ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2388.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2388/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyň a) V. H., b) M. J., Slovenská republika, c) H. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. D. a 2) L. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu in eventum o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 165/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2005, č. j. 39 Co 464/2004-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2005, č. j. 39 Co 464/2004-101, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. srpna 2004, č. j. 14 C 165/2003-67, v zamítavém výroku o věci samé I. tak, že žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyním předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku byt první kategorie, sestávající z haly (užívaná jako kuchyň), kuchyně (užívaná jako třetí pokoj), dvou pokojů, koupelny a WC, nacházející se v podkroví domu čp. 260 v P. – H., N. 11, a v nákladových výrocích, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č. j. 14 C 165/2003-67, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobkyním do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt I. kateg., složený z haly (užívané jako kuchyň), kuchyně (užívané jako 3 pokoj), dvou pokojů, koupelny a WC, který se nachází v podkroví domu čp. 260, v P. – H., N. 11“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně zamítl rovněž žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyň z nájmu žalovaných k předmětnému bytu (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětného domu, a to žalobkyně V. H. v rozsahu jedné ideální poloviny a každá z dalších dvou žalobkyň v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, že v podkroví předmětného domu byly kolaudovány dva pokoje s příslušenstvím, půda a ateliér, že zde bylo povoleno provedení stavebních úprav spočívajících ve zřízení kuchyně a rozšíření předsíně a že kolaudační rozhodnutí ohledně těchto stavebních úprav se nedochovalo. Dále zjistil, že v listině ze dne 4. ledna 1984 podepsané L. D. a spoluvlastnicí domu M. H. vyslovila M. H. souhlas s „obydlením“ předmětného bytu a s jeho užíváním manželi L. a M. D. (dále jen „listina ze dne 4. ledna 1984“), že v listině ze dne 5. ledna 1984 adresované M. H. se odbor bytového hospodářství ONV v P. s odkazem na ustanovení §25 zákona č. 41/1964 Sb. kladně vyjádřil k „přenechání“ předmětného bytu do užívání M. D. (dále jen „listina ze dne 5. ledna 1984“), že mezi M. H. a žalovanými, kteří už tehdy byli manželé, byla dne 5. ledna 1984 uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 5. ledna 1984“), že v dohodě ze dne 5. ledna 1984 je obsažen odkaz na listinu ze dne 5. ledna 1984, že žalovaný byl hlášen k trvalému pobytu na adrese P. – H., N. 16/283, že zde jde o čtyřpokojový družstevní byt, jehož nájemkyní a členkou bytového družstva byla jeho matka O. D., že v tomto bytě bydlel i zletilý bratr žalovaného a že žalovaní bydlí od roku 1984 v předmětném bytě. Vzal také za prokázáno, že žalovaní jsou profesně vázáni na P., že jejich dvě zletilé dcery v P. studují, že žalovaní mají ve společném jmění manželů jednu ideální polovinu nemovitosti čp. 5 v obci R., katastrální území L. (dále jen „nemovitost v R.“), že zde jsou nedokončené a nezkolaudované stavební úpravy, že nemovitost v R. není v současné době způsobilá k bydlení, že dále mají od roku 1984 ve společném jmění manželů dům čp. 201 se stavební parcelou č. 1805 a zahradou číslo parcelní 2559/11 v katastrálním území K. (dále jen „dům čp. 201 v K.“), že dům čp. 201 v K. je umístěn v městské zástavbě rodinných domů na křižovatce komunikací a je připojen na plynovou i energetickou síť, že v přízemí domu je vstupní hala, předsíň, WC, koupelna, spíž, kuchyň, pokoj, kotelna a v prvním patře se nacházejí dva pokoje, hala, šatna a balkon, že v kupní smlouvě ze dne 15. března 1984 se žalovaní zavázali strpět bezplatné užívání domu čp. 201 v K. ve prospěch prodávajících – rodičů žalované B. a L. D. – v rozsahu užívání kuchyně, jídelny a tří pokojů, a že matka žalované L. D. dosud v domě čp. 201 v K. žije. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou – z důvodů specifikovaných v jeho rozhodnutí – společnými nájemci předmětného bytu, a proto žalobu na vyklizení bytu zamítl. Dále rovněž dovodil, že žalovaní mají – ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“) – dva byty, a to předmětný byt a dům čp. 201 v K. Poté uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. přesto naplněn není, neboť závazek strpět bydlení L. D. v domě čp. 201 v K. činí postavení žalovaných co do užívání uvedené nemovitosti nejistým, a proto na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 39 Co 464/2004-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé II. a změnil jej v zamítavém výroku o věci samé I. tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyním předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po opakování důkazu čtením listin – především dovodil, že „listiny, jimiž byl v této právní věci proveden důkaz, nepostačují pro závěr, že bylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu“; listina ze dne 4. ledna 1984 a ani listina ze dne 5. ledna 1984 nemohou podle jeho názoru rozhodnutí o přidělení bytu nahradit. Dále rovněž dovodil, že za této situace je dohoda ze dne 5. ledna 1984 absolutně neplatná a že žalovaným v roce 1984, kdy začali předmětný byt užívat, nemohlo proto vzniknout právo osobního užívání bytu, resp. v daném případě právo společného užívání bytu manžely. Poté dovodil, že ani v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, kdy pro smlouvu o nájmu bytu nebyla stanovena písemná forma, žalovaným právo nájmu bytu (právo společného nájmu bytu) nevzniklo, neboť nebylo prokázáno, že by vůle smluvních stran k uzavření takové smlouvy směřovala. Z uvedeného podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že žalovaní užívají předmětný byt od počátku bez právního důvodu. Proto nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na vyklizení a žalobu zamítnout; pouze výjimečně by bylo lze vyklizení podmínit zajištěním bytové náhrady nebo odložit určením delší lhůty k vyklizení. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že bydlí-li žalovaní v předmětném bytě dlouhodobě a jsou-li oni i obě jejich dcery vázáni na P., mohla by jim být výjimečně přiznána bytová náhrada. Současně však zdůraznil, že mají-li ve společném jmění manželů dům čp. 201 v K., „ve kterém se nacházejí dvě bytové jednotky a který je k bydlení jejich rodiny plně způsobilý i za situace, že je současně užíván matkou druhé žalované, mají neodvozený právní titul pro bydlení, jímž je jejich možnost bydlení saturována“. Ze všech těchto důvodů odvolací soud žalobě na vyklizení bytu vyhověl, aniž vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním bytové náhrady; k vyklizení bytu jim však stanovil delší než zákonnou patnáctidenní lhůtu (lhůtu v trvání šesti měsíců), a to „proto, aby žalovaní měli možnost svoji situaci odpovídajícím způsobem řešit (nejen přestěhováním do K., ale např. výměnou, prodejem apod.)“.
Proti výroku, jímž odvolací soud změnil v zamítavém výroku o věci samé I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnili správnost právního závěru, že jim „v roce 1984 nevzniklo užívací právo k předmětnému bytu“. V této souvislosti poukázali na ustanovení §67 odst. 2 a §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. a uvedli, že ve smyslu citovaných ustanovení se za služební byty považovaly také byty domovnické a že v daném případě Obvodní národní výbor v P. „vydal souhlas s přenecháním služebního/domovnického bytu do užívání občana a toto písemné stanovisko považoval správní orgán zároveň za své rozhodnutí o přidělení domovnického bytu“. Takovou aplikaci práva lze podle dovolatelů v daném případě pochopit, „neboť jeden a týž správní orgán měl vydat rozhodnutí o přidělení bytu a zároveň – v případě služebních/domovnických bytů – musel vyhovět zvláštnímu ustanovení zákona o hospodaření s byty … a vydat své stanovisko k přidělení bytu“; v uděleném souhlasu s přidělením bytu bylo tedy podle názoru dovolatelů „obsaženo i rozhodnutí a přidělení takového bytu“. Dodali, že „občan nemohl formálně-právní postup přidělení služebního/domovnického bytu ovlivnit …“. S odkazem na listiny specifikované v dovolání proto žalovaní dovozují, že předmětný byt jim byl řádně přidělen a že jim – na základě dohody ze dne 5. ledna 1984 – vzniklo rovněž užívací právo k bytu. Poté napadli také právní závěr, že ani v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, kdy pro smlouvu o nájmu bytu nebyla stanovena písemná forma, jim právo nájmu bytu (právo společného nájmu bytu manžely) nevzniklo proto, že nebylo prokázáno, že by vůle smluvních stran k uzavření takové smlouvy směřovala. Tvrdí, že tehdy směřovala vůle účastníků k uzavření smlouvy o nájmu bytu, neboť „v této době žalovaní v bytě bydleli, platili platby s bytem spojené, … pronajímatelky tyto platby přijímaly a podle původního znění žaloby rovněž žalované za řádné nájemce tohoto bytu považovaly“. Odkazem na to, že „rozhodování orgánů státní správy … neměli možnost ovlivnit ani odvrátit“, dále napadli správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Nesouhlasili ani se závěrem, že jejich vyklizení z bytu nelze vázat na zajištění bytové náhrady; zde odkázali na kolaudační rozhodnutí týkající se domu čp. 201 v K., uvedli, že podle kolaudačního stavu se v přízemí domu nachází vstupní hala, předsíň, WC, koupelna, spíž, kuchyň, pokoj, kotelna a v prvním patře domu jsou dva pokoje, hala šatna a balkon. Jde tudíž podle jejich názoru o jeden třípokojový byt s příslušenstvím a nikoliv o „dvě bytové jednotky“, jak nesprávně uvedl odvolací soud (pravděpodobně v důsledku mylného převzetí údajů o rodinném domě ve vlastnictví bratra a švagrové dovolatelky, který je v bezprostřední blízkosti domu čp. 201 v K.). Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda žalovaným podle předpisů platných do 31. prosince 1991 vzniklo a zda ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jim svědčilo právo osobního užívání bytu (právo společného užívání bytu manžely).
Podle §868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době vydání listiny ze dne 5. ledna 1984, pokud dále není uvedeno jinak (pro účely dané věci jinak uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Vzhledem k datu vydání listiny ze dne 5. ledna 1984 a k datu uzavření dohody z téhož dne bude zapotřebí – s přihlédnutím k ustanovení §868 obč. zák. – otázku vzniku tehdejšího práva osobního užívání bytu, resp. práva společného užívání bytu manžely, řešit podle právní úpravy účinné v té době, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době vydání listiny ze dne 5. ledna 1984 (dále jen „obč. zákoník“), a dále rovněž podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění (uvedený zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 – §878 bod 2. zákona č. 509/1991 Sb.).
Jak vyplývá z ustanovení §154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zákoníku, nezbytným předpokladem (mimo zde stanovené výjimky – např. výměnu bytu podle §188 obč. zákoníku, o něž v dané věci nejde) uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu sice byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (v té době podle zákona č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) – srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549.
V projednávané věci je nepochybné, že listina ze dne 5. ledna 1984 je správním aktem, tj. jednostranným správním úkonem, který činí správní úřad (v daném případě tehdejší národní výbor) s cílem vyvolat účinky v právních poměrech určitých adresátů. Dovolací soud však zastává shodně s odvolacím soudem právní názor, že listina ze dne 5. ledna 1984 nemá charakter rozhodnutí o přidělení bytu, tj. rozhodnutí, v němž by přidělující orgán projevil vůli přidělit byt konkrétní osobě; nejde tedy o rozhodnutí o přidělení služebního (domovnického) bytu (srov. §67 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb.) vydaného ve správním řízení podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. Nelze-li – s ohledem na uvedené – považovat listinu ze dne 5. ledna 1984 za rozhodnutí o přidělení bytu v daném případě podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. (a existence /jiného/ rozhodnutí o přidělení bytu nebyla v řízení ani tvrzena), obstojí právní závěr, že žalovaným v roce 1984 nevzniklo právo osobního užívání bytu (právo společného užívání bytu manžely), neboť dohoda ze dne 5. ledna 1984 uzavřená bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu byla pro rozpor se zákonem (ustanovením §154 odst. 1 obč. zákoníku) absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zákoníku. Na tomto důsledku – vyplývajícímu ze zákona – nic nemění ani skutečnost, že „občan nemohl formálně-právní postup přidělení služebního/domovnického bytu ovlivnit …“. Lze uzavřít, že v tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Dovolacímu přezkumu – vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – však podléhá i právní závěr, že ani v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, kdy pro smlouvu o nájmu bytu nebyla stanovena písemná forma, žalovaným právo nájmu bytu (právo společného nájmu bytu) nevzniklo proto, že nebylo prokázáno, že by vůle smluvních stran k uzavření takové smlouvy směřovala.
Podle §685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1994 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994“), nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Protože pro ni v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 nebyla stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení §35 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994 (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Jako (dvoustranný) právní úkon musela smlouva o nájmu bytu – vedle náležitostí stanovených ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994 – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů normované ustanovením §34 a násl. obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994. Podle citovaného ustanovení je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle §35 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994 projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Za konkludentní projev nelze však bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení §44 odst. 1 věty druhé obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994, tj. zásadu, že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy).
Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá, že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu jak na straně pronajímatelů, tak také na straně nájemců. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu v tom, že v daném případě nebylo prokázáno, že by vůle smluvních stran k uzavření takové smlouvy směřovala; lze jen dodat, že – vzhledem k výše uvedenému – nelze na konkludentní projev vůle na straně pronajímatelek usoudit z jejich mlčení, resp. z fakticity užívání bytu žalovanými či z placení úhrady za toto užívání (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2545/2004). Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, a sdílí jej i v projednávané věci. Proto lze i tento právní závěr odvolacího soudu pokládat za správný. Ani zde tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit důvodně.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné nájemní smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, a ze dne 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Dovodil-li proto odvolací soud, že jde-li v posuzovaném případě o užívání bytu bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na vyklizení a žalobu zamítnout, lze i v tomto směru pokládat jeho rozhodnutí za správné; ani zde tudíž nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na právním závěru, že vyklizovací povinnost žalovaných nelze – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – vázat na zajištění bytové náhrady ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaní správnost tohoto právního závěru v dovolání zpochybnili. Současně také namítli, že zde odvolací soud vyšel rovněž ze skutkového zjištění, které z obsahu spisu nevyplývá. Tím – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Při posouzení otázky bytové náhrady pro žalované ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud vyhodnotil ve prospěch žalovaných okolnost, že v předmětném bytě bydlí dlouhodobě, přihlédl rovněž k další právně významné okolnosti, totiž k tomu, že žalovaní i obě jejich dcery jsou vázáni na P., a uvedl, že tyto okolnosti by odůvodňovaly výjimečné přisouzení bytové náhrady žalovaným. Na základě skutkového zjištění, že žalovaní disponují neodvozeným právním titulem bydlení, mají-li ve společném jmění manželů dům čp. 201 v K., „ve kterém se nacházejí dvě bytové jednotky a který je k bydlení jejich rodiny plně způsobilý i za situace, že je současně užíván matkou druhé žalované“, však jejich vyklizovací povinnost z bytu zajištěním bytové náhrady nepodmínil. Z toho vyplývá, že pro právní názor odvolacího soudu byla nepochybně právně významná mimo jiných rovněž skutková zjištění týkající se domu čp. 201 v K. Dovolací soud zastává názor, že v tomto směru vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo a naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Z provedených důkazů totiž nevyplynulo, že by šlo v domě čp. 201 v K. o dva byty, jak vzal za prokázáno odvolací soud. Podle posledního kolaudačního rozhodnutí jsou v přízemí tohoto domu vstupní hala, předsíň, WC, koupelna, spíž, kuchyň, pokoj, kotelna a v prvním patře jde o dva pokoje, halu, šatnu a balkon; tato skutková zjištění však odvolací soud při úvaze o podmíněnosti vyklizovací povinnosti dovolatelů zajištěním bytové náhrady pominul. Dovolací soud se proto ztotožňuje s dovolateli v názoru, že v tomto směru nemají skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedených důkazech. Přitom je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud neprovedl jiné (další) důkazy, z nichž by vyplývalo to, co vzal ve skutečnosti za zjištěno. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl proto užit opodstatněně, neboť odvolací soud vzal v úvahu okolnosti, které ohledně domu čp. 201 v K. z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo.
Nelze-li pokládat za správná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při úvaze o bytové náhradě pro žalované podle §3 odst. 1 obč. zák., neobstojí ani právní závěr, mající základ v uvedených nesprávných skutkových zjištěních, tj. závěr, že žalovaným bytová náhrada za použití §3 odst. 1 obč. zák. nepřísluší právě proto, že jim svědčí neodvozený právní titul pro bydlení, mají-li ve společném jmění manželů dům čp. 201 v K., „ve kterém se nacházejí dvě bytové jednotky a který je k bydlení jejich rodiny plně způsobilý i za situace, že je současně užíván matkou druhé žalované“.
V otázce bytové náhrady pro žalované není tedy napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Výrok o povinnosti byt vyklidit lze sice vzhledem k výše uvedenému pokládat za správný, avšak ten nemůže v tomto případě nabýt samostatně právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek v jeho měnícím výroku a v souvisejících nákladových výrocích a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu