ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.914.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 914/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2004 o dovolání podaném obviněným J. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 10 To 543/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 628/2001, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 10 To 543/2003, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 2 T 628/2001. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 2 T 628/2001, byl obviněný J. R. uznán vinným, že
dne 2. 3. 1999 ve V., okres T., jako jednatel organizace E., spol. s r. o. se sídlem v D. B., okres T., uzavřel kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, domu čp. 196 se st. p. č. 193 o výměře 2008 m2, zastavěná plocha, průmyslový objekt, domu D. B. čp. 198 se st. p. č. 204 o výměře 230 m2, zastavěná plocha, zemědělská hospodářská budova, pozemku p. č. 200/1 o výměře 706 m2, ostatní plocha, manipulační plochy, pozemku p. č. 201/1 o výměře 75 m2, ostatní plocha, manipulační plocha, pozemku p. č. 201/2 o výměře 1222 m2, zahrada, pozemku p. č. 202 o výměře 87 m2, ostatní plocha, manipulační plocha, kdy uvedené nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v T. na listu vlastnictví pro obec a katastrální území D. B., s kupujícím J. B., za kupní cenu 1.750.000,- Kč, uvedenou finanční částku nezavedl do účetnictví společnosti, přičemž dopisem ze dne 7. 9. 1999 odeslaným 6. 1. 2000 společníkům organizace E., spol. s r. o. sdělil, že částku 1.750.000,- Kč jednostranně započítává proti pohledávce za svoji osobu (oproti podané obžalobě soud prvního stupně nezahrnul do tzv. skutkové věty svého rozhodnutí, že obviněný kupní cenu od kupujícího převzal při podpisu smlouvy dne 2. 3. 1999 … a použil ji pro svoji vlastní potřebu).
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu za to podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost E., spol. s r. o. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2004, sp. zn. 10 To 543/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. R. dne 26. 3. 2004, jeho obhájci JUDr. M. P. dne 24. 3. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Trutnově dne 23. 3. 2004.
Dne 18. 5. 2004 podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu v Trutnově dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávnost právního posouzení skutku přitom spatřoval v tom, že skutek, kterým byl uznán vinným, tak jak je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozhodnutí, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.
V podrobnostech obviněný rozvedl, že popis skutku neumožňuje učinit závěr o tom, čím naplnil objektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu a znak protiprávnosti, tj. čím porušil zákonem mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jakou konkrétní povinnost porušil a jaký je pramen této právní povinnosti. Namítl, že na straně šest rozsudku soudu prvního stupně uvedené konstatování o tom, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat majetek E., spol. s r. o., je příliš obecné a nepřezkoumatelné; jestliže pak na straně sedmé téhož rozhodnutí stojí, že porušil ustanovení článku VIII. písm. b) společenské smlouvy ze dne 20. 10. 1992 a postupoval v rozporu s ustanovením §66 odst. 2 obch. zák., ani z tohoto nelze zjistit, kterou konkrétní povinnost porušil, a navíc se jedná o nepřípadný odkaz, neboť prvé z citovaných ustanovení stanoví, že valná hromada rozhoduje o schvalování stanov a jejich změn, a druhé, že vztah mezi společností a osobou vykonávající funkci statutárního orgánu při zařizování záležitostí společnosti se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. V této souvislosti dovolatel vytkl soudu druhého stupně, že ačkoliv na uvedené skutečnosti poukázal již ve svém řádném opravném prostředku, odvolací soud se jimi nezabýval; proto i jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále namítl, že z výrokové části a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mělo být zřejmé, z čeho vyplývala jeho povinnost vést účetnictví, jak konkrétně jej měl vést, resp. zda taková povinnost nebyla splněna zasláním dopisu o započtení, a to zejména za situace, kdy společnost měla vlastní účetní. Obviněný zdůraznil, že v dané věci je třeba zabývat se i tím, zda svým jednáním spočívajícím v uzavření kupní smlouvy, nezavedení kupní ceny do účetnictví a provedení zápočtu způsobil společnosti úmyslně škodu; uvedl, že v tomto směru nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a učiněna skutková zjištění, a tvrdil jednak, že kupní cena byla cenou tržní, když v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 97/2000, a dále, že v důsledku započtení se snížila pasiva společnosti o jeho pohledávku ve výši kupní ceny a společnost tudíž obdržela ekvivalentní protihodnotu za prodaný majetek.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Jak vyplývá z referátu založeného na č. l. 508 spisu, předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaslala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, kam bylo doručeno dne 24. 5. 2004.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém podrobném vyjádření ze dne 20. 7. 2004 nejprve zrekapituloval dosavadní genezi věci a obsah dovolání obviněného. Konstatoval, že jeho námitky spočívající v tvrzení, že z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, jakým způsobem naplnil znaky objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., a že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů není zřejmé, že by úmyslně způsobil poškozené společnosti škodu, neboť tato obdržela ekvivalentní protihodnotu za prodaný majetek, když se její pasiva snížila o jeho pohledávku, jsou výhradami proti právnímu posouzení skutku ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K posledně zmíněné námitce státní zástupce uvedl, že je zjevně neopodstatněná; odkázal přitom na §108 odst. 2 obch. zák., podle něhož jsou vzájemně nezapočitatelné nárok společnosti na zaplacení nesplacené části vkladu společníka a jakýkoli nárok společníka vůči společnosti s výjimkou plnění za společnost poskytnutého z důvodu ručení podle §106 obch. zák.
Pokud jde o prvně citovanou výhradu obviněného k objektivní stránce daného trestného činu, státní zástupce dospěl k závěru, že je opodstatněná. Poukázal na to, že ačkoliv soud prvního stupně konstatoval, že obviněný porušil zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a skutková podstata předmětného trestného činu je pak skutkovou podstatou s tzv. blanketní dispozicí, v tzv. skutkové větě jmenovaný soud vůbec neuvedl, podle kterého zákona byla obviněnému taková povinnost uložena, a ani nezmínil žádnou zákonem uloženou povinnost, kterou porušil; pouze součástí odůvodnění rozsudku je paušální a nekonkrétní zjištění, že se svěřeným majetkem nakládal v rozporu s §66 odst. 2 obch. zák., když jako jednatel společnosti měl ze zákona uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve vztahu k majetku společnosti. Pokud soudy učinily závěr, že obviněný svým jednáním porušil citované zákonné ustanovení, byly povinny dále uvést, kterými ustanoveními o mandátní smlouvě se neřídil; k tomu poznamenal, že povinnost jednatele zavádět do účetnictví společnosti vyinkasované finanční částky není v zákoně zakotvena (§135 obch. zák.). Jestliže nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval dále na čl. VIII písm. h) společenské smlouvy [na jiném místě sice odkázal na písm. b) uvedeného článku, avšak jde o pouhé písařské pochybení v označení původně správně citovaného ustanovení], lze to považovat za vyjádření správného názoru, že obviněný naplnil znaky daného trestného činu v jeho další alternativě, tedy tím, že porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek; tento závěr však nenašel své vyjádření ani ve skutkové větě, ani v právní větě výroku o vině rozsudku, přičemž zde nejde o případ, kdy by byl skutek ve výrokové části jen nepřesně, neobratně či nevýstižně popsán, a proto zhojení této vady s odkazem na odůvodnění rozhodnutí není možné. Nad rámec dovolací argumentace obviněného státní zástupce doplnil, že z obsahu skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vůbec přímo nevyplývá, že nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy, byly majetkem společnosti E., spol. s r. o., a zdůraznil rovněž to, že v právní větě tamtéž je uvedeno, že obviněný svým činem způsobil škodu nikoli malou, ačkoli pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je nutné, aby způsobil škodu značnou. Konečně upozornil, že v dovolacím řízení nelze relevantně zvažovat možnost právního posouzení předmětného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a to s ohledem na to, že státní zástupce nepodal proti rozsudku nalézacího soudu odvolání.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudek Okresního soudu v Trutnově, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
S ohledem na to, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
Obviněný J. R. ve svém dovolání namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, tak jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., neboť z něj není zřejmé, jakým jednáním porušil zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jakou konkrétní povinnost porušil a ani to, jaký je pramen této povinnosti; odkaz soudu na ustanovení čl. VIII písm. b) společenské smlouvy je nepřípadný a také z ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. nelze zjistit, kterou konkrétní povinnost porušil, neboť stanoví jen to, že vztah mezi společností a osobou vykonávající funkci statutárního orgánu při zařizování záležitostí společnosti se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (obdobně vytkl, že z rozhodnutí nalézacího soudu nevyplývá, z čeho měla plynout jeho povinnost vést účetnictví). Výhrady uplatnil i k závěru soudu, že svým jednáním způsobil úmyslně společnosti E., spol. s r. o., škodu; v této souvislosti mimo tvrzení, že kupní cena byla cenou tržní, že k uvedenému znaku skutkové podstaty nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a nebyla učiněna skutková zjištění, argumentoval rovněž tím, že v důsledku provedení zápočtu jeho pohledávky oproti kupní ceně se snížila pasiva společnosti, a lze tudíž konstatovat, že tato obdržela ekvivalentní protihodnotu za prodaný majetek.
Uvedené výhrady, které směřují do právního posouzení daného skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je třeba považovat za námitky, jež lze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Případná chybná aplikace jmenovaných zákonných ustanovení soudy prvního i druhého stupně by totiž mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po tomto přezkoumání dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Uvedené skutečnosti bylo třeba akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního stupně, tj. ve znění novel č. 175/1990 Sb., č. 253/1997 Sb. a č. 105/2000 Sb. [obviněný se sice činu dopustil dne 2. 3. 1999, a v úvahu tudíž přicházelo jej posoudit podle trestního zákona účinného v době jeho spáchání, tj. účinného do 30. 4. 2000, a to konkrétně jeho §255 odst. 1, 3, avšak pozdější znění trestního zákona bylo s ohledem na nově vymezené kategorie škod v §89 odst. 11 tr. zák. po novelizaci provedené zákonem č. 265/2001 Sb. účinným od 1. 1. 2002 a způsobenou škodu, jak ji nalézací soud zjistil, pro obviněného příznivější (§16 odst. 1 tr. zák.); pro úplnost je vhodné doplnit, že citované ustanovení o časové působnosti se vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon v blanketní normě – srov. rozhodnutí č. 35/1994 a č. 36/1998-I. Sb. rozh. tr., neboť trestnost činu je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních a mimotrestních, které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona]. V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně přesto, že o skutku, jehož se obviněný dopustil v roce 1999, rozhodoval v roce 2003, ani ve výrokové části svého rozsudku, ani v jeho odůvodnění neuvedl, podle kterého znění trestního zákona posoudil trestnost činu obviněného; na to lze usuzovat jen ze zmínky v odůvodnění rozhodnutí, kde je uvedeno, že způsobená škoda je ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škodou značnou. Posuzoval-li jmenovaný soud trestnost činu skutečně podle trestního zákona ve znění účinném v době rozhodování, pak je třeba upozornit na pochybení v tzv. právní větě výrokové části jeho rozhodnutí, v níž uvedl (navíc dvakrát), že obviněný činem způsobil jinému škodu nikoli malou, ačkoliv jej následně právně kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Již z těchto důvodů trpí rozsudek Okresního soudu v Trutnově závažnými vadami.
Jmenovaného trestného činu se dopustí ten, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud považoval znaky uvedeného trestného činu za naplněné v alternativě, podle níž obviněný porušil zákonem uloženou povinnost spravovat cizí majetek, tj. povinnost vyplývající z jiné, mimotrestní právní normy, na kterou trestní zákon (v této variantě) odkazuje; skutková podstata citovaného trestného činu je pak skutkovou podstatou s tzv. blanketní dispozicí. U takových trestných činů je přitom třeba ve výroku rozsudku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, v rozporu s níž obviněný zaviněně jednal.
V tzv. skutkové větě výroku o vině však soud prvního stupně vůbec neuvedl, podle kterého zákona byla obviněnému zmíněná povinnost uložena, a ani žádnou zákonem uloženou povinnost, kterou porušil. Součástí skutkové věty je jen zjištění, že obviněný jako jednatel organizace E., spol. s r. o. (vhodnější by bylo v souladu s pojmy užívanými zákonem č. 513/1991 Sb. ve znění účinném v době rozhodování nalézacího soudu, tj. do 31. 12. 2003, obchodním zákoníkem, dále jen „obch. zák.“ – viz výše uvedený výklad k časové působnosti zákonů, místo pojmu „organizace“ užít označení „obchodní společnost“) uzavřel kupní smlouvu o prodeji nemovitostí s kupujícím J.B. za kupní cenu 1.750.000,- Kč, kterou nezavedl do účetnictví společnosti, přičemž sdělil společníkům jmenované společnosti, že tuto částku jednostranně započítává proti pohledávce za svoji osobu. S uvedenými skutečnostmi se soud prvního stupně nevypořádal uspokojivě ani v odůvodnění svého rozsudku; tam totiž na straně 6 a 7 k jednání obviněného uvedl pouze to, že … se svěřeným majetkem nakládal v rozporu s článkem VIII písm. b) společenské smlouvy ze dne 20. 10. 1992 [je třeba souhlasit s dovolatelem, že se jedná o nepřípadný odkaz, když předmětné ustanovení se týká schvalování stanov společnosti a jejich změn valnou hromadou, avšak současně je zřejmé, že jde o evidentní písařské pochybení v dané citaci, když na straně 4 odůvodnění rozsudku je citováno správně relevantní ustanovení čl. VIII písm. h) společenské smlouvy] … a v rozporu s §66 odst. 2 o. z., když jako jednatel společnosti měl ze zákona uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve vztahu k majetku společnosti.
Podle §66 odst. 2, věty první, obch. zák. vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Z obsahu citovaného ustanovení je zřejmé, že toto nezakotvuje žádnou, byť i obecně vymezenou povinnost, kterou měl obviněný jako jednatel obchodní společnosti, tj. její statutární orgán, porušit, a toliko odkazuje na ustanovení o mandátní smlouvě, jež upravují předmětný závazkový vztah a práva a povinnosti jeho stran. Mezi povinnosti mandatáře, resp. osoby, která je statutárním orgánem, patří podle §567 odst. 1 obch. zák. povinnost postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí, a podle odstavce druhého shodného ustanovení povinnost uskutečňovat činnost, k níž se zavázal, podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta. V uvedených okolnostech je třeba spatřovat zásadní nedostatky, nepřesnosti a pochybení, jichž se Okresní soud v Trutnově dopustil a jež činí jeho rozhodnutí i nepřezkoumatelným.
Uvedená ustanovení obchodního zákoníku zakládají zákonnou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek pro statutární orgán obchodní společnosti, a obviněný měl proto takovou povinnost uloženou přímo ze zákona, jak soud prvního stupně alespoň v odůvodnění svého rozhodnutí v obecné rovině správně uvedl; ani zde ji však nevyjádřil prostřednictvím konkrétního zákonného ustanovení, v němž by byla obsažena. Pokud jde o citovaný článek VIII písm. h) společenské smlouvy ze dne 20. 10. 1992, které soud rovněž správně zmínil, je třeba uvést, že společenská smlouva konkretizovala předmětnou zákonnou povinnost tak, že rozhodování o dispozicích s nemovitým majetkem (a základními prostředky a u movitého majetku při dispozicích, jejichž výše vyjádřená v korunách činí více než 30% základního jmění společnosti) patří do působnosti valné hromady, přičemž svůj souhlas musí vyslovit všichni společníci, jinak musí zamýšlené jednání odpadnout. V úvahu proto přichází posoudit jednání obviněného, který nejenže takový souhlas k prodeji předmětných nemovitostí, jež byly ve vlastnictví dané obchodní společnosti (tato významná skutečnost rovněž ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně absentuje a je zmíněna jen v jeho odůvodnění s tím, že obchodní společnost nemovitosti nabyla kupní smlouvou ze dne 17. 2. 1993), neměl, ale společníky o svém úmyslu je zcizit ani neinformoval (tito se o uzavření kupní smlouvy dozvěděli až v září 1999), i v kontextu dalších ustanovení obchodního zákoníku vymezujících základní povinnosti jednatelů, především jeho §135 odst. 1, 2; v tomto směru však soud prvního stupně žádný další odkaz neučinil a uvedenými ustanoveními se nezabýval, přestože v popisu skutku dále výslovně uvedl, že obviněný nezavedl do účetnictví společnosti kupní cenu. Podle §135 odst. 1 obch. zák. jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky a záležitostech společnosti. Pokud obchodní zákoník ukládá jednatelům „zajistit“ řádné vedení účetnictví, činí je za toto odpovědným, aniž by zakládal jejich povinnost vést účetnictví osobně. Z ustanovení §194 odst. 4 obch. zák., jehož obdobné použití stanoví odstavec druhý §135 obch. zák., vyplývá povinnost jednatelů řídit se zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a společenskou smlouvou, popřípadě stanovami. V důsledku obdobného použití ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. platí pro jednatele (mimo jiné) povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře.
K pochybení obviněného spočívajícímu v tom, že nezavedl do účetnictví společnosti kupní cenu, jak je formuloval nalézací soud, je nutno ještě doplnit následující. Ze znění skutkové věty vyplývá, že právě uvedené pochybení soud považoval za podstatné ve vztahu k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Skutková věta v tomto ohledu však nemůže obstát, a to nejen pro absenci konkrétního zákonného ustanovení, které by obsahovalo odpovídající povinnost obviněného jakožto jednatele obchodní společnosti, ale zejména proto, že citovaná formulace nevyjadřuje relevantní skutečnosti nezbytné pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Soud se měl zabývat a ve skutkové větě výslovně vyjádřit především to jednání obviněného, které spočívalo jednak v uzavření kupní smlouvy jménem společnosti, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí z jejího majetku bez vědomí a souhlasu valné hromady, resp. dalších dvou společníků, a dále v tom, že obdrženou kupní cenu nevnesl do majetku společnosti (nikoliv do účetnictví, které ve smyslu §2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, dokumentuje stav a pohyb majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, a náklady, výnosy a výsledek hospodaření, a tudíž chybějící údaj v účetnictví v tomto směru již jen dokládal předchozí jednání obviněného; to však současně nemění ničeho na výše uvedeném konstatování, že soud prvního stupně měl také zjišťovat, zda a případně jakou povinnost porušil obviněný v souvislosti s vedením účetnictví společnosti). Eventuelně, když v odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud konstatoval, že kupní cena ve skutečnosti zaplacena nebyla, měl v popisu skutku zvolit vhodnější formulaci v tom smyslu, že šlo o takovou dispozici s majetkem, při níž neobdržel do opatrovaného a spravovaného majetku odpovídající protihodnotu (o takový případ jde například tehdy, když pachatel nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu).
Uvedené vady, nedostatky a nepřesnosti v popisu skutku ve výroku o vině a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pro něž tento nemůže obstát, nenapravil ani Krajský soud v Hradci Králové. Ve svém rozhodnutí na str. 2 uvedl, že … okresní soud … dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou úplná, správná, když provedeným důkazům odpovídá i právní kvalifikace jednání obviněného, která je v souladu se zákonem. Okresní soud své závěry vyčerpávajícím způsobem uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, které je podrobné, když závěry z něho plynoucí jsou logicky skloubené. Na str. 4 pak konstatoval, že …okresní soud … správně dospívá k závěru, že jednání obviněného bylo důkazy prokázáno a toto jednání pak v souladu se zákonem kvalifikuje jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť je nadevší pochybnost prokázáno, že obviněný způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat, spravovat cizí majetek a způsobil takovým činem značnou škodu. Protože je odůvodnění napadeného rozsudku ve výroku o vině podrobné a přesné, a vše další, co by krajský soud dodával, by bylo pouze opakováním toho, co je v odůvodnění uvedeno, je možno na toto odůvodnění v podrobnostech odkázat …
Pokud jde o tu část jednání obviněného, která spočívala v započtení jeho pohledávky proti kupní ceně, a již soud prvního stupně rovněž do skutkové věty svého rozhodnutí zahrnul, je třeba konstatovat, že ani s touto problematikou se jmenovaný soud nevypořádal vyčerpávajícím způsobem. V odůvodnění svého rozhodnutí sice poukázal na znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, a zejména v něm (mimo jiné) obsažený závěr, že v období let 1996 až 1998 nedošlo z účetního hlediska k manipulacím s majetkem společnosti E., s. r. o. tak, aby bylo vyloučeno řádné vypořádání obchodního podílu obviněného (str. 3 rozsudku), avšak nezabýval se tím, zda obviněnému nárok na takové vypořádání vůbec vznikl. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4 uvedl, že okresní soud také správně uzavřel, že i když měl obviněný vůči společnosti pohledávku, nebylo možno z účetního hlediska částku, kterou byly oceněny předmětné nemovitosti, na tuto pohledávku započíst. Soudy obou stupňů však měly započtení pohledávek posuzovat z hlediska příslušných ustanovení obchodního zákoníku (§358 a násl. obch. zák.) ve spojení s ustanoveními téhož zákona upravujícími vypořádání (§150 obch. zák.); v této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v daném případě sice odvolán z funkce jednatele, avšak neskončila jeho účast společníka v předmětné společnosti.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudek Okresního soudu v Trutnově spočívají na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného podané na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jestliže Nejvyšší soud shledal podané dovolání na základě uvedených námitek z tvrzeného dovolacího důvodu důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 10 To 543/2003, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 2 T 628/2001, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (s ohledem na shora rozvedené nedostatky především v rozhodnutí soudu prvního stupně, jež však neodstranil ani soud odvolací, nemohlo postačovat přikázání věci k opětovnému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Hradci Králové).
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného J. R. dostala do stadia řízení před soudem prvního stupně. Povinností Okresního soudu v Trutnově bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat a po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. zjistit skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zjištěný skutkový stav musí přesně a výstižně popsat tak, aby v novém rozhodnutí byly obsaženy všechny rozhodné skutkové okolnosti, jež jsou nezbytné pro správnou právní kvalifikaci. Jeho úkolem bude posoudit, kterou zákonem uloženou povinnost obviněný svým jednáním úmyslně porušil, podle kterého zákona byla obviněnému zmíněná povinnost uložena a v jakém jeho jednání porušení takové povinnosti spočívalo, přičemž bude nezbytné, aby odkaz na konkrétní ustanovení právní normy, v rozporu s níž obviněný zaviněně jednal, uvedl ve výroku rozsudku. Je samozřejmé, že při posuzování jednotlivých znaků trestného činu se soud prvního stupně musí náležitým způsobem vypořádat i se subjektivní stránkou jednání obviněného a otázkou příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Teprve pak bude moci učinit přesvědčivý závěr, zda obviněný skutkem, pro který je stíhán, spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Dospěje-li znovu k závěru o vině, musí věnovat potřebnou pozornost i výroku o trestu a výroku o uplatněném nároku poškozeného. Současně pak bude třeba, aby se soud prvního stupně vyvaroval pochybení, jichž se dopustil jak ve výrokové části, tak odůvodnění svého rozhodnutí, jak na ně bylo výše poukázáno.
Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Rovněž tak je nutno připomenout i ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., které je nutno při dalším rozhodování respektovat.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a