ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1603.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1603/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované P. e., a. s., zastoupené advokátem, o nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o dodávce elektřiny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 25 Co 348/2003-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, č.j. 25 Co 348/2003-68, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 1. 2001, č.j. 11 C 125/2000-38, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 2. 2001, č.j. 11 C 125/2000-34, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 1. 2001, č.j. 11 C 125/2000-38, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 2. 2001, č.j. 11 C 125/2000-34, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost udělit žalobci souhlas vlastníka nemovitosti s uzavřením smlouvy o dodávce elektřiny do bytu č. 12, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 4. patře domu v P. (dále jen „předmětný byt“), na dobu neurčitou a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Soud prvního stupně se nejprve zabýval předběžnou otázkou, zda na žalobce přešlo právo nájmu z původní nájemkyně (matky žalobce), která zemřela dne 24. 3. 1999. Z provedeného dokazování vzal za prokázáno, že žalobce nevedl se svou matkou společnou domácnost v den její smrti, pouze za ní dojížděl na návštěvy a také v době, kdy jej matka pro svůj zdravotní stav potřebovala, nikoli však natrvalo. Dovodil, že žalovaný není povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o dodávce elektrické energie, neboť žalobce není nájemcem předmětného bytu a právo nájmu na něho podle ustanovení §706 odst. 1 ve spojení s §709 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nepřešlo, protože předmětný byt byl bytem podnikovým, posléze služebním, a dům, v němž se nachází předmětný byt, je určen převážně k ubytování pracovníků žalované.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č.j. 25 Co 348/2003-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení státu tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo nejdříve třeba posoudit, zda na žalobce přešlo právo nájmu předmětného bytu, který v současně době užívá. Pro posouzení této předběžné otázky bylo nezbytné se nejprve zabývat povahou předmětného bytu. Z rozhodnutí Obvodního národního výboru v P., odboru bytového hospodářství, ze dne 15. 9. 1987, zn. OBH-Sm-952/87/Zch., vyplývá, že předmětný byt byl přidělen k užívání jako byt podnikový podle §19 písm. c) zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále jen „zákon o hospodaření s byty“) a jeho původním nájemcem (ještě před matkou žalobce) byl F. A. (na základě rozhodnutí téhož orgánu ze dne 2. 9. 1980 o přidělení podnikového bytu). Odvolací soud proto uzavřel, že předmětný byt měl charakter podnikového bytu ve smyslu tehdy (tj. v době přidělení předmětného bytu matce žalobce) platného §66 zákona o hospodaření s byty a od 1. 1. 1992 (po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) splňoval i podmínky služebního bytu podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. Z tohoto důvodu se užívací právo matky žalobce k předmětnému bytu v souladu s ustanovením §871 odst. 4 obč. zák. k 1. 1. 1992 změnilo na nájem služebního bytu. Proto po smrti matky žalobce nemohlo přejít právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák., neboť to občanský zákoník ve svém ustanovení §709 v případě služebních bytů vylučuje. Zcela nadbytečně se pak soud prvního stupně zabýval splněním obecných předpokladů přechodu nájmu dle §706 odst. 1 obč. zák. Žalobci tedy nesvědčí žádný právní důvod k tomu, aby se na žalované mohl domáhat udělení souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o odběru elektrické energie.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam dovolatel přičítá právnímu posouzení charakteru předmětného bytu jako bytu služebního. Jako dovolací důvod žalobce výslovně uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele předmětný byt ztratil charakter bytu podnikového ve smyslu §66 zákona o hospodaření s byty již tím, že byl přidělen matce žalobce, která nikdy nebyla pracovníkem žalované, respektive jejího právního předchůdce, čímž přestal být bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků. Jestliže předmětný byt nesplňoval zákonnou definici služebního bytu ani po novele občanského zákoníku podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. (předmětný byt totiž neslouží k ubytování pracovníků právnické osoby, která je vlastníkem domu, ve kterém se tento byt nachází), pak se podle §871 odst. 4 obč. zák. přeměnilo užívání tohoto bytu na nájem bytu matky žalobce, a soud se měl tedy správně zabývat tím, zda jsou splněny podmínky přechodu nájmu na žalobce ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. Pokud odvolací soud dovodil, že na žalobce nepřešlo právo nájmu bytu, bylo na místě skutkový stav posuzovat podle §713 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že jestliže služební byt po smrti nájemce užívají dále osoby uvedené v §706 odst. 1 (žalobce), nejsou povinny se z bytu vystěhovat do zajištění tam uvedené formy bytové náhrady. Jestliže tedy odvolací soud i z pohledu ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. považoval za jediný důvod zamítnutí žaloby neexistenci nájemního vztahu, jde rovněž o nesprávné právní posouzení věci. Proto žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud tedy posuzoval, zda přípustnost dovolání v dané věci vyplývá z řešení v dovolání formulovaných právních otázek, jež dovolatel pokládá za zásadně právně významné. Šlo tedy o řešení otázek, zda přidělením bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace osobě, která takovým pracovníkem není, pozbývá byt této své povahy, zda okolnost, že byt užívala osoba, jež nebyla pracovníkem žalované, vylučovala závěr, že jde o služební byt ve smyslu §7 odst. 2 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., a zda pro případ, že žalobce není nájemcem bytu, měla být věc posouzena z hlediska ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. zakládajícího právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady osobám, které užívají byt po smrti nájemce služebního bytu.
Prvou ze shora uvedených právních otázek řešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, z níž vyplývá, že přidělením bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace osobě, která není pracovníkem organizace, neztrácel byt uvedenou povahu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, pod pořadovým číslem 49, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 716/2002, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2003, pod pořadovým číslem 109, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 820/2004). Tato otázka tedy zásadní právní význam nemá.
Druhá z uvedených otázek dosud v ustálené judikatuře dovolacího soudu vyřešena není. Její posouzení odvolacím soudem lze však považovat za správné.
Podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“) jsou byty služebními byty ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků, a rovněž byty v domech ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že charakter uvedených bytů jako bytů služebních je dán jednak existencí vlastnického nebo nájemního vztahu právnické či fyzické osoby k bytu nebo k domu, v němž se byt nachází, jednak účelovým určením takovýchto bytů pro ubytování pracovníků právnické nebo fyzické osoby; obě podmínky přitom musí být splněny současně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1653/2003). Oba uvedené znaky jsou znaky objektivními, pojícími se s předmětem nájmu – bytem, nikoli s jeho subjektem – nájemcem, tedy nezávisejícími na okolnosti, zda nájemcem bytu ve skutečnosti je zaměstnancem pronajímatele. Ve prospěch tohoto názoru svědčí i judikaturou formulovaný závěr, že ukončení pracovního poměru nájemce služebního bytu u pronajímatele nepůsobí změnu charakteru bytu jako bytu služebního ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97 a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1953/99), na rozdíl od bytů přechodně služebních dle §8 citovaného zákona, které pozbudou své povahy, jestliže nájemce přestal být vojákem z povolání nebo příslušníkem ozbrojené složky nebo jestliže se nájemcem stala jiná osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001). Jestliže tedy soudy obou stupňů vyšly z (dovoláním nezpochybněného a z výše uvedených důvodů též nezpochybnitelného) skutkového zjištění, že předmětný byt nikdy neztratil účelové určení pro ubytování pracovníků žalované, pak okolnost, že ke dni 1. 1. 1992 byla jeho nájemcem matka žalobce, která nikdy nebyla zaměstnancem žalované (jejích právních předchůdců), nemůže vést k závěru, že předmětný byt nesplňoval znaky služebního bytu ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. Správný je tudíž i závěr, že na žalobce nemohlo přejít právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák.
Nelze však upřít opodstatnění námitce dovolatele, že se odvolací soud nezabýval posouzením věci z hlediska ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v §706 odst. 1 (tj. rovněž syn), nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt; v odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování. Podle §712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně §700 až §702 odst. 1 obč. zák. Ustanovení §712a obč. zák. je třeba analogicky (§853 obč. zák.) použít i na práva a povinnosti osoby bydlící v bytě do zajištění bytové náhrady ve smyslu §713 odst. 1 obč. zák.
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že žalobci proto, že není nájemcem bytu, nesvědčí žádný právní důvod k tomu, aby se na žalované mohl domáhat udělení souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o odběru elektrické energie, aniž se zabýval otázkou, zda takovým právním důvodem není právo na bydlení v bytě dle §713 odst. 1 obč zák. s přihlédnutím k §712a obč. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení soudy obou stupňů nepřehlédnou, že zákon č. 222/1994 Sb., z jehož ustanovení §15 odst. 1 písm. c) potřebu souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o dodávce elektřiny dovozovaly (odvolací soud jej chybně označil jako zákon č. 229/1994 Sb.), byl zrušen zákonem č. 458/2000 Sb. Posoudí též, zda vůbec lze soudním rozhodnutím nahradit souhlas vlastníka nemovitosti s uzavřením smlouvy o dodávce elektřiny za situace, kdy tento vlastník je subjektem totožným s dodavatelem elektřiny, s nímž má být taková smlouva uzavřena.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu