ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2668.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2668/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) L. M., a b) J. M., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému A. T., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 384/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2005, č. j. 19 Co 191/2005-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 19 Co 191/2005-92, potvrdil rozsudek ze dne 17. února 2005, č. j. 16 C 384/2004-67 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. března 2005, č. j. 16 C 384/2004-76), jímž Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu „bytu číslo 9, sestávajícího se z jedné místnosti s příslušenstvím ve druhém poschodí domu číslo popisné 1702 v P., katastrální území V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a žalobcům vyklizený odevzdat do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaný předmětný byt užívá na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 22. dubna 1992 (týkající se původně bytu č. 21 v tomtéž domě) ve spojení s dohodou o směně bytu ze dne 17. listopadu 1998, doplněných dodatkem ze dne 17. března 2000 a dohodou o poskytnutí náhradního bytu ze dne 28. června 2000, že v bytě však pobývá jen občas, o čemž svědčí i minimální odběr elektrické energie, plynu a pitné vody, že převážně se zdržuje v bytě u své přítelkyně M. P. v P. a víkendy tráví na své rekreační chalupě v Ch. u T., jak vyplývá rovněž ze spisu sp. zn. 16 C 292/2003, v němž se soud prvního stupně v rámci předcházejícího řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu již zabýval otázkou intenzity užívání předmětného bytu žalovaným. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen “obč. zák.”), a to v podobě užívání bytu nájemcem bez vážných důvodů jen občas. Současně dovodily, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Přitom sice vzaly v úvahu zdravotní problémy žalovaného, avšak rozhodující význam přiznaly dlouhodobosti zjištěného stavu v užívání předmětného bytu a nepřehlédly ani to, že žalovaný svou bytovou potřebu fakticky uspokojuje jinde a že vyhověním žalobě se v jeho faktických bytových poměrech nic nezmění. Odvolací soud žalovanému přisvědčil v tom, že má právo svobody pohybu a pobytu, avšak dodal, že pokud tato svá oprávnění realizuje tak, že bez závažného důvodu užívá nájemní byt jen občas, bere na sebe riziko výpovědi z nájmu takového bytu. Za této situace soudy žalobě vyhověly a vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázaly – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Především namítl „nesprávné posouzení vážnosti důvodů jen občasného užívání bytu, jak má na zřeteli ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.“. Zde poukázal na to, že jeho „sociální a zdravotní poměry … nutně vedly k tomu, že se … zdržoval větší část roku v rekreačním objektu mimo P.“. Dále zdůraznil svůj věk a vážný zdravotní stav a uvedl, že se neustále snaží svoji bytovou situaci řešit výměnou bytu, což je „vzhledem k vysokým finančním požadavkům v oblasti výměny bytů obtížné“. Žalobcům vytkl, že ačkoliv se prostřednictvím dohody o směně bytu ze dne 17. listopadu 1998 zavázali „vyvinout snahu o získání vhodného bytu k výměně (směně), neprojevili žádnou efektivní činnost“. Poté uvedl, že byty a prostory v domě jsou s výjimkou jeho bytu pronajaty za tržní nájemné, že v přízemí domu jsou prostory pronajaté třem firmám, že část domu je využívána jako hotelové pokoje a že žalobce Ing. J. M. trvale žije v N. Vyslovil rovněž přesvědčení, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti připomenul, že „v roce 1998 projevil vůči žalobcům maximální ochotu a ústupky, když se tehdy přestěhoval z kvalitní a jím dobře vybavené garsoniéry (byt č. 21) v témže domě do menšího a nevybaveného bytu ve druhém poschodí, a to z důvodu, aby vyhověl požadavku žalobců, kteří zde plánovali stavební rekonstrukci“. Současně namítl, že soudy obou stupňů nevzaly při rozhodování věci v úvahu, že „provedl v bytě č. 21 od r. 1979 do r. 1998 rozsáhlé a nákladné investice, jež dosáhly částky 253.950,- Kč“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že z dovolání „není zřejmé, v čem je spatřována právní otázka zásadního významu“; žalovaný se podle jejich názoru pouze pokouší „prodlužovat celou záležitost“. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. v podobě jen občasného užívání bytu bez závažných důvodů). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se nemožnosti výměny předmětného bytu a rekonstrukce dřívějšího bytu žalovaného je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uplatněným v tomto ohledu až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., nýbrž – mimo jiné – rovněž na závěru, že výpověď z nájmu bytu (podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) není (z důvodů popsaných v napadeném rozsudku odvolacího soudu) v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Následně zmíněný právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Zpochybňuje-li dovolatel správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu