ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2603.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2603/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. J., 2) T.-t. a o. t., spol. s. r o., oběma zastoupeným advokátem, o vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 39 C 116/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 58 Co 30/2005-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal vydání „Vícehlavého drátošicího poloautomatu pro knižní vazbu „V1“, včetně trojřezu, zn. HOHNER-EXACT PLUS II+TRIMMER T3, výrobce HOHNER-Maschinenbau, SRN, sestávajícího z vícehlavého drátošicího poloautomatu „Exact Plus II“ pro sešívání časopisů formátů: max. 380x330 mm, min. 140x100 mm, o tloušťce sešívání pro normální (klasickou) svorku 6 mm, pro kroužkovou (závěsnou) 4 mm, dvou nahazovacích stanic (s možností následného rozšíření na max. šest nahazovacích stanic) a šupinového vykladače, o výkonu max. 4000 taktů/hod., výrobní číslo 97.206.327, dvou kusů sešívacích hlav „HOHNER Universal 52/8“ pro šití normální (klasické) svorky o max. délce 14 mm, výrobní čísla 52/8/33.342 a 52/8/33.343, krokového trojřezu „Trimmer-T 3“ pro formáty a) neoříznuté max.: 400x350 mm, min.: 146x105 mm, b) oříznuté max.: 380x330 mm, min.: 140x100 mm a tloušťky řezaného materiálu max.: 10 mm, výrobní číslo 97.3.36, digitálního počítadla s možností odečtu požadovaných skupin, včetně mechanického označení na výstupu u šupinového vykladače a spinačového jištění bezpečnostního krytování, odpovídající předpisům SRN/EG(„GS-TUV-CR), provedení v barvě RAL 7034-ocelově šedá, s el. výbavou 220/380 V-motorový proud, připojení na 380 V, zástrčka ČSN-kulatá, čtyřkolíková 32 A. Žalobu na vydání drátošicího stroje odůvodnil tím, že mezi ním a mezi společností T. s. spol. s. r. o., (nyní R. s. r. o.) byla dne 17. 3. 1997 uzavřena smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci (leasingu). K převodu vlastnického práva k drátošicímu stroji na společnost T. s. spol. s. r. o ale nedošlo. Žalobce smlouvu dne 1. 12. 2000 vypověděl pro nedodržení podmínek smlouvy a vyzval společnost T. s. spol. s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem byl žalovaný 1) k vydání drátošicího stroje. Společnost však stroj nevrátila. Žalovaný 1) je jediným jednatelem a společníkem žalovaného 2) a stroj se nachází u obou žalovaných a je jimi užíván v rámci provozování jejich podnikatelské činnosti. Oba žalovaní tak užívají věc náležející žalobci bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 30. 8. 2004, č. j. 39 C 116/2004-33, rozhodl výrokem pod bodem I., že žalovaní 1) a 2) jsou povinni vydat žalobci drátošicí stroj podle jeho specifikace v žalobě do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení v prvním stupni. Učinil tak poté, kdy oba žalované usnesením ze dne 17. 5. 2004, č. j. 39 C 116/2004-30, které bylo doručeno žalovanému 1) dne 21. 5. 2004 a žalovanému 2) 24. 5. 2004, vyzval, aby se ve lhůtě do třiceti dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřili a aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuznají, ve vyjádření vylíčili rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojili listinné důkazy, jichž se dovolávají, případně označili důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně je poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude mít za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznává, a za této situace bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů-dále jen „OSŘ“). Žalovaní se ve stanovené lhůtě písemně nevyjádřili a ani soudu nesdělili, jaký vážný důvod jim v tom brání. Protože nastala fikce uznání uplatněného nároku žalovanými ve smyslu §114b odst. 5 OSŘ, bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 a 4 OSŘ).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č. j. 58 Co 30/2005-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a OSŘ. K námitkám žalovaných, že v dané věci se jednalo o spor z obchodních závazkových vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti [§9 odst. 3 písm. r) OSŘ] a k projednání věci byl věcně příslušný Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, dále že na výzvu k vyjádření ve věci žalovaní zůstali nečinní proto, že jim byla zaslána pod sp. zn. 39 C 116/2004, zatímco žaloba byla podána pod sp. zn. 30 C 249/2003 a dále že soud prvního stupně rozhodoval v nesprávném obsazení, zaujal následující závěry. Uvedl, že o věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 k projednání a rozhodnutí věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2003, č. j. Ncp 1875/2003-18, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2004, č. j. Ncp 1875/2003-22, a jeho rozhodnutím jsou soudy vázány, dále že žalovaným byla doručena spolu s výzvou k vyjádření ve věci znovu žaloba takže měli k dispozici jak žalobu označenou sp. zn. 30 C 249/2003 tak žalobu označenou sp. zn. 39 C 116/2004, přičemž bylo zřejmé, že jde o tutéž žalobu a dále že věc v prvním stupni správně projednal a rozhodl samosoudce v postavení předsedy senátu, jak to ukládá §36 a §36a odst. 1, 2 OSŘ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. V něm uplatnili jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. To spatřovali jednak v tom, že v dané věci bylo třeba posoudit věcnou příslušnost podle §9 odst. 3 písm. r) OSŘ. Namítali, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byla v dané věci založena věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 jako soudu prvního stupně je nesprávné. Poukazovali na to, že v obdobné věci, která se odlišuje jen tím, že předmětem vydání je jiný stroj-skládací automat AUTOBOND a která je vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 71/2003, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2003, č. j. Ncp 3518/2002-19, rozhodl, že k projednání je věcně příslušný krajský soud jako soud prvního stupně. Dále spatřovali nesprávné právní posouzení věci v tom, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, protože jim bránil vážný důvod vyjádřit se k žalobě ve stanovené lhůtě. Nenastala tedy fikce uznání uplatněného nároku žalovanými ve smyslu §114b odst. 5 OSŘ. Vážnou překážku shledávali v tom, že výzvu k vyjádření obdrželi pod sp. zn 39 C 116/2004, zatímco žalobu podali pod sp. zn. 30 C 249/2003. Žalovaným tak při přijetí písemnosti nemohlo být známo, že jde o výše uvedený spor a protože jim nebyl znám žádný jiný spor, který by mohl být u soudu prvního stupně veden, obálku s výzvou nerozlepili a hodlali ji zaslat zpět soudu. Vytýkali soudu prvního stupně, že měl o přečíslování spisové značky rozhodnout usnesením. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil k dovolání žalovaných tak, že dovolací námitky jsou účelové a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobami oprávněnými a že byli řádně zastoupeni, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“).
Námitka věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně v této věci není opodstatněna. O věcné příslušnosti soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 29. 12. 2003, č. j. Ncp 1875/2003-18, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2004, č. j. Ncp 1875/2003-22. Podle §104a odst. 7 OSŘ usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. To znamená, že takové rozhodnutí je konečné a v dalším řízení, včetně řízení dovolacího, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu důvodně nastolena. K tomu Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 767/2002, publikovaném pod C 1960 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí, uvedl, že „Otázka věcné příslušnosti soudu, o níž podle §104a odst. 7 OSŘ rozhodl vrchní soud, nemůže být v dovolacím řízení znovu důvodně nastolena“. Neobstojí ani další dovolací námitka ohledně vážné překážky, která žalovaným bránila vyjádřit se ve stanovené lhůtě k výzvě podle §114b OSŘ. Především proto, že zabránit fikci uznání nároku ve smyslu §114b OSŘ může jen vážný důvod oznámený soudu ve stanovené lhůtě. Žalovaní však netvrdí, že by soudu vážný důvod oznámili. Kromě toho okolnost, že se účastník řízení neseznámí s obsahem písemnosti od soudu, která mu je adresována a která mu byla doručena do vlastních rukou, když právě nahlédnutím do písemnosti může odstranit svoji pochybnost, čeho se písemnost týká, nelze pokládat za vážný důvod bránící mu v podání vyjádření podle §114b odst. 5 OSŘ. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikovaném pod C 103, ve svazku 2, Souboru rozhodnutí uvedl, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo proto jako nepřípustné odmítnuto [§243 odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ dovolací soud zavázal žalované, každého z nich stejným dílem, nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta žalobce 1 125 Kč [§2 odst. 1, 8 písm. a) ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů] a paušální částku náhrad hotových výdajů ve výši 75 Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu