ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1030.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1030/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. září 2005 dovolání obviněného P. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, sp. zn. 6 To 57/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 20/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. F. podal prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, sp. zn. 6 To 57/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání (současně bylo zamítnuto též odvolání spoluobviněného M. L.) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. září 2004, sp. zn. 5 T 20/2004, kterým byl v bodě 1) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně rozhodly o jeho vině, aniž si ozřejmily všechny skutečnosti důležité pro právní posouzení žalovaných skutků jako trestných činů podvodu, a věc tak nesprávně hmotně právně posoudily, a to především s ohledem na hmotně právní úpravu obsaženou v obchodním právu. K bodu 1) především namítá, že soudy nehodnotily důkazy s dostatečnou pečlivostí a jejich závěr o podvodném úmyslu v souvislosti s prodejem zboží z majetku A. M. P. P., s. r. o., prostřednictvím nově založené společnosti L. P., s. r. o., a převodem obchodních podílů výše uvedených společností na fiktivní osoby, nemá oporu v provedených důkazech. Zdůrazňuje, že převod obchodních podílů na P. Š. byl proveden lege artis a původní společníci nemohou nést odpovědnost vůči třetím osobám za to, co se po převodu obchodní společnosti s likvidací jejich závazků děje. Podvodný úmysl nelze dovozovat z dalšího osudu společnosti, ani z údajné nelogičnosti vysvětlení nového společníka o svých tehdejších záměrech se společností. Dále vytýká soudům, že nerozlišují mezi závazky společnosti A. M. P. P., s. r. o., a osobní odpovědností obviněných jako společníků a jednatelů. Namítá, že úmyslné podvodné jednání nelze dovodit ani z odkladu splatnosti směnky vystavené paní J. B., přičemž předluženost společnosti není doložena ke dni uzavírání smluv o dodávce zboží od poškozené B., takže úvahy odvolacího soudu nejsou podloženy žádnými důkazy. Ve vztahu k bodu 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně zdůrazňuje, že s firmou F. P., s. r. o., P., dlouhodobě spolupracoval právě při uzavírání leasingových smluv, přičemž leasingové splátky byly hrazeny řádně. Neměl v úmyslu tuto firmu podvést, o čemž svědčí i to, že osobně ručil za úhradu dluhu. Žádného podvodného jednání se vůči této obchodní společnosti tedy nedopustil, a naopak byli se svým společníkem podvedeni osobou, která se vydávala za R. B. Z jejich strany nešlo o nějaký fiktivní převod obchodních podílů se snahou tímto způsobem zlikvidovat účetnictví a závazky vůči poškozenému. Nesprávné posouzení jeho jednání z hlediska obchodního práva spočívá i v tom, že v posuzované věci byla subjektem závazků obchodní společnost, a nikoliv její společníci. Navíc ti ani nemohou nést odpovědnost za budoucí vývoj po jejím převedení na třetí osobu. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 6 To 57/2005, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 5 T 20/2004, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že z jeho odůvodnění je evidentní, že obviněný v rámci dovolání uplatnil především námitky, kterými ve skutečnosti brojí proti způsobu hodnocení některých důkazů, když po předchozí polemice s některými skutkovými závěry soudů obou stupňů vytýká, že „… zjištění soudů nalézacího i odvolacího nelze označit za správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti …“ a současně předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, oproti verzi uvedené v napadeném rozhodnutí. Obviněný tak v tomto směru opřel svoji argumentaci o skutkové námitky, jež směřovaly proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká zjištění z důkazů vyvodily, které ovšem nelze subsumovat nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Jako relevantní však shledal námitku obviněného prezentovanou ve vztahu k oběma skutkům, kterými byl v předmětném trestním řízení uznán vinným, že nelze směšovat odpovědnost za závazky společnosti A. M. P. P. s. r. o. a osobní odpovědnost obviněných P. F. a M. L. jako společníků a jednatelů, kteří mají právo v jakémkoliv okamžiku společnost převést na třetí osobu a nenesou odpovědnost za její budoucí vývoj. Tato argumentace je zjevně neopodstatněná, neboť z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obviněný P. F., jakož i obviněný M. L., jednali v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku tím, že uvedou někoho v omyl. Soudy přitom správně zhodnotily fakt, že obviněnému, jakož i jeho spolupachateli, byla od prvopočátku známa nepříznivá ekonomická situace firmy, ve které spolupůsobili jako jednatelé, přičemž je třeba zdůraznit, že pokud obvinění svou firmu dále převedli na třetí osobu, jednali tak s cílem vyhnout se nejen plnění závazků, ale i trestní odpovědnosti a připomíná, že i formálně bezvadný právní úkon nevylučuje trestní odpovědnost v případě prokázání podvodného úmyslu. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 až 5 tr. ř.).
Předně je třeba uvést, že obviněný v podaném dovolání kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal také na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž ovšem výslovně uvedl, že věc je nesprávně hmotně právně posouzena. Je tedy zřejmé, že obviněný měl i v tomto případě na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněný důvod nesprávně označil jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud přitom shledal, že podstatná část dovolacích námitek neodpovídá nejen dovoláním uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému v zákoně taxativně vymezenému důvodu pro dovolání (srov. §265b odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních (srov. např. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 160/03 ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004). Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud tak v rámci dovolacího řízení z důvodů shora rozvedených nemohl přihlížet k těm dovolacím námitkám, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů a jež zpochybňovaly správnost skutkových závěrů učiněných oběma soudy (např. k tvrzení, že soudy nehodnotily důkazy s dostatečnou pečlivostí, že hodnotily ručitelský závazek v neprospěch obviněného, že konstrukci viny založily na zpochybnění podnikatelských záměrů svědka Š. atd.), neboť jejich prostřednictvím se dovolatel ve skutečnosti domáhal jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy a o tyto skutkové námitky se pak opírá dovolatelovo tvrzení, že jeho jednání není trestným činem podvodu. Stejné se vztahuje i k tvrzení dovolatele, že neměl v úmyslu poškozené podvést s tím, že závazky vůči nim mohly být splněny z majetku obchodních společností, jejichž jménem jednal. I touto argumentací se obviněný domáhá změny skutkových závěrů učiněných oběma nižšími soudy, podle nichž již v době uzavírání smluv o odběru zboží si byl vědom toho, že pro nedostatek finančních prostředků nebude cena odebíraného zboží zaplacena vůbec, anebo nebude zaplacena v celém sjednaném rozsahu. Pokud by dovolání bylo opřeno jen o námitky této povahy, bylo by nutno je odmítnout postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze podřadit dovolací námitku spočívající v tvrzení, že subjektem závazku v posuzované věci byla obchodní společnost (tj. společnost s ručením omezeným), a nikoliv obviněný jako její jednatel. Jinými slovy, že se jednalo o závazky právnické osoby, a proto obviněný nemůže být pachatelem posuzovaného trestného činu, neboť nemůže být vyvozována jeho trestní odpovědnost, a celá věc měla být posuzována jako záležitost obchodně právní, a nikoliv jako trestný čin.
Tato námitka je však zcela neopodstatněná a odůvodňuje odmítnutí podaného dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Trestného činu podvodu se podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo za výše uvedených podmínek způsobí na cizím majetku škodu nikoliv malou.
K uvedenému důvodu odmítnutí dovolání, s přihlédnutím k výše uvedené dovolací argumentaci, považuje Nejvyšší soud za nutné ve stručnosti (§265i odst. 2 tr. ř.) uvést, že pachatelem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. může být každý, kdo ke škodě cizího majetku uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku škodu, a to při současném obohacení buď sebe nebo někoho jiného (např. i právnické osoby, za níž pachatel jedná). Pokud obviněný, jak vyplývá ze skutkových zjištění obou nižších soudů, se posuzované trestné činnosti dopustil v postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, tj. v postavení jejího statutárního orgánu (srov. zejména §133 obchodního zákoníku), a to tak, že společně s druhým jednatelem této obchodní společnosti, pod bodem 1) celkem v osmi případech odebírali od poškozené podnikatelky zboží v celkové ceně ve výši 515 031 Kč, jehož cenu však neměli v úmyslu vůbec zaplatit, čímž poškozenou uvedli v omyl a v této výši jí způsobili škodu a o tuto částku se obohatili ( viz též str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), pod bodem 2) pak obdobně ve dvou případech převzali formou tzv. zpětného leasingu další zboží od jiného poškozeného a způsobili mu škodu ve výši 231 806,50 Kč, pak není sebemenšího důvodu k pochybnostem o jeho pachatelství přisouzenými trestnými činy podvodu, neboť ta skutečnost, že se činu dopustil v postavení statutárního orgánu sama o sobě jeho pachatelství nemůže vylučovat. V tomto směru lze také odkázat na logické a přesvědčivé závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů (např. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tak opodstatněně učinit závěr o jeho pachatelství trestným činem podvodu, přičemž takový závěr je v plném souladu i s dosavadní judikaturou k této problematice (srov. též přiměřeně rozhodnutí č. 23/1999 – II. a č. 47/2001 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v souvislosti se závěry o pachatelství obviněného pro úplnost dodává, že nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, podle něhož soudy dovozovaly jeho podvodný úmysl údajně až z okolností, které nastaly poté, co byl v obou posuzovaných případech vždy proveden převod obchodní společnosti, jejíž jménem obviněný jednal tak, že odebíral zboží, aniž měl v úmyslu jejich cenu zaplatit, na jiné subjekty. Naopak, z popisu předmětných skutků a jejich rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy učinily jednoznačný závěr o existenci jeho podvodného úmyslu již v době odebírání zboží a jen na podporu těchto svých závěrů poukazují též na okolnosti převodů těchto obchodních společností (dovolatel byl společně se spoluobviněným M. L. jejich společníkem) na jiné osoby, přičemž tyto převody pokládají za fiktivní, fingované, „na oko“ a dovozují, že jejich účelem mělo být zakrytí posuzované trestné činnosti a zbavení se trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že podané dovolání obviněného P. F. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík