ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1729.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1729/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) J. B., b) L. S., c) N. C., a d) L. Z., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) E. B., 2) F. V., 3) L. A., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 260/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2004, č. j. 56 Co 377/2004-151, takto:
I. Dovolací řízení o dovolání žalobkyně b) se zastavuje.
II. Dovolání žalobců a), c), d) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 12 C 260/2000-100, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2005, č. j. 12 C 260/2000-112, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh, aby bylo určeno, že první žalobkyně J. B. je spoluvlastníkem 1/3, druhá žalobkyně L. S. spoluvlastníkem 1/3, třetí žalobkyně N. C. spoluvlastníkem 1/6 a čtvrtý žalobce L. Z. spoluvlastníkem 1/6 domu č. p. 52 (nyní č. p. 76), postaveného na pozemku parcelní číslo 5/1 (nyní č. 44), parcelní číslo 167-zahrada (nyní 45/1), parcely číslo 168-pastvina, parcely číslo 169-louka a parcely číslo 1364-ostatní plocha (nyní 46)), zapsaných u Katastrálního úřadu v N. J. pro obec O., katastrální území H. u V.“, a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že právním předchůdcům žalobců manželům F. a R. Z. byl podle přídělové listiny Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství, pobočky v O. pro správní okres O. a soudní okres O. ze dne 30. 12. 1947, čj. K 2816/47, vydán příděl č. 44, zahrnující hospodářskou usedlost čp. 52 se stavebními parcelami 5/1 a 5/2 a pozemky-parcely č. 166 (louka), č. 167 (zahrada), č. 168 (pastvina), č. 169 (louka) a č. 1364 (ostatní plocha) o celkové výměře 12,2427 ha, vše v k. ú. H. Na základě přídělové listiny bylo vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro F. Z. a R. Z. pro každého z nich jednou polovinou. Po smrti F. Z. bylo dne 6. 12. 1949 vloženo podle odevzdací listiny na polovici F. Z. vlastnické právo jeho manželky R. Z. Prohlášením ze dne 16. 8. 1954 se R. Z. vzdala přídělu nemovitostí, jež jí byly vlastnicky připsány ve vložce č. 33/164 pozemkové knihy pro katastrální území H. ve prospěch československého státu. V pozemkové knize bylo vloženo vlastnické právo pro Československý stát-majetkovou podstatu pozemkových reforem ve správě odboru zemědělství a lesního hospodářství rady ONV v N. J. Předmětné nemovitosti pak získali na základě zápisu o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci V. čp. 52 ze dne 12. 9. 1960 manželé F. a H. V. jako náhradní příděl za svůj původní příděl čp. 1 v k. ú. H, který uvolnili ve prospěch JZD k soustředění živočišné výroby a uskladnění zásob a krmiv. F. V. zemřel dne 24. 6. 1964 bez zanechání závěti a výlučnou vlastnicí nemovitostí se stala jeho manželka H. V. Ta prodala kupní smlouvou ze dne 12. 9. 1986 dům čp. 76 (dříve čp. 52) se stav. pl. 5/1, parc. 5/2 stav. pl., parc. č. 167 zahradou, parc. č. 169 zahradou a parc. č. 1364 ostatní plochou žalovanému 1). Ten je také jako vlastník těchto nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí. Současně smlouvou o bezplatném předání majetku do vlastnictví státu uzavřenou rovněž dne 12. 9. 1986 převedla na stát pozemky patřící k usedlosti, které byly zapsány na LV č. 213 a které byly v užívání tehdejšího JZD „J.“. Zmíněné pozemky nejsou předmětem tohoto řízení. Původní přídělkyně R. Z. zemřela dne 6. 6. 1980 a zanechala dvě dcery. Těmi jsou žalobkyně a) a b). Dále R. Z. zanechala jednoho syna F. Z. Ten zemřel po ní a zanechal syny V. Z., L. Z. a J. Z. Ti se tohoto řízení neúčastní, neboť se odmítli připojit k žalobě. Kromě shora uvedených dětí měla R. Z. ještě i dalšího syna J. Z. Ten zemřel dříve než ona a zanechal dceru žalobkyni c) a syna žalobce d). Žalobkyně a) uplatnila v předcházejícím řízení vedeném před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 102/96 vůči žalovanému 1) a vůči H. V. nárok na vydání zemědělské usedlosti čp. 52 v k. ú. H. podle §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Nárok nebyl shledán opodstatněným, neboť žalovaný 1) nenabyl nemovitosti od státu a nebyl ani osobou blízkou H. V. a H. V. již nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě nevlastnila. Žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 9. 1998, č. j. 16 C 102/96-116, zamítnuta a odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2000, č. j. 11 Co 487/99-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2336/2000, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Pozdější přídělkyně H. V. zemřela a zanechala syna-žalovaného 2) a dceru-žalovanou 3). V nynějším řízení vedeném proti nim a proti žalovanému 1) žalobci opírali žalobu o tvrzení, že jejich právní předchůdkyně R. Z. nepozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem „platným způsobem“ a proto k nim nemohli nabýt vlastnické právo přídělem od státu F. a H. V. a následně koupí od H. V. žalovaný 1), případně si na ně nemohou činit nároky z dědictví žalovaní 2) a 3). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. O určení vlastnictví dědiců nelze rozhodovat tímto způsobem a nároky dědiců mohou být „ošetřeny“ pouze v dědickém řízení (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 1857/2001) a žalobci mohou žalovat na plnění. Žalovaní 2), 3) nejsou nositeli práva k předmětným nemovitostem, a proto jim nesvědčí pasivní legitimace k nároku uplatňovanému v tomto řízení. Uvedl také, že R. Z. se vzdala přídělu a protože šlo o darování z donucení, nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Stát však s nimi dále nakládal jako vlastník a od státu získali vlastnické právo přídělem manželé V. Soud prvního stupně poukazoval i na rozporné tvrzení žalobců, kteří v předchozím sporu 16 C 102/96 žalobu opřeli o skutečnost, že nemovitosti přešly na stát, zatímco v tomto sporu tvrdí opak. Pokud jde o žalovaného 1), který nemovitosti nabyl kupní smlouvou od H. V., soud prvního stupně dovodil, že ten byl v dobré víře, že nemovitosti nabyl od vlastníka.
Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č. j. 56 Co 377/004-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o věci samé potvrdil a ve výroku pod bodem II. o nákladech za řízení před soudem prvního stupně ho zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) OSŘ a to především proto, že podle ustálené judikatury, v těch případech, kdy vlastnické právo zůstavitele k věci uplatňují v soudním řízení jeho dědici, může z hlediska naléhavého právního zájmu obstát jen taková žaloba, která směřuje k určení, že právní předchůdce-zůstavitel byl vlastníkem věci ke dni své smrti. Kromě toho naléhavý právní zájem na určovací žalobě proti žalovaným 2), 3) není dán i proto, že právně relevantním způsobem odpírá vlastnické právo žalobcům jen žalovaný 1), který je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště N. J. Zbývající dva žalovaní vlastníky předmětných nemovitostí nejsou. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se navzdory svému negativnímu závěru o naléhavém právním zájmu zabýval věcí po stránce věcné. Je-li totiž zamítnuta žaloba na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro chybějící právní zájem na tomto určení, je vyloučeno, aby byla stejná žaloba projednána věcně. V obecné poloze odvolací soud dodal, že by žalobci nemohli s žalobou uspět ani tehdy, kdyby žalobní petit formulovali s cílem poskytnout ochranu vlastnickému právu zůstavitelky R. Z. Ze žalobních tvrzení totiž vyplývá, že nemovitosti původně ve vlastnictví R. Z. přešly v roce 1954 (to znamená v rozhodném období podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) na stát jedním z kvalifikovaných způsobů přechodu věci podle §6 odst. 1 písm. p) téhož zákona. Žalobci se tak nemohou domáhat ochrany vlastnického práva k týmž nemovitostem podle obecných předpisů, jestliže tak mohli učinit podle speciálního předpisu. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jako dovolací důvod uplatnili nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Jeho naplnění spatřovali v tom, že odvolací soud zjišťoval jen naléhavý právní zájem na určovací žalobě, aniž se současně zabýval i věcnou opodstatněností uplatněného nároku. Vyslovili názor, že existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě lze vyhodnotit jen při současném posouzení věcné opodstatněnosti uplatněného nároku. V dovolání zevrubně zrekapitulovali skutkové okolnosti případu, z nichž dovozují své spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Poukazovali na to, že manželé V. byli dodatečně vepsáni do přídělové listiny a to tak „neorganicky a administrativně“ chybně, že jde de facto o falšování veřejné listiny. Jde o jednání vysloveně „contra lege“, které se neposuzuje podle restitučního zákona, ale podle obecných ustanovení občanského zákoníku týkajících se náležitostí právních úkonů. Jsou přesvědčeni, že ani restituční nárok a restituční předpisy nezbavují žalobce práva na ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů. Právě tohoto způsobu ochrany vlastnického práva využili. Prohlášení o vzdání se přídělu, a to zemědělské usedlosti čp. 52 v H., učiněné R. Z. bylo vynucené. Text prohlášení je napsán imperativním způsobem a je z něho zřejmé, že vůči R. Z. bylo postupováno direktivním způsobem a že jí nezbývalo než se podvolit tehdejšímu politickému a třídnímu nátlaku. Všechna porušení zákona, na která v řízení před soudy obou stupňů upozorňovali, stejně tak ani vadnost či platnost právních úkonů dokumentovaných v žalobě a v jejích přílohách-listinách (případně vznik „paaktů“), však soud nezjišťoval. Nezabýval se tak tím, že nemovitosti vůbec na stát nemohly přejít. Domáhali se proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) pak ještě i sama zaslala dovolacímu soudu vylíčení případu po skutkové stránce a připojila k němu listinné doklady.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podáními došlými soudu dne 15. 9. 2005 a dne 4. 11. 2005 vzala žalobkyně b) dovolání zpět.
V dané věci měli žalobci postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 OSŘ), kdy každý z nich jedná sám za sebe.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) vzala dovolání zpět, dovolací soud dovolací řízení ohledně jejího dovolání podle §243b odst. 5 věty druhé OSŘ zastavil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalobců a), c) a d) proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobami oprávněnými a včas a že byli řádně zastoupeni, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V dané věci nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Řešení nastolené právní otázky, zda v řízení o určovací žalobě podle §80 písm. c) OSŘ, lze projednávat základ uplatněného nároku i bez toho, aniž by bylo nejdříve postaveno najisto, že je na takové žalobě naléhavý právní zájem, jednoznačně vyplývá přímo z právní úpravy. Ustanovení §80 písm. c) OSŘ připouští žalobu na určení právního vztahu nebo práva jako další možný druh žaloby, ale jen za předpokladu, je-li na tom naléhavý právní zájem. Přitom naléhavost právního zájmu na určovací žalobě je procesním předpokladem, aby mohlo být o právním vztahu věcně jednáno a rozhodnuto. Tento výklad nečiní v soudní praxi žádné potíže. Shodně je řešen i judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 10. 2001, č. j. 22 Cdo 1722/2000, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy, ročník 2002, sešit 1). Nelze tedy přisvědčit žalobcům, že by pro jimi navrženou právní otázku, mohlo být otevřeno dovolací řízení. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 publikovaném pod C 103, svazek 2, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“) uvedl, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Odvolací soud pak správně vyřešil i tu otázku, zda mají naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva k věci i dědici, jestliže věc nebyla projednána v dědictví po zůstaviteli. Již v rozsudku ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, publikovaném pod C 866, ve svazku 12, Souboru rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle §80 písm. c) OSŘ může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Stejně tak i v rozsudku ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaném pod C 2954 ve svazku 31 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soud ČR zaujal k naléhavému právního zájmu jediného dědice na určení jeho vlastnictví k věci, jež měla být ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele a dosud nebyla v dědickém řízení projednána, výklad, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) OSŘ určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví. Tím spíše není dán naléhavý právní zájem u vícero dědiců. I v tom je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu a tedy v souladu s hmotným právem.
Zbývající část dovolacích námitek tvoří výhrady, že soud nepřihlédl i k jiným skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který lze uplatnit jen, je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalobců a),c) a d) podle §243b odst. 5 a §218 písm c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaným nevznikly náklady tohoto řízení, na jejichž úhradu by měli právo jednak proti žalobcům a),c) a d), jejichž dovolání bylo odmítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ), a jednak proti žalobkyni b), která procesně zavinila zastavení dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr.Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu