ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.781.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 781/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. června 2005 dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 4 To 397/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 74/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. R. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 4 To 397/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 91 T 74/2004, kterým byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody.
Podle zjištění městského soudu se trestné činnosti dopustil v podstatě tak, „ že dne 5. 3. 2004 kolem 8.35 hod. v B. na zastávce MHD, B. – Ž.á, kde ke zjištění totožnosti vystoupil společně s revizorem MHD P. P. poté, kdy jím byl kontrolován jako cestující v tramvaji, aniž byl schopen předložit platný cestovní doklad a odmítl zaplatit pokutu, fyzicky poškozeného P. napadl tak, že ho uchopil jednou rukou za oděv pod krkem a druhou rukou jej udeřil do obličeje, přičemž ho hrubými výrazy rovněž slovně napadal a když se ho poškozený pokusil odstrčit levou rukou, uchopil jej za palec této ruky a snažil se mu jej vyvrátit, čímž mu způsobil podvrtnutí palce levé ruky, vyžadující si přiložení sádrové fixace na dobu od 5. 3. do 22. 3. 2004, po kteroužto dobu byl poškozený omezen ve výkonu obvyklých činností a znemožněn výkon jeho zaměstnání.“
Dovolání opřel obviněný o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku především namítl, že v případě obou trestných činů nebyla naplněna jejich materiální stránka a že soudy se touto okolností nedostatečně zabývaly. K trestnému činu výtržnictví uvádí, že v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny žádné takové okolnosti, které by mohly odůvodňovat závěr, že soudem zjištěný skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti vyžadované pro tento trestný čin. V této souvislosti vytýká oběma soudům, že nehodnotily okolnosti, za kterých měl být čin spáchán, ani průběh a způsob jeho údajného útoku vůči poškozenému. Ze zjištění soudů nevyplývá, že se dopustil jednání, které se dotýká veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Dále vytýká, že v popisu skutku nejsou konkretizovány „hrubé výrazy“, které jeho konflikt s poškozeným údajně doprovázely, i když soud druhého stupně jejich pronesením argumentuje ve vztahu k naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví. Dále podotýká, že došlo k faktické konzumpci výtržnického jednání trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a že tedy mohl být uznán vinným toliko trestným činem podle §221 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k tomuto trestnému činu pak namítá, že soudy nesprávně nepřipustily jinou variantu než, že zranění poškozeného způsobil právě obviněný. Rovněž se nezabývaly konkrétní intenzitou omezení poškozeného v obvyklém způsobu života. Poukazuje též na to, že lékařka podávající odborné vyjádření a současně vystavující pracovní neschopnost poškozeného mohla být ve věci podjatá.
Má tak v souhrnu za to, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. a §221 odst. 1 tr. zák. jako normy hmotného práva zejména proto, že skutková zjištění nesvědčí o naplnění materiální stránky obou posuzovaných trestných činů. V petitu dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 4 To 397/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§265i odst. 3 tr. ř./. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních (srov. např. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03). Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud tak v rámci dovolacího řízení z důvodů shora rozvedených nemohl přihlížet k těm dovolacím námitkám, jež zpochybňovaly správnost skutkových závěrů učiněných oběma soudy (např. dovolatel zpochybňoval vlastní průběh konfliktu s poškozeným, povahu způsobené újmy na zdraví atd.).
Uplatněný dovolací důvod byl naplněn námitkami obviněného, že skutková zjištění ve vztahu jak k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., tak trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. neopodstatňují závěr, že jeho trestná činnost dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud shledal, že tyto dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněného M. R. jeho jednání dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), či nikoli, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996).
Soudy obou stupňů oprávněně učinily závěr, že v daném případě jednání obviněného dosahovalo předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek vyplývajících především z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. ve vztahu k trestným činům výtržnictví a ublížení na zdraví podle §202 odst. 1 tr. zák. a §221 odst. 1 tr. zák.
K trestnému činu výtržnictví je třeba uvést, že z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v posuzované věci soud považoval trestný čin výtržnictví spáchaný naplněním těch jeho zákonných znaků, které spočívají v tom, že se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. V této souvislosti nemohlo být pominuto ani postavení poškozeného P. P., který byl napaden obviněným při výkonu svého povolání revizora v dopravním prostředku městské hromadné dopravy, přitom byl napaden hrubým způsobem, a to jak slovně (výrazem „tlustej buzerante“ – viz str. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – v tomto směru tedy neobstojí ani výtka dovolatele, že soudy nijak nekonkretizovaly hrubost výrazů užitých vůči poškozenému), tak fyzicky (obviněný jej chytil pod krk a druhou rukou jej udeřil do obličeje a když se poškozený začal bránit tím, že se snažil obviněného odstrčit od sebe, pokračoval v napadení tak, že jej uchopil za palec levé ruky a snažil se mu jej vyvrátit). Tímto jednáním jednoznačně naplnil jak po stránce formální, tak po stránce materiální všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o trestný čin ublížení na zdraví soudy důvodně přihlédly k tomu, že poškozený byl v důsledku jednání obviněného omezen v běžném způsobu života po dobu přiložení sádrové fixace, tedy po dobu více jak 15 dnů (od 5. 3. do 22. 3. 2004). Po tuto dobu byl také omezen ve výkonu svých obvyklých lidských činností, a mimo jiné mu byl znemožněn i výkon jeho zaměstnání. Také v tomto případě není pochyb o tom, že obviněný naplnil všechny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. jak po formální, tak i materiální stránce.
Oba soudy proto důvodně dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním výrazně porušil zájem společnosti na ochraně klidného občanského soužití proti útokům, která narušují veřejný klid a pořádek a současně narušil obecný zájem společnosti na ochraně lidského zdraví.
Co se týče další dovolací námitky obviněného spočívající v tvrzení, že z důvodu tzv. faktické konzumpce je vyloučen jednočinný souběh mezi oběma posuzovanými trestnými činy a že měl být uznán vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., tak je třeba především zdůraznit, že z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. vyplývá zásada, podle níž je třeba každý skutek posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákona. Jinak řečeno, vykazuje-li jeden skutek téhož obviněného zákonné znaky více skutkových podstat trestných činů, a tedy jedná-li se o jejich jednočinný souběh, je nutno skutek kvalifikovat podle všech příslušných ustanovení trestního zákona, pokud nejde o některý z případů vyloučení jednočinného souběhu.
Dovolatelem namítaná tzv. faktická konzumpce skutkových podstat je takovým případem vyloučení jednočinného souběhu, kdy porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením trestního zákona je v konkrétním případě bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem závažnější trestné činnosti postihované druhým ustanovením trestního zákona. Posouzení skutku jako podstatně závažnějšího trestného činu konzumuje jeho posouzení jako činu málo závažného. Případ tzv. faktické konzumpce je vždy založen faktickým průběhem konkrétní trestné činnosti, tedy je nutno jej posuzovat podle okolností konkrétního případu (srov. č. 10/1987 Sb. rozh. tr. ).
Ve vztahu k posuzované věci je třeba připomenout, že jednočinný souběh trestných činů výtržnictví a ublížení na zdraví v obecné rovině rozhodně vyloučen není. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, jak vyplývají z výše již popsaných skutkových zjištění, je pak evidentní, že zde není sebemenšího důvodu pro vyloučení jednočinného souběhu z důvodu tzv. faktické konzumpce s ohledem na faktický průběh spáchané trestné činnosti. Nelze dovodit, že výtržnické jednání obviněného by bylo jen bezvýznamným prostředkem či produktem trestné činnosti spočívající v ublížení na zdraví poškozeného P. P.
S ohledem na výše uvedenou argumentaci Nejvyšší soud dopěl k závěru, že soudy v souladu se zákonem vyslovily vinu obviněného M. R. trestnými činy výtržnictví a ublížení na zdraví podle §202 odst. 1 tr. zák. a §221 odst. 1 tr. zák. Proto shledal dovolání obviněného M. R. zjevně neopodstatněným a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jej odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík