ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.885.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 885/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. srpna 2004 o dovolání obviněného D. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 2. 2004, č. j. 2 To 72/2004-630, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 21/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2003, č. j. 6 T 21/2003-597, byl obviněný D. J. uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. byl nad obviněným vysloven dohled.
K odvolání obviněného D. J. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č. j. 2 To 72/2004-630, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 3) a v celém výroku o trestu a za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově (ve výroku pod bodem 3) uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.; výroky o vině pod bodem 1) a 2) napadeného rozsudku kvalifikované jako trestný čin podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny. Podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §60a odst. 2 tr. zák. podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. byl na obviněným vysloven dohled.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že mu nebyl prokázán jakýkoliv podvodný úmysl. Popírá, že by leasingové smlouvy uzavíral s úmyslem nehradit leasingové splátky, leasingové smlouvy navíc neuzavíral jako fyzická osoba, protože leasingovým nájemcem byla společnost G. Š. s. r. o., přičemž svůj obchodní podíl v této společnosti následně převedl na pana P. V.; s obchodním podílem byl předán i veškerý majetek společnosti, tedy i předměty leasingu. Leasingové smlouvy byly vypovězeny až v době, když obviněný nebyl společníkem společnosti G. Š. s. r. o. Domnívá se tedy, že v jednotlivých případech z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, nejedná se tudíž o trestný čin. V tomto směru obviněný uvedl, že soud nesprávně hmotněprávně posoudil zjištěný skutkový stav. Podle názoru obviněného závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu nelze opírat ani o skutečnost, že zamlčel svůj úmysl předmět leasingu dále pronajímat. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uplatnil z toho důvodu, že výrok o vině v napadeném rozsudku je neúplný, neboť má za to, že v něm není uveden znak objektivní stránky trestného činu podvodu spočívající v „uvedení jiného v omyl“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265r odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, ve lhůtě stanovené zákonem (§265e tr. ř.). Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky naplňují zákonný dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takto koncipovaný dovolací důvod vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, nemůže se od učiněného skutkového zjištění odchýlit, a je tedy jím vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu totiž nepřísluší v rámci daného dovolacího důvodu hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či zabývat se otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Proto s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají.
Právní závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy nejprve musí zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, když výsledkem této jejich činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Výjimečně lze i v rámci řízení o dovolání připustit zásah do skutkového zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně ji namítne). Takovouto skutečnost však dovolací soud nezjistil.
V mimořádném opravném prostředku obviněný napadá zejména skutečnosti, mající základ ve skutkovém zjištění, konkrétně v hodnocení jednotlivých provedených důkazů, z nichž dovozuje nedostatek subjektivní stránky. V tomto směru lze zmínit například tvrzení obviněného, že leasingové smlouvy neuzavíral s úmyslem nehradit leasingové splátky, že s obchodním podílem byl převeden veškerý majetek společnosti (včetně předmětů leasingu) na P. V. a dále, že v postavení nájemce nevystupoval jako fyzická osoba, nýbrž za společnost G. Š. s. r. o. K posledně uvedené skutečnosti lze uvést, že ze samotného skutkového zjištění vyplývá, že byl jednatelem společnosti G. Š. s. r. o., tedy jako statutární orgán mohl jednat jejím jménem. Tyto námitky mají charakter námitek skutkových, a proto k nim Nejvyšší soud nemohl přihlížet.
Za právně relevantní námitku lze ovšem považovat tu část, v níž obviněný tvrdí, že nemohl být naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu „zamlčení podstatných skutečností“ toliko na podkladě skutkového zjištění, že zamlčel svůj úmysl předmět leasingu dále pronajímat. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit, že otázka zamlčení podstatných skutečností je znakem objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., zatímco subjektivní stránka tohoto trestného činu vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.). Subjektivní stránka vyjadřuje vnitřní vztah obviněného k podstatným složkám trestného činu. V konkrétním případě byla prokázána existence zavinění ke všem zákonným znakům ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Především je třeba uvést, že Okresní soud v Olomouci vycházel z pečlivě provedených důkazů, které přesvědčivě podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil. Přitom vzal v úvahu veškeré okolnosti případu a dospěl k závěru, že obviněný lstivý úmysl pojal již v okamžiku uzavírání leasingových smluv a přestože pronájem předmětu leasingu byl výslovně všeobecnými smluvními podmínkami leasingu zakázán, předmět leasingu třetím osobám pronajímal. Na přímý úmysl lze spolehlivě usoudit z dalších okolností, např. z toho, že poškozeným leasingovým společnostem předkládal falzifikáty technické dokumentace strojů, přičemž tvrdil, že stroje potřebuje pro činnost svojí firmy, ač bylo zjištěno, že část z těchto strojů nehodlal použít a měl v úmyslu je dále pronajímat. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný, proto ani případné odstoupení poškozených od smlouvy na trestní odpovědnosti obviněného nemůže nic změnit.
Naproti tomu konstrukce objektivní stránky předpokládá, aby v příčinné souvislosti se způsobenou škodou došlo k naplnění jedné z vyjmenovaných alternativ podvodného jednání: uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu, zamlčení podstatných skutečností.
Podle §250 odst. 1 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Podstatné skutečnosti zamlčí ten, kdo neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud byly druhé straně známy, k tomu, že k určitému konání ze strany poškozeného (podváděné osoby), by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek.
Jak uvedl okresní soud (viz odůvodnění rozsudku na čl. 13), obviněný již v okamžiku uzavírání leasingových smluv měl v úmyslu alespoň část předmětů leasingu pronajímat třetím osobám a tuto skutečnost obchodním partnerům zamlčel. Na uzavření leasingové smlouvy by právě tato skutečnost měla zásadní vliv, neboť ve všech případech smluvní podmínky leasingu obsahovaly ujednání o pronájmu předmětu leasingu s tím, že nájemci byl pronájem předmětu leasingu výslovně zakázán. Se všeobecnými smluvními podmínkami byl obviněný seznámen a svým podpisem tyto podmínky akceptoval. Jinými slovy řečeno, otázka pronájmu předmětu leasingu pro leasingové společnosti byla natolik podstatnou skutečností, že pokud by byl leasingovým společnostem znám úmysl obviněného předměty leasingu dále pronajímat, ke vzniku smluvního vztahu s nájemcem (obviněným) by nedošlo. Nejvyšší soud se tedy zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, totiž že ze strany obviněného se nepochybně jednalo o zamlčení podstatných skutečností, které do značné míry mohly ovlivnit rozhodnutí poškozených leasingových společností realizovat leasingové transakce.
Z uvedeného je zřejmé, že popisu skutků zvolená právní kvalifikace odpovídá. Aniž by Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř., ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Podle názoru obviněného ve skutkové větě jakéhokoliv rozsudku mají být uvedeny všechny znaky konkrétního trestného činu. Domnívá se, že v daném případě tomu tak není, neboť výrok o vině neobsahuje popis jednání, kterým by „uvedl jiného v omyl“. Z tohoto důvodu má za to, že výrok o vině je v napadeném rozsudku neúplný a je tedy dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Neúplnost výroku ve smyslu citovaného ustanovení zákona znamená, že výrok sice byl učiněn, ale nemá všechny náležitosti výroku jako celku. Nejvyšší soud shledal, že výrok o vině není neúplný, protože žádná náležitost ve výroku nechybí. V souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, obsahuje označení trestného činu, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i popis nezbytných skutečností k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným trestným činem, včetně všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Dovolací důvod tak směřuje nikoliv do namítané neúplnosti výroku, nýbrž naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že skutkové zjištění neobsahuje přímo zákonný znak „uvedl jiného v omyl“. V tomto směru však nejde o námitku směřující proti výroku rozhodnutí, ale o námitku směřující do oblasti popisu skutku, neboť je třeba činit rozdílu mezi výrokem rozsudku a právním posouzení skutku (tzv. právní větou) a tzv. skutkovou větou. Zatímco skutková věta nepoužívá přímou citaci zákona a popisuje „uvedení jiného v omyl“ např. tím, že obviněný jako jednatel společnosti v úmyslu sebe či přesně nezjištěné osoby obohatit, a aniž mínil plnit to, k čemu se zavázal, jednal v rozporu se smluvními podmínkami a způsobil poškozené organizaci škodu, právní posouzení skutku – tzv. právní věta přesnou citaci ustanovení §250 tr. zák. „uvedl jiného v omyl“ obsahuje. V tomto ohledu proto námitku obviněného nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podřadit. Dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann