ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2579.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2579/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. U., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 104/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. září 2003, č.j. 12 Co 226/2002-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1. 2002, č.j. 5 C 104/2000-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo „vyklidit a vyklizený žalobci předat byt o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, č. bytu 1 v prvním podlaží domu čp. 10/1048 v J.“ (dále jen „předmětný byt“, respektive „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 9. 2002, č.j. 12 Co 226/2002-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 17. 7. 1998 bylo do obchodního rejstříku zapsáno Bytové družstvo N. (dále jen „družstvo“), které poté nabylo kupní smlouvou ze dne 9. 12. 1998 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 21. 12. 1998) spoluvlastnický podíl ve výši 9406/10000 k domu č.p. 1048 v J., v němž se nachází předmětný byt, přičemž na základě dohody s druhým spoluvlastníkem (městem Jeseník) má družstvo výlučné právo hospodaření mimo jiné i s předmětným bytem. Tento byt užívali od r. 1993 na základě nájemní smlouvy otec žalovaného se žalovaným. Dne 25. 6. 1996 uzavřel otec žalovaného s tehdejším pronajímatelem smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Při vzniku družstva se otec žalovaného stal zakládajícím členem, neuzavřel však s družstvem žádnou nájemní smlouvu a nezaplatil příslušný členský podíl. Otec žalovaného zemřel dne 9. 6. 1999, dědické řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno, žalovaný užívá předmětný byt i nadále. Žalobce doručil dne 10. 2. 1999 družstvu řádně vyplněnou přihlášku a vložil do družstva členský vklad ve výši 75.600,- Kč, smlouvu o nájmu předmětného bytu však s družstvem neuzavřel.
Oba soudy na základě uvedených zjištění dospěly k závěru, že otec žalovaného se podle §227 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a čl. 7 odst. 1, odst. 2 písm. a/ stanov družstva stal členem družstva a ač v rozporu s čl. 13 stanov nebyla uzavřena mezi družstvem a otcem žalovaného smlouva o nájmu předmětného bytu, vstoupilo družstvo podle §680 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) do postavení pronajímatele bytu, přičemž obsah nájemního vztahu byl nadále dán nájemní smlouvou ze dne 25. 6. 1996. V řízení nebyl prokázán zánik členství otce žalovaného v družstvu jinak než jeho smrtí. Soudy odmítly názor, že by k zániku členství otce žalovaného v družstvu došlo dohodou, neboť zápis z členské schůze družstva ze dne 23. 2. 1999, v němž bylo uvedeno „pokud p. U. J. [otec žalovaného] do 21. 3. 1999 nezaplatí cenu bytu v plné výši, přestává být naším členem a žádáme schůzi, aby schválila za nového člena p. S. [žalobce]“, není podepsán smluvními stranami, a nemá tedy písemnou formu, jak vyžaduje čl. 9 odst. 2 stanov družstva, je tudíž, i kdyby se podle obsahu jednalo o dohodu o zániku členství v družstvu, taková dohoda dle §40 odst. 1 a §40a obč. zák. absolutně neplatná. Nezaplacení členského podílu k zániku členství v družstvu vést nemohlo. Dopis ze dne 22. 3. 1999 nazvaný „Ukončení členství v Bytovém družstvu N. k 21. 3. 1999“ rovněž neměl žádné právní účinky. Podle názoru soudu prvního stupně se žalobce nestal členem družstva, družstvo na něj nemohlo platně převést právo užívat předmětný byt, žalobci nesvědčí k bytu žádné právo, a není tak osobou aktivně legitimovanou k vedení sporu o vyklizení bytu. Odvolací soud konstatoval, že žalobce není ani vlastníkem předmětného bytu, ani jeho držitelem ve smyslu §129 obč. zák., ani jeho detentorem ve smyslu §663 obč. zák., a proto není oprávněn domáhat se ochrany dle §126 obč. zák. Zápis členské schůze ze dne 23. 2. 1999 ani dopis ze dne 22. 3. 1999 nemají kvalitu rozhodnutí o vyloučení člena z družstva, a pokud družstvo rozhodlo o přijetí žalobce za člena, soudu nepřísluší toto rozhodnutí přezkoumávat, avšak samotné členství v družstvu žalobci věcnou aktivní legitimaci nezakládá, a to ani za situace, že žalovaný skutečně po smrti otce užívá předmětný byt, sice zatím bez právního důvodu, neboť dědictví po jeho otci nebylo dosud projednáno, nikoli však neoprávněně, pokud v bytě bydlí jako příslušník domácnosti zemřelého nájemce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatnil v něm dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dle jeho názoru má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť v rozporu s hmotným právem řeší dvě otázky: a/ otázku aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu, b/ otázku zániku členství otce žalovaného v bytovém družstvu. K otázce ad a/ dovolatel namítal, že odvolací soud omezil okruh osob oprávněných k podání negatorní žaloby pouze na vlastníka, držitele a detentora podle §663 obč. zák. Podle hmotného práva (§126 odst. 2 obč. zák.) však takové právo svědčí každému, kdo je oprávněn mít věc u sebe, a to bez ohledu na to, jaká právní skutečnost byla důvodem vzniku tohoto oprávnění. Žalobci nesvědčí právo nájmu předmětného bytu, avšak tvrdí, že se s vlastníkem domu (družstvem) dohodl tak, že předmětný byt může užívat a „nakládat s ním jako majitel“. Taková dohoda mu založila právo mít věc u sebe ve smyslu §126 odst. 2 obč. zák. Skutečnost, že byt v době vzniku oprávnění fakticky „u sebe“ mít nemohl, protože jej užíval žalovaný, na tom dle názoru dovolatele nic nemůže změnit, opačný výklad by popřel smysl negatorní žaloby. Zákon nevylučuje možnost vzniku práva užívat byt i jiným způsobem než nájemní smlouvou; oprávněným detentorem tedy mohou být i osoby odlišné od nájemců. Žalobce tvrdí, že takovým detentorem je, a proto je ve sporu aktivně věcně legitimován. K otázce b/ žalobce uvedl, že členství v družstvu zaniká mj. vyloučením (§231 odst. 1 obch. zák.), postup, jakým družstvo o vyloučení rozhoduje, je upraven ust. §231 odst. 4 obch. zák. a ust. §231 odst. 5 obch. zák. upravuje postup, jakým se člen může vyloučení bránit. V řízení bylo prokázáno, že otci žalovaného (v té době členu družstva) byla doručena listina označená, jako „Ukončení členství v bytovém družstvu N.“, vyhotovená družstvem dne 22. 3. 1999 a opatřená podpisy předsedy a místopředsedy představenstva družstva. Touto listinou družstvo otci žalovaného oznámilo, že ke dni 21. 3. 1999 ukončilo jeho členství v družstvu. Dovolatel tvrdí, že tato listina je obsahově rozhodnutím o vyloučení z družstva. Protože se proti takovému rozhodnutí otec žalovaného nebránil, měl soud vycházet z toho, že otec žalovaného z družstva vyloučen byl, a neměl pravomoc toto rozhodnutí přezkoumávat. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření namítal, že žalobce nepředložil soudu doklad, na základě kterého by mohl tvrdit, že je „držitelem“ předmětného bytu. Pokud jde o otázku zániku členství otce žalovaného v družstvu, žalovaný zdůraznil, že na tuto problematiku poukazoval po celou dobu řízení, že jejímu řešení brání trvání tohoto sporu, že však její řešení považuje za nadbytečné, jelikož ve sporu bylo nejprve nutno vyřešit otázku legitimace žalobce. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a navrhl proto, aby dovolací soud dovolání „zamítl jako nepřípustné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky, že dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícím výrokům) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Předpoklady přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. v dané věci splněny nejsou, neboť rozsudek soudu prvního stupně je prvým rozhodnutím ve věci.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., dle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah listiny, a to i pomocí výkladu projevu vůle v ní obsaženého, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle družstva obsažená v dopisu ze dne 22. 3. 1999, je proto otázkou skutkovou. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obsahem tohoto dopisu není projev vůle družstva vyloučit otce žalovaného z družstva, nelze tento skutkový závěr zpochybnit námitkami, jimiž lze vytýkat pouze právní posouzení věci.
Pokud pak odvolací soud na základě nezpochybnitelného skutkového zjištění, že obsahem dopisu ze dne 22. 3. 1999 není jednostranný projev vůle družstva vyloučit otce žalovaného z družstva, dospěl k závěru, že tento dopis nemá „kvalitu“ rozhodnutí o vyloučení člena z družstva a potvrdil tak závěr soudu prvního stupně, že tento dopis neměl na trvání členství otce žalovaného v družstvu žádné právní účinky, nelze takovému právnímu posouzení přiznat povahu řešení otázky zásadního právního významu, neboť jde o posouzení jedinečného skutkového základu, jež nemůže mít dopad do obecné rozhodovací praxe soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 308, dále usnesení z 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004 a z 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003).
V rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý; to platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že založil-li odvolací soud svůj potvrzující výrok na dvou na sobě nezávislých závěrech (že žalobce není ve sporu aktivně legitimován a že členství otce žalovaného v družstvu nezaniklo), a jeden z těchto závěrů nesplňuje předpoklad přípustnosti dovolání, je nadbytečné zabývat se druhým z nich.
Lze tedy uzavřít, že přípustnost dovolání není možno dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným, a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. ledna 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu