ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1501.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1501/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. prosince 2005 dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 4 To 557/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 16/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. dubna 2004, sp. zn. 5 T 16/2003, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku s výkonem ve věznici s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 15 T 160/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 14 To 455/2004. Současně bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněnému byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. P. H. částku 3.053.285,50 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2005, sp. zn. 4 To 557/2005, byl k odvolání státního zástupce, obviněného J. H. a poškozeného Ing. P. H. podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. výše uvedený rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem ve věznici s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 15 T 160/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 14 To 455/2004. Současně bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněnému byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. P. H. částku 4.353.285,50 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dalším textu dovolání uvedl, že dovolacího řízení využívá jako formálního předpokladu k zamýšlenému podání ustavní stížnosti při vědomí, že Nejvyšší soud nemůže měnit skutková zjištění nižších soudů. Podaným dovoláním „… brojí především proti skutkovým zjištěním, která učinil soud 1. stupně a následně pak i odvolací soud.“ Namítá, že právní posouzení skutku a jeho kvalifikace trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. neodpovídá popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, neboť v popisu skutku se o podvodném jednání lze dovědět jen z užití slov „nepravdivá záminka“, „vylákat“ a „podvodně získaná finanční částka“. Podle názoru dovolatele nelze z toho dovodit, že úmysl získat peníze podvodným způsobem byl u něj dán již od počátku kontaktu s poškozeným, a zejména pak nelze dovodit jeho úmysl nevrátit poškozenému finanční prostředky. Popis skutku proto nepovažuje za přiléhavý k užité právní kvalifikaci trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek „… a věc byla přikázána soudu k novému rozhodnutí ...“
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že je pokládá za zjevně neopodstatněné. Dovolatel sice vytýká nepřiléhavý popis skutkových zjištění k použité právní kvalifikaci, avšak neuvedl, jak by bylo možné subjektivní stránku trestného činu výstižněji vyjádřit, než jak učinily oba soudy. Přitom právě použité výrazy nenechávají na pochybách, že jednal již od počátku v podvodném úmyslu, jestliže obviněný za použití nepravdivé záminky opatření vedoucího pracovního a vysoce honorovaného postavení v jím údajně zakládané obchodní společnosti se zahraniční účastí od poškozeného postupně vylákal finanční částku ve výši téměř čtyři a půl milionu korun a tyto peníze přebíral s vědomím, že nebudou použity v souladu s tvrzeným účelem. Pokud tedy jednal za takto přisouzených okolností, uváděl tak poškozeného v omyl a byl nepochybně veden záměrem vlastního obohacení a jeho jednání tak bylo správně posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně korespondovat zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., tedy nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení zákona obsahující některý z dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, a ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Tyto úvahy se uvádí, přestože obviněný v podaném dovolání nic konkrétního skutkovým závěrům obou nižších soudů nevytýká, neboť jen obecně uvádí, že „… brojí především proti skutkovým zjištěním …“ Žádné konkrétní výhrady však v tomto směru nezmiňuje a tudíž jeho dovolací námitky jsou z tohoto pohledu zcela nepřezkoumatelné.
V posuzované věci byl však uplatněný dovolací důvod relevantně naplněn námitkami obviněného, že jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nevyjadřuje dostatečně subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a právní kvalifikace tak není zcela přiléhavá ke skutkovým zjištěním.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné, neboť skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídajícími částmi odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která dostatečně vyjadřují všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu, včetně dovolatelem namítané absence subjektivní stránky, tedy v podstatě podvodného úmyslu.
Nicméně lze připomenout, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Ve vztahu k posuzované věci soudy shledaly naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu v alternativě spočívající v tom, že obviněný se ke škodě cizího majetku obohatil nebo obohatil jiného tím, že uvedl poškozeného v omyl a způsobil mu škodu ve výši přesahující výrazně hranici značné škody, tj. 500.000,- Kč (srov. §89 odst. 12 tr. zák.).
Ze skutkových zjištění popsaných ve výrokové části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích je zřejmé, že obviněný v době od 7. 3. do 19. 10. 2001 postupně po seznámení se s Ing. P. H. při hospitalizaci na psychiatrickém oddělení nemocnice, pod nepravdivou záminkou zajištění výhodného zaměstnání a funkce ředitele v zahraniční firmě vylákal na Ing. P. H. finanční částku 2.785.318,- Kč, kterou na základě jeho pokynů zaslal Ing. H. do banky ČSOB na účet vedený na jméno D. H. (manželka obviněného), dále částku 15.000,- DM činící v přepočtu 267.967,50 Kč, a nejméně 1.300.000,- Kč v hotovosti, takto podvodně vylákanou finanční částku použil k přesně nezjištěným účelům, poškozenému peníze nevrátil a způsobil mu tak škodu v celkové výši nejméně 4.353.285,50 Kč. Pokud jde o namítaný nedostatek subjektivní stránky, považuje Nejvyšší soud vyjádření užité ve skutkové větě, ve spojení s odůvodněním rozsudků nalézacího i odvolacího soudu (zejména srov. str. 9 rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích a str. 5 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích), za zcela přiléhavé a dostatečné k vyjádření podvodného úmyslu obviněného. Z takto popsaných skutkových zjištění je dostatečně zřejmé, že obviněný svojí nabídkou na zajištění místa generálního ředitele pro poškozeného Ing. H. v nejmenované zahraniční firmě, kterou měl údajně zakládat, uvedl již od počátku poškozeného Ing. H. v omyl o jeho neexistujících podnikatelských možnostech, přičemž si byl však vědom i lákavosti a atraktivnosti nabídky učiněné v psychiatrické léčebně v době, kdy byl poškozený ve špatném psychickém stavu, kdy jeho uvažování nebylo v této době zcela reálné, a poskytl mu pro tvrzený účel postupně celou výše uvedenou finanční částku. Nepravdivosti své nabídky si byl obviněný vědom od okamžiku, kdy ji poškozenému učinil. Peníze použil k blíže nezjištěným účelům, poškozenému je nevrátil a s ohledem na svou finanční situaci tak ani učinit nebyl schopen, s čímž byl od počátku přinejmenším srozuměn. Proto soudy správně dospěly k závěru, že tímto svým jednáním naplnil jak po stránce formální, tak i materiální skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Námitky obviněného tedy v žádném případě nemohly zvrátit správnost právního posouzení skutku, k němuž dospěly oba nižší soudy.
Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík