ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2425.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2425/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. G., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 69/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2004, č. j. 25 Co 22/2004-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. Š.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. února 2002, č. j. 10 C 69/2001-45, určil, že „výlučným vlastníkem pozemku parcelní číslo stavební 104 a pozemku parcelní číslo 563/4 v katastrálním území H. u B., obec B., je žalobce“, a zamítl vzájemnou žalobu, aby soud určil, že výlučným vlastníkem těchto pozemků je žalovaná. Dále rozhodl o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v současné době jsou v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v P. na LV č. 289 pro kat. území H. u B. vedeni jako vlastníci pozemků parc. č. 104 a parc. č. 563/4 duplicitně žalobce a žalovaná. Původní vlastnicí pozemku parc. č. 563/4 v kat. území H. byla A. Š., která kupní smlouvou z 5. 10. 1961, registrovanou Státním notářstvím v P. 13. 6. 1962, prodala J. K. dřevěnou rekreační chatu, postavenou na parcele č. k. 563/4, zapsané v pozemkové knize ve vložce 15 pro kat. území H. Kupní smlouvou z 30. 5. 1966, uzavřenou mezi J. a A. K. jako prodávajícími a M. K. jako kupujícím přešlo vlastnické právo k označené chatě na M. K. výslovně s tím, že pozemek parc. č. 563/4 nepatří prodávajícím, není předmětem převodu a je v užívání Československého státu – Státních lesů v P., Lesního závodu v D., který uzavřel s M. K. nájemní smlouvu. V řízení o projednání dědictví po M. K., zemřelém 13. 4. 1969, byl do aktiv dědictví zahrnut i pozemek parc. č. 563/4 o výměře 132 m2, který podle rozhodnutí z 28. 11. 1969, sp. zn. 5 D 651/69, zdědila žalovaná. V tomto řízení v rámci předběžného šetření matka zůstavitele uvedla, že zůstavitel byl vlastníkem chaty na parc. č. 563/4 v kat. území H. s tím, že pozemek je ve vlastnictví státu. Podle výpisu z evidence nemovitostí založeného ve spise sp. zn. 5 C 651/69 byl jako vlastník pozemku evidován zůstavitel. Žalobce se stal vlastníkem pozemku parc. č. 563/4 v rámci restitučního řízení na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu OÚ v P. z 5. 1. 1999 jako právní nástupce K. Š., syna a dědice A. Š. Do vlastnictví státu přešel pozemek parc. č. 563/4 podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 14. 3. 1975, sp. zn. 1 T 48/75, jímž byl K. Š. odsouzen pro trestný čin opuštění republiky mimo jiné k trestu propadnutí majetku. Finanční odbor ONV v P. převedl správu k tomuto majetku 1. 9. 1975 na MNV B. Z pozemku parc. č. 563/4 byla následně vyčleněna parc. č. 104 (stavební) o výměře 39 m2. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná nevydržela vlastnické právo k označeným pozemkům, protože nemohla být v dobré víře, že jí vlastnické právo k pozemkům patří. Nemohla nabýt ani právo na uzavření dohody o užívání pozemků proto, že sporný pozemek v roce 1975 přešel do vlastnictví státu a jako takový nemohl být podle §135a odst. 3 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. předmětem způsobilým k vydržení takového práva. Na tom nic nezměnila ani novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. června 2002, č. j. 25 Co 168/2002-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby soud určil, že výlučným vlastníkem sporných pozemků je žalobce, zamítl a určil, že výlučnou vlastnicí těchto pozemků je žalovaná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. U obou účastníků shledal naléhavý právní zájem na jimi požadovaných určeních. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k právnímu závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením, neboť „předmětné pozemky držela a užívala od roku 1969 do roku 2000 nepřetržitě s přesvědčením, že je jejich vlastnicí, neboť vlastnické právo k nim nabyla děděním po svém bratrovi. Byla tedy s ohledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí právo (vlastnické) patří, a proto byla oprávněným držitelem těchto pozemků“.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 22 Cdo 2077/2002-106, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. července 2002, č. j. 25 Co 168/2002-72, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci. S odkazem na blíže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, dovolací soud mj. uvedl, že „jestliže účastníci dědického řízení po M. K., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 1138/2000, dříve u Státního notářství pro P. pod sp. zn. 5 D 651/69, věděli, že sporný pozemek zůstaviteli M. K. nepatřil, když jej nikdy nevlastnil, pak skutečnost, že jej notář do dědictví zařadil, ač neměl, nemohla u nich vyvolat přesvědčení, že jim pozemek od té doby právem patří. … zjevně nesprávné rozhodnutí státního orgánu, jímž bylo účastníku řízení přikázáno něco, co nebylo a ani nemohlo být předmětem řízení, neboť to náleželo někomu jinému, v řízení nezúčastněnému, přičemž to bylo účastníkům jako nesporná skutečnost známo, nemůže mít za následek vznik dobré víry účastníka řízení. Protože dobrá víra se posuzuje z hlediska objektivního, subjektivní úroveň právního vědomí tak není podstatná. Obecně platí, že oprávněný držitel by neměl mít žádnou pochybnost o tom, zda mu věc, kterou drží, patří nebo ne. Již opodstatněná nejistota účastníka řízení o tom, zda mu rozhodnutím nebylo přisouzeno něco, co nežádal a o čemž věděl, že mu nepatří, takovou pochybností určitě je“.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. června 2004, č. j. 25 Co 22/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 104 – stavební a parc. č. 563/4 v kat. území H. u B., obec B., je žalobce, a určil, že výlučnou vlastnicí označených nemovitostí je žalovaná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalované a zopakováním listinného důkazu obsahem spisu Státního notářství pro P., sp. zn. 5 D 651/69, a na podkladě zjištění soudu prvního stupně i odvolacího soudu učinil skutkový závěr, že „chatu i pozemek užívala rodina žalované a jejího bratrance od roku 1961, v rodině se o tom, co přesně bylo předmětem kupní smlouvy z roku 1961 a z roku 1966 nehovořilo. Žalovaná se zúčastnila pouze jednoho jednání u státního notářství při projednání dědictví po svém bratrovi, a to jednání, kdy podepsala protokol, v němž bylo potvrzeno, že zdědila mimo jiné i předmětné pozemky. Poté jí bylo doručeno rozhodnutí o dědictví, v němž byla tato skutečnost rovněž uvedena. Od té doby žalovaná užívala chatu i předmětné pozemky s přesvědčením, že jsou jejím vlastnictvím. Žalobci byly předmětné pozemky vydány rozhodnutím Pozemkového úřadu, Okresního úřadu v P. ze dne 5. 1. 1999, č. j. 5935/92, 726/95, 899/96, R VI 1/99, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č. j. 28 Ca 49/99-41“. Protože duplicitní zápis vlastnictví pozemků v katastru nemovitostí může být odstraněn jen na základě rozhodnutí soudu, odvolací soud shledal naléhavý právní zájem na určovacích žalobách obou účastníků. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v jeho shora uvedeném rozsudku, avšak na podkladě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalovaná předmětné pozemky držela a užívala od roku 1969 do roku 2000 nepřetržitě s přesvědčením, že je jejich vlastnicí, neboť vlastnické právo k nim nabyla děděním po svém bratrovi, takže s ohledem ke všem okolnostem byla v dobré víře, že jí vlastnické právo patří; tedy jejich oprávněnou držitelkou. K tomu odvolací soud mj. uvedl, že skutečnost, že sporný pozemek nepatřil zůstaviteli M. K., byla známa pouze matce žalované a žalovaná se o ní nedověděla ani v průběhu dědického řízení, neboť nebyla přítomna při tom, kdy její matka tuto skutečnost uvedla a při dalším projednávání dědictví se o této skutečnosti již nejednalo. Z posloupnosti dědického spisu vyplývá, že notář se s tvrzením matky žalované nespokojil a vyžádal si výpis z evidence nemovitostí, z něhož se podávalo, že zůstavitel je vlastníkem sporných pozemků. Ty byly oceněny pro dědické účely a zahrnuty do dědictví. Za této situace laik nemohl mít pochybnosti o tom, že tomu tak není. Žalovaná tak neměla důvod pochybovat o správnosti rozhodnutí státního notářství a nelze jí ani vytýkat s ohledem na požadavek běžné opatrnosti, kterou po ní lze požadovat, že v době, kdy nemovitosti vlastnil její bratr a jeho právní předchůdce, nepátrala po vlastnických poměrech. Žalovaná vlastnické právo k pozemkům na základě dědického rozhodnutí nenabyla, avšak mohla se oprávněně domnívat, že je zdědila a že se tedy stala jejich vlastnicí. Žalovaná se stala vlastnicí pozemků vydržením k 1. 1. 1992. Jestliže k tomuto dni vlastnické právo k pozemkům nabyla žalovaná, pak stát nemohl v letech 1999 až 2000 pozemky převést na žalobce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že závěr odvolacího soudu tom, že žalovaná držela a užívala předmětné pozemky po uvedenou dobu nepřetržitě s přesvědčením, že je jejich vlastníkem, odvolací soud opřel o účastnickou výpověď žalované, čili vyšel ze skutkového základu, který Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku k průkazu existence dobré víry na straně žalované neakceptoval. Nevyslechl svědky H. F. a J. T., jejichž výslech navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně i v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 5. 6. 2002. Poukázal na to, že bylo prokázáno, že v dotazníku i v jiných dokumentech tvořících obsah dědického spisu bylo uvedeno, že oba sporné pozemky do dědictví nepatří a že je měl zůstavitel a před ním jiný člen rodiny pronajaté. Z kupní smlouvy z 30. 5. 1996, uzavřené mezi J. K. a M. K. ohledně převodu chaty č. 46 v B. na pozemku parc. č. 563/4, je zřejmé, že označený pozemek nebyl předmětem smlouvy. I když státní notářství pozemek zahrnulo do dědictví, žalovaná si musela být vědoma toho, že pozemek nikdy do svého vlastnictví nenabyla. Na počátku restitučního řízení v roce 1992 navázal s žalovanou kontakt a tehdy žalovaná chtěla pozemek od něho koupit. Před soudem prvního stupně byl proveden důkaz dopisem žalované jeho předcházející právní zástupkyni z 15. 8. 2000, z něhož vyplývá, že žalovaná v podstatě uznávala jeho vlastnické právo ke sporným pozemkům a v žádném případě vydržení svého vlastnického práva k pozemkům nenamítala. Závěr odvolacího soudu o dobré víře žalované proto nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobce spatřuje v tom, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci, že odvolacím soudem nebyl poučen podle §118a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), ani podle §119a OSŘ. Proto výslech svědků již dříve navržených znovu výslovně před odvolacím soudem nenavrhl, neboť s ohledem na obsah rozsudku Nejvyššího soudu nemohl očekávat, že odvolací soud rozhodne ve věci samé. Odvolací soud pochybil také v hodnocení důkazů, když nepřihlédl k tomu, že další rodinní blízcí příbuzní věděli, že předmětné pozemky nebyly zakoupeny. Pokud jde o právní posouzení věci vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal se závazným stanoviskem Nejvyššího soudu, obsaženým v rozsudku ze 4. 12. 2003, pokud jde o posouzení otázky dobré víry žalované. Podle názoru „žalobce žalovaná nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, a i proto nebyla v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že po tragickém úmrtí bratra M. K. v roce 1969 zbyly z původní „široké rodiny“ jen ona a její matka. Poukázala na to, že se zúčastnila pouze jednoho jednání u notáře, kdy podepsala protokol, v němž bylo uvedeno, že se stává vlastnicí chaty i pozemku, o kterém byla přesvědčena, že je vlastnictvím rodiny stejně jako chata, a proto protokol vzala za úředně potvrzenou skutečnost již existujícího stavu. Tvrzení žalobce, že si žalovaná, stejně jako ostatní členové rodiny, musela být vědoma toho, že jí pozemky nepatří, nepovažuje za pravdivé. Ještě v průběhu řízení před soudem prvního stupně právní zástupkyně žalobce výslovně uvedla, že na výslechu svědkyně H. F. netrvá. Výslech svědka J. T. žalobce v řízení před nalézacími soudy nikdy nenavrhoval. Návrh žalobce na výslech svědků je v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 OSŘ.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobce spatřuje především v tom, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci, jimiž zřejmě mínil J. T. a H. F. Výslech svědkyně H. F. navrhl při jednání před soudem prvního stupně 19. 2. 2002, avšak následně při tomtéž jednání zástupkyně žalobce uvedla, že na provedení důkazu výslechem svědkyně netrvá. Opakovaný návrh na provedení důkazu jejím výslechem v průběhu dalšího řízení žalobcem vznesen nebyl. Žalobce nenavrhl ani výslech svědka J. T. Při jednání před odvolacím soudem 5. 6. 2002 na dotaz soudu zástupkyně žalobce pouze zmínila jeho jméno v souvislosti s jednáním v roce 2001, aniž by jeho výslech navrhla.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací. K prokázání svých tvrzení jsou účastníci povinni označit důkazy a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 OSŘ). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutečného stavu z důkazů, které byly provedeny (§120 odst. 3 OSŘ). Důsledky této nečinnosti nelze odstranit dodatečným tvrzením, vzneseným v dovolacím řízení, které má výlučně přezkumnou povahu. V dovolání proto nelze úspěšně namítat, že soud (nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 OSŘ) neprovedl důkaz, jehož provedení nebylo navrženo v nalézacím řízení. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 1451, svazek 20.
Podle §118a odst. 1 OSŘ ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle §118a odst. 2 OSŘ má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle §118a odst. 3 OSŘ zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Podle §119a odst. 1 OSŘ před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b, 118c a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.
Podle §211 OSŘ pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Některá ustanovení části třetí občanského soudního řádu, do níž také spadají ustanovení §118a a §119a, však v odvolacím řízení nelze aplikovat vůbec, neboť se pojmově spojují s řízením před soudem prvního stupně. Tak je tomu u ustanovení §119a OSŘ, v němž je zmíněna možnost následujícího odvolání. Poučení podle §118a OSŘ spočívá na úvaze předsedy senátu a je na místě za splnění předpokladů v tomto ustanovení uvedených. V daném případě ze strany odvolacího soudu k takovému postupu nebylo důvodu. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem z 5. 6. 2002 vyplývá, že účastníci výslovně uvedli, že „nemají návrhy na doplnění dokazování“, a nepřicházela v úvahu ani jiná právní kvalifikace věci odvolacím soudem, t. zn. použití jiných hmotněprávních ustanovení, než podle kterých věc posuzoval soud prvního stupně. „Účastníkovým právním názorem“ ve smyslu §118a odst. 2 OSŘ je třeba rozumět právní kvalifikaci předmětu řízení (tj. žalobou uplatněného nároku), nikoli názor účastníka, jak mají být příslušná ustanovení vyložena nebo aplikována na skutkový základ sporu.
Mezi vady řízení nepatří nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, které lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze proto považovat hodnocení důkazů odvolacím soudem, který podle tvrzení žalobce nepřihlédl k tomu, že další rodinní blízcí příbuzní věděli, že předmětné pozemky nebyly zakoupeny.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolání neuplatněné, dovolací soud nezjistil.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 8, svazek 1, dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 638, svazek 8). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska §241a odst. 3 OSŘ.
Skutková zjištění odvolacího soudu o tom, zda žalovaná mohla vědět, že sporný pozemek zůstaviteli M. K. vlastnicky nepatřil, a zda si mohla být vědoma toho, že jej dědictvím po něm do svého vlastnictví nenabyla, mají oporu v dokazování provedeném odvolacím soudem, tj. v doplňujícím výslechu žalované a v provedení důkazu příslušným dědickým spisem. Odvolací soud přesvědčivě a logicky zhodnotil jím provedené důkazy a na jeho skutkových závěrech nemohou nic změnit námitky vznesené v dovolání.
K povaze otázky dobré víry držitele se dovolací soud vyslovil již v rozsudku z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1816, svazek 25, kdy dovodil, že „otázka, zda držitel věc byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní“.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1068, svazek 15).
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Nejvyšší soud již v usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 739, svazek 10, uvedl, že „dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování“. „Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 573, svazek 7). V rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1067, svazek 15, pak dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Každý případ dobré víry je třeba posuzovat individuálně v jeho konkrétních souvislostech.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná byla s ohledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí vlastnické právo ke sporným pozemkům patří, tedy jejich oprávněnou držitelkou, a že k 1. 1. 1992 nabyla vlastnické právo k těmto pozemkům vydržením, neboť je měla k tomuto dni v oprávněné držbě od roku 1969, je skutkově podložený a hodnotící úvahy odvolacího soudu v tomto směru nejsou zjevně nepřiměřené.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupkyně k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu