ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.782.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 782/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2004 o dovolání podaném obviněným V. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 3 To 61/03, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 2/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 33 T 2/2002, byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 (příslušné písmeno nebylo uvedeno) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 2.000.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou let. Tímto rozsudkem byl podle §226 písm. c) tr. ř. obviněný rovněž zproštěn obžaloby pro část žalované trestné činnosti, v níž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. za použití §8 odst. 1 tr. zák.
Shodným rozsudkem byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby současně obvinění Ing. R. D., Ing. M. S. a V. M.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že
I.
spolu s již zemřelým R. H. a další osobou, proti které nebyla podána obžaloba, za účelem zkrácení spotřební daně, uskutečnili obchodní operaci, při které podnikatel – fyzická osoba – M. A. se sídlem K. V., zakoupil od podnikatele – fyzické osoby – B. B. používajícího obchodní název G. o. se sídlem D., celkem 666,983 tun ropného produktu označeného jako LTO pro topné účely za 8.737.477,30 Kč, který prodal fakturou č. 1/94 ze dne 18. 3. 1994 podnikateli – fyzické osobě – R. H. se sídlem K. V., jehož činnost byla řízena V. J., ten pak prodal totéž zboží označené však již jako motorová nafta MN 22
fakturou č. 016/94 ze dne 18. 3. 1994 množství 172,524 tun za 2.568.189 Kč společnosti T. 2000 s. r. o. Ch.
fakturou č. 017/94 ze dne 18. 3. 1994 množství 395,259 tun za 5.948.648 Kč společnosti K. S+P D. v. o. s. a
fakturou č. 25.03.94/01 ze dne 25. 3. 1994 množství 92,200 tun spolu s dalším zbožím stejného druhu nezjištěného původu za 1.750.589 Kč společnosti J. a s. spol. s r. o. Ch.,
přičemž z prodeje 666,983 tun motorové nafty měla být zaplacena spotřební daň ve výši 5.502.609,75 Kč,
II.
v době od 9. 5. 1994 do 2. 6. 1994 spolu s již zemřelým R. H. a obviněným F. B., proti kterému se vede řízení odděleně, za účelem zkrácení spotřební daně uskutečnili obchodní operace, při kterých podnikatel – fyzická osoba R. H. se sídlem K. V., jehož činnost byla řízena V. J. a F. B., nakupoval od společnosti G. spol. s r. o. H. B. ropný produkt označený jako plynový olej pro topné účely a stejné zboží pak prodával označené již jako motorová nafta MN 4B různým podnikatelským subjektům, a takto prodal:
1) z dodávky ze dne 9. 5. 1994
fakturou č. 1605942 z 16. 5. 1994 množství 46,300 tun za 696.815 Kč společnosti J. a s. spol. s r. o. Ch.
fakturou č. 1305941 z 13. 5. 1994 množství 149,200 tun za 2.203.949,46 Kč společnosti B.+S. s. r. o. R. n. N.
fakturou č. 105942 z 10. 5. 1994 množství 451,300 tun za 7.177.430,10 Kč podnikateli – fyzické osobě Ing. A. Ch. se sídlem P.,
fakturou č. 105941 z 10. 5. 1994 množství 113,500 tun za 1.696.200,80 Kč podnikateli – fyzické osobě Ing. A. Ch. se sídlem P.,
z prodeje celkem 760,300 tun motorové nafty měla být zaplacena spotřební daň ve výši 6.272.475 Kč,
2) z dodávky ze dne 25. 5. 1994
fakturou č. 3105941 z 31. 5. 1994 množství 582,350 tun za 8.787.661,50 Kč společnosti N. s. r. o. H. B.
fakturou č. 3105944 z 31. 5. 1994 množství 267,250 tun za 4.855.140,30 Kč společnosti B.+S. a s. r. o. R. n. N.
fakturou bez čísla množství 56,850 tun za 855.593 Kč společnosti J. a s. spol. s r. o. Ch.
z prodeje celkem 906,450 tun motorové nafty měla být zaplacena spotřební daň ve výši 7.478.212,50 Kč,
3) z dodávky ze dne 27. 5. 1994
fakturou č. 3105943 z 31. 5. 1994 množství 566,200 tun za 8.614.789,70 Kč společnosti N. s. r. o. H. B.
fakturou č. 3105945 z 31. 5. 1994 množství 194,350 tun za 2.985.216 Kč Kč podnikateli – fyzické osobě Ing. A. Ch. se sídlem P.
fakturou č. 3105942 z 31. 5. 1994 množství 96,600 tun za 1.536.906 Kč podnikateli – fyzické osobě Ing. A. Ch. se sídlem P.
fakturou č. 3105946 z 31. 5. 1994 množství 46,650 tun za 702.325,10 Kč společnosti J. a s. spol. s r. o. Ch.
z prodeje celkem 903,800 tun motorové nafty měla být zaplacena spotřební daň v celkové výši 7.456.350 Kč,
za prodej zboží získaného od společnosti G. spol. s r. o. H. B. a dále prodaného tedy měla být zaplacena spotřební daň v celkové výši 21.207.037,50 Kč.
Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2003, sp. zn. 3 To 61/03, a rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o uloženém peněžitém trestu a výroku o stanovení trestu náhradního zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jakož i při nezměněném výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, uložil podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému V. J. dne 30. 10. 2003, jeho tehdejšímu obhájci JUDr. J. S. dne 24. 10. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 23. 10. 2003.
Dne 19. 12. 2003 podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. J. osobně u Krajského soudu v Plzni dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., neboť se domníval, že proti němu vedené trestní stíhání nebylo podle zákona přípustné, a dále, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podrobnostech rozvedl, že odvolací soud jej uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. přesto, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba spočívající v tom, že nebyl registrován jako plátce spotřební daně, neměl povinnost ji platit a byl přesvědčen o tom, že v ceně, kterou zaplatil za ropné produkty, byla již spotřební daň zahrnuta, tj. tyto produkty již byly spotřební daní zdaněné. Namítl přitom, že v řízení provedené důkazy vykazovaly vzájemné rozpory, soud při jejich hodnocení postupoval svévolně a nerespektoval §2 odst. 6 tr. ř., když za stěžejní a věrohodné považoval nepravdivé a účelově měněné výpovědi svědků, v důsledku čehož jsou skutková zjištění nepřiléhavá. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 258/99, III.ÚS 181/2000, III.ÚS 463/2000, II.ÚS 301/98 a zejména III.ÚS 464/99 vztahující se k problematice vedení dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu soudy s tím, že vytkl jak Vrchnímu soudu v Praze, tak Krajskému soudu v Plzni, že porušily zásady v nich vyjádřené.
Prostřednictvím druhého uplatněného dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že trestní stíhání v dané věci bylo podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné, neboť bylo vedeno v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., jenž zakotvuje právo každého na spravedlivé a veřejné projednání věci v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Uvedl, že předmětné trestní stíhání zahájené v roce 1996 bylo pravomocně skončeno v roce 2003, tj. trvalo sedm let (tj. výrazně déle než šest let, které Evropský soud pro lidská práva považuje za nejzažší lhůtu, kterou je možno tolerovat jako dobu projednání jakékoli trestní věci), ačkoliv jej žádným způsobem nemařil a nečinil průtahy v něm. Poukázal přitom na související judikaturu, jmenovitě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 110/2002, 5 Tdo 178/2002 a 7 Tz 316/2001, nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 173/94 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 593/2001, a zdůraznil, že rozhodovací praxe v této otázce je značně nejednotná; sám se ztotožnil s názorem, že právo na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě je právem základním, tj. přirozeným, a uzavřel, že pokud trestní řízení v jeho věci trvalo bezmála osm let, bylo nepřiměřené, trest na svobodě a majetku neplnící žádný, tím méně společenský a výchovný účel, a proto mělo být jeho stíhání zastaveno podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. [jestliže se tak nestalo, je postiženo vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.].
V závěru svého podání dovolatel konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, zakládají porušení jeho lidských práv a základních svobod, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a v případě, že sám ve věci nerozhodne, věc vrátil jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednání dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 31. 12. 2003).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 2. 2. 2004 úvodem zrekapituloval dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. Uvedl, že většina námitek v něm uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu neodpovídá, neboť obviněný jejich prostřednictvím vytýká, že soudy při hodnocení důkazů nerespektovaly §2 odst. 6 tr. ř.; na tom nic nemění ani skutečnost, že dovolatel na podporu takových námitek cituje některé nálezy Ústavního soudu. Jediná námitka, kterou lze pod citovaný důvod dovolání podřadit, je ta, podle níž se nemohl předmětného trestného činu dopustit, protože nebyl registrován jako plátce daně z přidané hodnoty. Tato výhrada je však zjevně nedůvodná; daný trestný čin totiž není trestným činem s tzv. speciálním subjektem a jeho pachatelem a spolupachatelem může být nejen subjekt daně, ale každý, kdo svým úmyslným jednáním způsobil, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena vůbec nebo nebyla vyměřena v zákonné míře (otázka, zda obviněný byl formálně registrován jako plátce určitého druhu daně, je tudíž z hlediska hmotně právního posouzení věci zcela bez významu). K námitkám obviněného rozvedeným k druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že tomuto důvodu obsahově odpovídají, avšak jde o výhrady rovněž zcela nedůvodné. Uvedl, že ani čl. 6 Úmluvy, na který dovolatel poukazuje, ani žádná jiná mezinárodní smlouva, kterou by byla Čeká republika vázána, nezakotvuje povinnost státu zastavit trestní stíhání z důvodů jeho nepřiměřeně dlouhého trvání. K argumentaci obviněného, že jedině zastavení trestního stíhání může být účinným prostředkem nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zdůraznil, že ani Evropský soud pro lidská práva nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil; porušení daného práva bylo v rozhodnutích jmenovaného soudu zpravidla sankcionováno tak, že tento konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznal stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (doplnil také, že tento soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat, tedy ani dovolatelem uváděnou dobu šesti let). Uzavřel proto, že v předmětné věci nebyl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a že zastavení trestního stíhání s odkazem na citované ustanovení nepřicházelo v úvahu, a to ani za použití analogie. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání (s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř. je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z tohoto pohledu je zapotřebí uvést, že obviněný v odůvodnění svého dovolání uplatňuje výhrady především ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a vyslovuje pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Tak je tomu v případě, jestliže namítá, že provedenými důkazy nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že byl přesvědčen o tom, že v ceně, kterou zaplatil za ropné produkty, byla již spotřební daň zahrnuta, a tvrdí, že provedené důkazy vykazovaly vzájemné rozpory, soud při jejich hodnocení postupoval svévolně, nerespektoval §2 odst. 6 tr. ř., když za stěžejní a věrohodné považoval nepravdivé a účelově měněné výpovědi svědků, a v důsledku toho jsou skutková zjištění nepřiléhavá, přičemž odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se právě výlučně problematiky vedení dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu soudy. Z těchto tvrzených nedostatků totiž obviněný až následně dovodil naplnění deklarovaného dovolacího důvodu.
Pokud by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.
Obviněný V. J. však ve svém dovolání rovněž namítl, že se nemohl dopustit trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným, neboť nebyl registrován jako plátce spotřební daně. Takovou výhradu lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (účinném od 1. 1. 2002) se dopustí ten, kdo způsobí škodu velkého rozsahu tím, že zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby) a subjekt předmětného trestného činu nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (event. jiné povinné platby). U spolupachatelství trestného činu podle §148 tr. zák. je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby) či jen do její části (srov. výše citované rozhodnutí).
Nejvyšší soud proto ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že výhrada obviněného, že jej nelze činit trestně odpovědným za daný trestný čin proto, že nebyl registrován jako plátce příslušné daně, neobstojí. Tato okolnost nemá pro právní kvalifikaci podle §148 tr. zák. žádný význam. Skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu prvního stupně a rozvedená v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů nevzbuzují žádné pochybnosti o tom, že obviněný se spolu s dalšími osobami podílel opakovaně na obchodních operacích (částečně reálných, částečně fiktivních), jejichž účelem bylo nakoupit ropný produkt označený jako lehký topný olej nebo plynový olej (a to bez spotřební daně) a tento pak prodávat jako motorovou naftu za cenu zahrnující spotřební daň, aniž by tato byla odvedena (jejím plátcem měl být podnikatel R. H.). Obviněný se takovým jednáním účastnil na způsobení škody velkého rozsahu a naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/001 Sb. (ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. je trestní zákon ve znění po uvedené novele s ohledem na nově vymezený pojem škody v §89 odst. 11 tr. zák. pro obviněného příznivější).
Druhým dovolacím důvodem, jenž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl ten, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Jeho naplnění dovolatel spatřoval v tom, že trestní stíhání v dané věci bylo podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné, neboť bylo vedeno v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, když trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř. V tomto ustanovení jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je třeba je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení.
To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je bezpochyby nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Tato Úmluva (přesně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy se rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s touto judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud v žádném z těchto případů nezvolil možnost postupu korespondujícího závěrům přijatým v obou napadených rozhodnutích a možnost takového postupu ani nenaznačil.
Odlišné stanovisko v této otázce však zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž možnost zastavení trestního stíhání připustil s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy. Současně však upozornil, že k takovému postupu by mělo dojít jen v takových případech, kdy se právo státu na trestní stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání sice nelze absolutně vyloučit, ale na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně, zevrubně a především přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají také právo na spravedlivý proces s obviněným, který je prost neodůvodněných průtahů a vede ke spravedlivému posouzení případu a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná i ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu, jenž průtahy v řízení sám způsobil, po pouhém konstatování tohoto stavu trestní stíhání zastavit, naprosto nepřijatelná. Tímto postupem by byla zcela nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality, jež stanoví, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení, a zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.
Při přijetí závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných průtahů by byla nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v této fázi pouze státní zástupce (srov. §223 odst. 1, 4 a §231 odst. 1, 3 tr. ř.), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. §11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by proto ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání, jinými slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Stejný závěr učinil ve věci rozhodující dovolací senát Nejvyššího soudu již ve svém usnesení ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002.
Správnost tohoto právního názoru potvrdil i Ústavní soud České republiky, který se zabýval ústavní stížností jednoho z obviněných v naposledy zmíněné trestní věci, když v usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, konstatoval, že … nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání …, a shora podrobně rozvedený výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. považoval za zcela ústavně konformní.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci nebylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, které by bylo podle zákona nepřípustné.
Ze shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného V. J. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého dovolání, nerozhodoval. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však dovolacímu soudu nepředložil. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a