ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1094.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1094/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. září 2005 dovolání obviněného JUDr. V. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 13. září 2004, sp. zn. 2 To 424/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 208/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný JUDr. V. F. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 13. září 2004, sp. zn. 2 To 424/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. března 2004, sp. zn. 4 T 208/2003, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. /v bodě 1)/ a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. /v bodě 2)/ a odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč. Pro případ, že by uložený trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť byl nesprávně uznán vinným výše označenými trestnými činy, ačkoliv o žádné trestné činy nešlo. Namítl, že jeho jednání popsané v bodě 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně bylo oběma soudy nesprávně kvalifikováno jako trestný čin podvodu, resp. trestný čin zpronevěry. Má za to, že soudy zjištěné jednání nelze posoudit jako uvedené trestné činy, protože nebyla naplněna jejich subjektivní stránka. V obou případech zákonný znak charakterizující subjektivní stránku uvedených trestných činů spočívající v úmyslu pachatele jiného obohatit uvedením jiného v omyl, resp. v úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. V tom spatřuje nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením obou skutků. K trestnému činu podvodu dále namítá, že prodej nemovitosti sjednávala právnická osoba M. S. A. L. T. D., s. r. o., přičemž za ni jednal jakožto její jednatel a jeho jednání tak bylo jen v rovině obchodně-právní. V petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že je pokládá za zjevně neopodstatněné. K bodu 1) uvedl, že ze skutkových zjištění shrnutých a popsaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně tak, že „obviněný převzal peníze, které vylákal pod záminkou navýšení kupní ceny prodávaného rodinného domku a neměl v úmyslu předmětnou částku prodávajícím předat“ a rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku jednoznačně vyplývá existence podvodného úmyslu na straně obviněného již v době převzetí peněz. Námitku obviněného, že prodej nemovitosti obstarávala právnická osoba, za kterou jednal, považuje z hlediska subjektivních i objektivních znaků za bezvýznamnou, neboť trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo obohatí „sebe nebo jiného“, přičemž jiným může být i právnická osoba. K bodu 2) rozsudku se ve vyjádření uvádí, že skutková zjištění spočívající v tom, že obviněný F. převzal od poškozeného T. částku 5.500,- Kč na geometrické rozdělení nemovitosti a provedení těchto prací ústně dohodl se svědkem Ing. V., následně však peníze Ing. V. nepředal a posléze ani nevrátil poškozenému k jeho žádosti,ale ponechal je na provoz realitní kanceláře, opravňují k závěru, že obviněný úmyslně použil cizí peníze k jinému účelu než k jakému mu byly svěřeny a přisvojil si je tak ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, a ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně korespondovat zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., tedy nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení zákona obsahující některý z dovolacích důvodů.
V posuzované věci byl uplatněný dovolací důvod relevantně naplněn především námitkami obviněného, že jednáním popsaným v bodě 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně nebyla naplněna subjektivní stránka jak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. /v bodě 1)/, tak trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. /v bodě 2)/.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné, neboť skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jak v bodě 1), tak v bodě 2) ve spojení s odpovídajícími částmi jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která dostatečně vyjadřují všechny zákonné znaky uvedených trestných činů, včetně dovolatelem namítané absence jejich subjektivní stránky. V tomto ohledu by bylo možno i v zájmu stručnosti jen odkázat na přiléhavou argumentaci obsaženou ve shora již citovaném písemném vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství.
Nicméně lze připomenout, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (bod 1 rozsudku) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu, které spočívají v tom, že ke škodě cizího majetku obviněný jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Ze skutkových zjištění popsaných v bodě 1) výrokové části rozsudku Okresního soudu v Šumperku je zřejmé, že obviněný jako jednatel společnosti M. S. A. L. T. D., s. r. o., v rámci zprostředkování prodeje rodinného domu v Š. na ul. O., vylákal na kupujícím Mgr. P. pod záminkou údajného navýšení kupní ceny prodávaného rodinného domu finanční částku ve výši 20.000,- Kč s tím, že tuto předá prodávajícím, to však neučinil a peníze použil na provoz realitní kanceláře, když podle zjištění obou soudů ani neměl v úmyslu předmětnou částku prodávající L. předat a svým jednáním tak způsobil poškozenému Mgr. P. škodu ve výši 20.000,- Kč. Pokud jde o namítaný nedostatek subjektivní stránky, je třeba připomenout též skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že „ …svědkyně (L.)… potvrdila, že žádnou částku 20.000,- Kč od obviněného či poškozeného neobdržela, ani obdržet neměla, pouze se u obviněného informovala na možnost jakéhosi vyrovnání za lepší vybavení v jejich bytě, to však bylo ze strany obviněného odmítnuto, dále o tom nejednala…“ Z těchto skutkových zjištění je evidentní, že obviněný neměl v úmyslu uvedenou finanční částku prodávajícím předat již v době jejího převzetí od poškozeného Mgr. P., přičemž peníze použil pro provoz výše označené obchodní společnosti. Proto soudy správně dospěly k závěru, že tímto svým jednáním naplnil jak po stránce formální, tak i materiální skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
K další relevantní námitce dovolatele, že prodej předmětné nemovitosti sjednávala právnická osoba, nikoliv obviněný jako fyzická osoba, lze uvést, že pachatelem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. může být každý, kdo ke škodě cizího majetku uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku škodu. Pokud obviněný, jak vyplývá z výše již uvedených skutkových zjištění, se posuzovaného činu dopustil v postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, tj. v postavení jejího statutárního orgánu, a to tak, že sám uvedl poškozeného v omyl za účelem vylákání finanční částky 20.000,- Kč, v tomto rozsahu způsobil poškozenému škodu a o tuto částku současně obohatil právnickou osobu (tj. jiného ve smyslu ustanovení §250 tr. zák.), jejíž jménem jednal (srov. zejména §133 obchodního zákoníku), tak na základě těchto skutečností lze zcela opodstatněně učinit závěr o jeho pachatelství trestným činem podvodu. Takový závěr je v plném souladu i s dosavadní judikaturou k této problematice (srov. též přiměřeně rozhodnutí č. 23/1999 – II. a č. 47/2001 Sb. rozh. tr.)
Pokud jde o dovolací námitky vztahující se k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., tak i v tomto směru shledal Nejvyšší soud, že skutkovým zjištěním uvedeným v bodě 2) skutkové věty výrokové části rozsudku Okresního soudu v Šumperku, podle nichž obviněný v postavení jednatele obchodní společnosti M. S. A. L. T. D., s. r. o., převzal od poškozeného P. T. v hotovosti finanční částku v celkové výši 5.500,-Kč, aby u další osoby za tyto peníze obstaral geometrické rozdělení domu v obci S., provedení této práce však nezajistil, a poté převzatou finanční částku, i přes žádost poškozeného o její vrácení, použil na provoz realitní kanceláře, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 5.500,-Kč, odpovídá závěr, že obviněný v rozporu s účelem svěření disponoval s cizí věcí (tj. s částkou 5.500,- Kč na hotovosti) jako s vlastní, když ji použil nikoliv na obstarání dohodnuté práce, nýbrž na činnost realitní kanceláře, v níž zastával funkci jednatele, čímž způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Tento závěr pak soud vyjádřil posouzením jeho činu jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Pokud obviněný i v tomto případě zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu, je třeba připomenout, že zjištění úmyslné formy zavinění ze strany obviněného soudy spolehlivě dovodily na základě výše již rozvedených okolností případu, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádného důvodu k jakékoliv výtce na jejich adresu (srov. k tomu přiměřeně č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Námitky obviněného tedy v žádném případě nemohly zvrátit správnost právního posouzení skutků, k němuž dospěly oba nižší soudy.
Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík