ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.988.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 988/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. srpna 2004 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 9 To 23/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 35/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 20 T 35/2001, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl soudem prvního stupně obviněnému uložen trest zákazu činnosti (podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák.) a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích jednotlivých poškozených. Jednání obviněného spočívalo celkem v 30 útocích, kterých se dopustil v době od 30. 7. 1996 do 21. 11. 1997, přičemž poškozeným způsobil škodu ve výši nejméně 3,5 mil. Kč.
Odvolání, které obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně podal, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 9 To 23/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání proti „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2003, č. j. 20 T 35/2001–2643“. V další části poukazuje na to, že dovolání je přípustné „podle §265a odst. 1) tr. ř.“, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, když Vrchní soud v Praze jeho odvolání zamítl. V podaném dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstata dovolací námitky spočívá (podle vyjádření obviněného) v nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu a v nesprávných úvahách soudů při hodnocení skutečností významných při rozhodování o druhu a výměře trestu. Pokud jde o problematiku subjektivní stránky trestného činu, zde obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tz 164/99, které je podle jeho názoru aplikovatelné na jednání, kterým byl uznán vinným. Obviněný sám v podaném dovolání připouští, že zejména v závěru inkriminovaného období si byl vědom toho, že nebude schopen ve lhůtě splatnosti z prostředků, které z podnikatelské činnosti firmy získá, uhradit předmětné faktury. Poukazuje na to, že „stále nové smlouvy o dodávkách zboží uzavíral s vědomím toho, že jeho firma sice nemá hotové peníze, avšak má svůj jiný majetek, a to movitý a nemovitý, jehož hodnota pokrývala jak závazky z poskytnutých úvěrů, tak poskytovala právní jistotu všem novým dodavatelům, pokud jde o úhradu faktur za dodané zboží, tudíž nejednal v podvodném úmyslu“. Obviněný je toho názoru, že pokud vycházel z matematického rozdílu mezi hodnotou firemního majetku a celkové zadluženosti firmy, kdy byl v kladných číslech v řádu milionů korun, nemohlo být jeho jednání, a to i s ohledem na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. vzhledem k absenci subjektivní stránky. Obviněný dále soudům vytýká, že se dopustily i dalšího pochybení, které spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení věci při úvahách o druhu a výměře trestu, a nesprávně aplikovaly ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně sám obviněného zprostil obžaloby či mu uložil trest nespojený s odnětím svobody.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu uplatněné obviněným považuje v podstatě za odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nepovažuje je za důvodné. V části dovolání, v níž M. P. napadá výrok o trestu, se podle názoru státního zástupce námitky dovolatele nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, kdy v části považuje státní zástupce dovolací námitky za nedůvodné a v části za neodpovídající použitému dovolacímu důvodu, navrhl aplikovat ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené v §265e tr. ř. a je přípustné podle §265b odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Právě k otázce, zda je dovolání vůbec přípustné, či je nutno dovolání odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. musí Nejvyšší soud uvést následující. Dovolání podává obviněný prostřednictví obhájce, tedy osoby práva znalé, a proto by také podané dovolání mělo plně odpovídat znění zákona. Ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. zcela jednoznačně stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se v daném případě rozumí rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písm. a) až g), tedy jednalo se o aplikaci ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a dovolání mělo být podáno proti usnesení Vrchního soudu v Praze. To, že uvedené ustanovení nebylo respektováno, vyplývá mimo jiné i ze závěrečného petitu, kde je navrženo pouze zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž pravomocným se mohlo stát až na základě usnesení o zamítnutí odvolání obviněného. Důvodem, pro který nebylo použito ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. byla skutečnost, že obviněný alespoň okrajově zmínil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze „když Vrchní soud v Praze, jakožto soud odvolací, mé odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl“.
Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit nejprve otázku, zda obviněným uplatněné námitky naplňují dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, přestože nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností následně plyne, že Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a vzhledem k tomu, že není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoli způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou pak mít takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, či nesprávné hodnocení důkazů. V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu a následného právního posouzení skutku je vhodné uvést, že proces zjišťování skutkového stavu věci spadá do pravomoci soudu nalézacího, v jehož průběhu musí soud nejprve provést v souladu se zákonem důkazy potřebné pro své rozhodnutí, tyto důkazy pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je pak zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K námitkám, které obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil, je třeba uvést, že tyto částečně zasahují do oblasti skutkových zjištění, částečně, pokud jimi dovolatel namítá absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Předně však musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, použil také v rámci řízení před odvolacím soudem (potažmo i soudem prvního stupně) a s těmito se soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly. Zejména musí Nejvyšší soud poukázat na to, že ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „jako jednatel společnosti v období od července 1996 do listopadu 1997 včetně, odebíral na faktury od různých firem zboží, a to přesto, že vzhledem ke špatné finanční situaci firmy věděl, že nebude schopen tyto uhradit“; k tomuto skutkovému zjištění musel dospět soud prvního stupně na základě všech provedených důkazů, které pak hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přitom z takto popsaného skutkového zjištění je úmysl obviněného patrný od počátku trestné činnosti, kterou byl uznán vinným. Vedle již zmíněného skutkového zjištění je potřebné se také mj. zmínit o ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. či ustanovení §134 odst. 3 tr. ř. Právě z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a zejména pak soudu druhého stupně je zřejmé, jakým způsobem se vypořádaly a ve svém rozhodnutí vyložily, na základě jakých skutečností lze dovodit, že obviněný jednal v průběhu roku 1996 v úmyslu nepřímém /§4 písm. b) tr. ř./ a v průběhu roku 1997 již v úmyslu přímém /§4 písm. a) tr. ř./. Odvolací soud v této souvislosti na str. 5 - 6 svého usnesení tento svůj závěr rozvádí, pokud uvádí, že v roce 1996 mohl obviněný ještě počítat s úhradou zboží v případě, že se mu podaří získat další bankovní úvěr, tj. že nastane budoucí nejistá událost, avšak v roce 1997 však již s ohledem na ekonomickou situaci své firmy s jistotou věděl, že není v jeho možnostech odebrané zboží uhradit. V této souvislosti nelze přehlédnout ani samotnou výpověď obviněného či již zmíněné námitky v podaném dovolání k otázce subjektivní stránky trestného činu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 8 mj. uvádí, že „firma obviněného byla od roku 1996 v takovém stavu, kdy nebyla schopna za dodávané zboží platit a obžalovaný, ač o takové situaci věděl, zboží dále objednával a přijímal“.
V části svého dovolání vyjádřil obviněný rovněž názor na aplikovatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 na jeho trestní věc. Tento názor vyjádřil obviněný již v řízení před soudem prvního stupně, který se s ním vypořádal na str. 29 svého rozsudku, stejně jako odvolací soud v rámci řízení o odvolání, kdy obviněný uplatnil tutéž námitku (viz str. 6 - 7 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 9 To 23/2004. V souvislosti se zmíněným rozhodnutím je potřebné uvést, že závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v trestní věci obviněného nepoužitelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 vychází ze situace, kdy dlužník nekorektním způsobem získá finanční prostředky, současně však relevantním právním úkonem určí část svého majetku k budoucímu uspokojení nároku věřitele. V předmětné trestní věci (trestní věci obviněného) však o takovou situaci nešlo, neboť žádný z poškozených neměl svoji pohledávku vůči obviněnému, resp. jeho firmě zajištěnou zajišťovacím institutem. Zde je potřebné zmínit usnesení Vrchního soudu v Praze, z jehož odůvodnění na str. 5 - 7 naopak plyne, že majetek obviněného i jeho firmy R., s. r. o, byl použit k zajištění úvěrů poskytnutých obviněnému bankami, přičemž „ obžalovaný byl zatížen již šesti úvěry a jen na nesplacené jistině úvěrů k 25. 1. 1997 dlužil A. přes 14 miliónů Kč“. Vzhledem k tomu, že obviněný neposkytl část svého majetku k budoucímu uspokojení pohledávek dodavatelů, ale naopak musel vědět, že uspokojení jiných než zástavních věřitelů z tohoto majetku je pochybné, ne-li vyloučené, je také jeho odkaz na nezbytnost aplikace rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 na jeho trestní věc zcela nepřiléhavý.
Vzhledem k tomu, že v uvedené části shledal dovolací soud dovolání nedůvodným, odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V další části svého dovolání napadá obviněný výrok o trestu, přičemž odkazuje na dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy podle jeho názoru soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., které upravuje účel trestu. Ze systematiky dovolacích důvodů je jednoznačné, že speciálním důvodem, jehož prostřednictvím lze uplatnit námitky k druhu trestu a výměře trestu je ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod, který uplatnil obviněný /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ lze akceptovat v případě, že by obviněný namítal nesprávné hmotně právní posouzení, např. ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, jako by bylo např. pochybení při ukládání souhrnného nebo úhrnného trestu apod. Odkaz na nesprávnou aplikaci ustanovení §23 odst. 1 tr. ř. však pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Závěrem k této části dovolání je vhodné také uvést, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž obviněnému bylo možno podle §250 odst. 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody ve výměře od 2 do 8 let. Z uvedeného by ani při odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo možno dovodit, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo ve výměře mimo trestní sazbu.
Obviněný v rámci dovolání požádal o odklad nástupu trestu odnětí svobody. S ohledem na charakter rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, se stal návrh obviněného bezpředmětným. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž se musel Nejvyšší soud věcí ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. meritorně zabývat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann