ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.766.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 766/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. H., a b) M. D., zastoupených advokátkou, proti žalovaným L. Č. r., s. p., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 298/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2003, č. j. 8 Co 1766/2003-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že podílovým spoluvlastníkem níže specifikovaného lesního pozemku byl ku dni podání žaloby žalobce A) a ku dni 23. 6. 2001 M. H., která uvedeného dne zemřela, s tím, že pozemek získali do svého spoluvlastnictví od svých právních předchůdců a od roku 1947 jej nepřetržitě obhospodařovali. V letech 1994 – 1995 zjistili, že jako vlastníci pozemku nejsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni oni, ale L. s. N. H.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 4 C 298/2001-255, určil, „že žalobce J. H. je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku v k. ú. H., parcelní číslo dle katastru nemovitostí 392/6, odděleného geometrickým plánem č. 218-32/2000 ze dne 30. 10. 2000, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí“, a „že M. H. byla ku dni svého úmrtí, tj. ku dni 23. 6. 2001 podílovým spoluvlastníkem jedné ideální ½ pozemku v k. ú. H., parcelní číslo dle katastru nemovitostí 392/6 odděleného geometrickým plánem č. 218-37/2000 ze dne 30. 10. 2000, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Tomuto rozhodnutí předcházel žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně z 31. 7. 2002, č. j. 4 C 298/2001-201, zrušený usnesením odvolacího soudu z 18. 2. 2003, č. j. 8 Co 2744/2002-231. Odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s výtkou procesních pochybení, konkrétně, že soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost podle §118a OSŘ, a dále, že nerozhodl o procesním úkonu týkajícím se „úpravy označení žalovaného“.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se manželé J. a B. H. stali na základě trhové smlouvy uzavřené 6. 7. 1924 s J. S. spoluvlastníky dílu pozemkové parcely č. kat. 419/1 v tamním katastrálním území. Žalobce A) zdědil polovinu tohoto pozemku po své matce B. H. v roce 1946 a jeho manželka M. H. druhou polovinu pozemku získala na základě odstupní smlouvy uzavřené 10. 12. 1949 s tchánem J. H. V pozemkové knize nebyly tyto změny vlastnictví zaznamenány a pozemek zůstal zapsán na původního vlastníka J. S. Zemědělský odbor bývalého Krajského národního výboru v Českých Budějovicích listinou z 28. 11. 1962 potvrdil, že bývalý s. majetek z hlubocké větve přešel podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Zemi českou, a z ní podle zákona č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení, na Československý stát a posléze byl převeden na Č. s. l., resp. příslušnou krajskou správu lesů. Kromě jiného šlo o parcelu č. 419/1 o výměře přes 11 hektarů, u níž Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze 7. 8. 1963 povolil v pozemkové knize zápis, podle něhož se z vložky č. 1540 desek zemských odepsala zmíněná parcela a právo vlastnické bylo vloženo pro Československý stát, S. l. Č. B., L. z. D. H. v N. H. S podrobným odkazem na právní úpravu převodů vlastnického práva v daném období soud prvního stupně konstatoval, že ačkoliv trhová smlouva uzavřená 6. 7. 1924 mezi právními předchůdci žalobce A) a J. S. splňovala náležitosti kupní smlouvy, k nabytí vlastnictví předmětného pozemku kupujícími po účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. na základě ní nedošlo, neboť k nabytí vlastnického práva bylo třeba intabulace a tento princip byl zrušen až zmíněným zákonem. Zákonem č. 143/1947 Sb., přešel veškerý majetek do vlastnictví státu, což znamená, že v době, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb. byl již vlastníkem sporného pozemku stát. Současně ale s podrobným odkazem na vývoj institutu vydržení vlastnického práva a s přihlédnutím ke všem rozhodným skutkových okolnostem daného případu uzavřel, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, vydrželi vlastnické právo ke spornému pozemku a v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/98 a sp. zn. 2 Cdo 1134/96. Podle názoru soudu prvního stupně trhová smlouva ze 6. 7. 1924 jako právně způsobilý titul založila dobrou víru právních předchůdců žalobců, že jim předmětný pozemek patří, vlastnické právo k tomuto pozemku však nemohli nabýt vydržením v důsledku uplynutí třicetileté vydržecí doby, která měla uplynout 6. 7. 1954, neboť v té době byl pozemek již ve vlastnictví státu a ustanovení §115 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nabytí vlastnického práva ke zcizitelným věcem v socialistickém vlastnictví vylučovalo. Tak tomu bylo až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb. Protože k tomuto dni žalobci měli pozemek v oprávněné držbě po vydržecí dobu deseti let, nabyli k tomuto dni vlastnické právo vydržením.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného, rozsudkem ze dne 23. září 2003, č. j. 8 Co 1766/2003-280, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku v odstavci I. a II., o určení vlastnictví“ v tomto znění: „Určuje se, že žalobce J. H. je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku, parcelní číslo dle katastru nemovitostí č. 392/6 o výměře 21.876 m² – lesní pozemek, odděleného geometrickým plánem č. 218-32/2000 ze dne 8. 11. 2000, který je součástí tohoto rozhodnutí, z parcely vedené ve zjednodušené evidenci jako parcela pozemkového katastru č. 419/1 díl 1 v k. ú. H. u S. n. L., obec S. n. L., okres J. H., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 215. Určuje se, že M. H. byla ku dni svého úmrtí, tj. ku dni 23. 6. 2001 podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku, parcelní číslo dle katastru nemovitostí č. 392/6 o výměře 21.876 m² – lesní pozemek, odděleného geometrickým plánem č. 218-32/2000 ze dne 8. 11. 2000, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, z parcely vedené ve zjednodušené evidenci jako parcela pozemkového katastru č. 419/1 díl 1 v k. ú. H. u S. n. L., obec S. n. L., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 215“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho právním závěrem o možnosti podat žalobu podle obecných právních předpisů, když argumentaci žalovaného ohledně postupu podle restitučních předpisů neshledal opodstatněnou. Za nezpochybněné považoval, že právní předchůdci žalobců J. a B. H. svoje vlastnictví nenabyli, tedy ani nepozbyli pro absenci intabulace trhové smlouvy ze 6. 7. 1924, a jejich vlastnictví tedy nemohlo přejít na stát. Proto se soud prvního stupně důvodně zabýval otázkou vydržení vlastnického práva, kterou po rozboru věci z hlediska právní úpravy tohoto institutu v jejím vývoji posoudil správně. Odvolací soud pouze zkorigoval jeho právní úvahu potud, že shledal důvodnou argumentaci žalovaného o absenci kvalifikované dobré víry právních předchůdců žalobců s přihlédnutím ke skutečnosti, že „absence zaknihování“ smlouvy musela objektivně vyvolat jejich pochybnosti. Současně ale konstatoval, že nedostatek dobré víry právních předchůdců sám o sobě nevylučoval dobrou víru držitelů – jejich právních nástupců, která nebyla žalovaným zpochybněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu proto, že „řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel předně klade otázku, zda žalobci podáním určovací žaloby neobcházejí restituční předpisy. V této souvislosti poukazuje na výpověď J. H. ve věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 8 C 397/95, že „žádal o vrácení pozemku po vydání restitučních zákonů, ale L. odmítly“, aniž by ale po odmítnutí využil standardního postupu prostřednictvím příslušného pozemkového úřadu, resp. podle pravidel daných zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že zemědělský odbor bývalého Krajského národního výboru v Č. B. 28. 11. 1962 potvrdil, že bývalý schwarzenberský majetek z hlubocké větve přešel na základě příslušných právních norem na „Zemi českou“, z ní pak na „Československý stát“ a poté na „Č. s. l.“. Odkazuje na usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze 7. 8. 1963, který povolil ve vložce č. 336 pozemkové knihy pro k. ú. H. knihovní zápis o vložení vlastnického práva, kromě dalších i parcely č. 419/1, pro Československý stát, S. l. Č. B. Neměla tedy být vyloučena možnost postupu podle restitučních předpisů. Dovolatel se dále neztotožňuje s posouzením podmínek vydržení vlastnického práva soudy obou stupňů v aplikaci na daný případ; v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1643/2000. Připomíná znovu výpověď J. H. ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 397/95, že „při uzavírání odstupní smlouvy 10. 12. 1949 si byl vědom toho, že předmětný pozemek zaknihován není“, a otázku splnění podmínek vydržení vlastnického práva v podrobnostech dále rozvádí, včetně otázky vydržecí doby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalobci ve vyjádření k dovolání v podrobnostech odmítají argumentaci dovolatele s tím, že jde o dovolání nedůvodné, nemající oporu v zákoně ani v judikatuře. Odkazují na rozsudky soudů obou stupňů, jež pokládají za správné a navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci nejde o případ, který by měl vztah k dříve rozporné judikatuře dovolacího soudu, jež se týkala problematiky vylučujícího vztahu mezi restitučním právním předpisem a předpisem obecným, která byla sjednocena rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ČR z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jehož právní věta (publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“, pod C 2187, sv. 27, zní: „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva“. V případě žalobců nelze totiž opodstatněně uvažovat o možnosti uplatnění právem restitučního nároku, tj. nároku na vrácení jejich (právních předchůdců) majetku, neboť i odvolací soud vycházel z toho, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nikdy před 1. 1. 1992 nebyli vlastníky sporné nemovitosti. Nepoužitelnost zákona č. 229/1991 Sb. je zjevná již z jeho textu, z něhož vyplývá, že oprávněným osobám budou vydány půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, které přešly z jejich vlastnictví na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 [§4 odst. 1 ve spojení s §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.]. Podle konstantní praxe dovolacího soudu nemůže jít o řešení právní otázky zásadního významu, „jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti“. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 103, sv. 2.
Dovolací soud také neshledal, že by právní otázka nabytí vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku vydržením byla oběma soudy řešena v rozporu s již ustálenou judikaturou nebo v rozporu s hmotným právem. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru je správné i přesvědčivé. Pro rozhodnutí ve věci je podstatné, že k 1. 1. 1992 uplynula oprávněným držitelům vydržecí doba deseti let, po kterou v dobré víře oni nebo jejich právní předchůdci sporný pozemek drželi. Lze také podotknout, že dovolací soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod č. C 1068). V daném případě nepřiměřené nebyly, přičemž odvolací soud řešil i námitky žalovaného stran dobré víry právních předchůdců žalobců, které žalovaný zopakoval i v dovolání.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlížet jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ, neboť i když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, náklady vzniklé žalobcům nebylo možno považovat za účelně vynaložené náklady, jestliže vyjádření směřovalo k věci samé, přestože šlo zjevně o nepřípustné dovolání a odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nebylo žalovanými navrhováno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu