné, že obviněný mohl pojistné platit, protože měl dostatek finančních prostředků na úhradu těchto pohledávek oprávněných subjektů.
Je-li obviněným poukazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000, je třeba se v tomto směru zmínit o tom, že dopadá na případy, kdy délka neplnění zákonné povinnosti trvá delší dobu. Zároveň je však třeba dodat, že nejde o jedinou skutečnost, na níž by bylo posouzení zavinění u trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. závislé. Musí být však zřejmé, že obviněný věděl o tom, že svou zákonnou povinnost neuskuteční vůbec.
V této souvislosti není bez významu, že dne 20. 9. 2000 došlo k zápisu obchodní společnosti K.V. s., s. r. o., rovněž se sídlem v Ch. čp., s předmětem podnikání shodným s obsahem podnikatelské činnosti u společnosti K. s., s. r. o. Statutárním orgánem a jednatelem obchodní společnosti K. V. s., s. r. o. je manželka obviněného, obviněný K. v ní vystupuje jako společník. Nejvyšší soud je toho názoru, že kromě délky neplnění zákonné povinnosti, je třeba přihlížet k tomu, jakým způsobem obviněný ukončil podnikatelskou činnost. Z výpovědi svědka K. M. vyplývá, že ač byl na něho převeden obchodní podíl, za tento převod obviněnému nezaplatil. Je zřejmé, že obviněný zaplacení obchodního podílu ani neurgoval. Dále si lze povšimnout, že zatímco obviněný věděl v době prodeje obchodního podílu o dluzích společnosti K. s., s. r. o., svědkovi K. M. účetnictví společnosti fakticky předáno nebylo. Za této situace obviněný nemohl spoléhat na to, že dluhy na pojistném budou uhrazeny, neboť nový jednatel neměl reálnou představu o objemu závazků a finančních prostředků společnosti K. s., s. r. o. Pokud se obviněný hájí tím, že v době převodu obchodního podílu společnost disponovala dostatečnými aktivy, a proto mohlo být novým jednatelem dlužné pojistné uhrazeno, je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že svědek K. M. neměl k dispozici účetní doklady společnosti K. s., s. r. o., nemohl vědět, v jakém finančním stavu se společnost nachází a že případně disponuje určitými aktivy. Obviněný tak nemohl počítat s tím, že nový jednatel úhradu pojistného zajistí, naopak, tvrdí-li, že společnost disponovala dostatečnými aktivy, bylo jeho povinností zabezpečit odvod pojistného. Celkovou situaci dokresluje jednání obviněného po prodeji obchodního podílu. Vstoupil do jiné obchodní společnosti s naprosto shodnou činností a zároveň s tímto přechodem prodal této nové firmě motorové dopravní prostředky. Z výtěžku těchto prostředků dlužné částky neuhradil, a použil je neznámým způsobem. Měl tudíž možnost dostát svým závazkům a pojistné odvést, to však neučinil. Kromě toho znalec ve znaleckém posudku uvedl, že ke dni 8. 12. 2000 byl stav pokladny ve výši 146,61 Kč, stav bankovní hotovosti ve výši 114.766,59 Kč. To znamená, že z větší části mohly být pohledávky oprávněných subjektů uspokojeny. Tyto skutečnosti mohou svědčit o tom, že převod společnosti na nového jednatele měl být pouze formální záležitostí, z čehož by bylo možno usoudit, že obviněný sledoval záměr zprostit se odpovědnosti za závazky společnosti, v důsledku čehož by se platby na pojistném neuskutečnily vůbec.
Lze tedy shrnout, že obviněný znal stav finančních prostředků a dalších aktiv, tedy věděl o tom, že společnost své závazky vůči oprávněným subjektům neplní, a přesto, že společnost disponovala dostatečnými finančními prostředky k jejich úhradě, pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění neodvedl, i když srážky z hrubých mezd zaměstnanců byly řádně prováděny. Na pokyn obviněného byly však použity k jiným účelům, než k úhradě dlužných částek. Nadto nelze přehlédnout, že obviněný souběžně s ukončením podnikatelské činnosti založil novou společnost K. V. s., s. r. o., kterou provozuje ve stejných prostorách, kde sídlila společnost K. s., s. r. o. Ve světle těchto skutečností má Nejvyšší soud za to, že obhajoba obviněného, pokud tvrdí, že neměl v úmyslu neuskutečnit platby vůbec, byla vyvrácena.
S přihlédnutím ke shora uvedenému je třeba konstatovat, že obviněný věděl, že neodvedením plateb na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění nebude částka oprávněným příjemcům odvedena vůbec, přičemž byl srozuměn s tím, že může porušit nebo ohrozit zájem státu na řádném odvedení sraženého pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, čímž po subjektivní stránce trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák. spáchal minimálně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann