ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2790.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2790/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) H. G. a B) T. G., zastoupených advokátem, proti žalované L. G., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 160/97, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. dubna 2004, č. j. 12 Co 260/2004-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. února 2004, č. j. 17 C 160/97-210, uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na nákladech řízení částku 98 000,- Kč k rukám JUDr. J. K.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 29. dubna 2004, č. j. 12 Co 260/2004-244, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné za naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a c) vyjma věcí uvedených v §237 odst. 2, dále v §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 2 a 3 OSŘ.
V dané věci směřuje dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Takové rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé. „Věcí samou se rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok.“ [viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor“), pod C 264, Svazek 3].
Přípustnost dovolání tak nevyplývá z §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, kterými je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 632/2002 (viz Soubor C 2458, sešit 28).
Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 2 a 3 OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu