ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2871.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2871/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyň a) P. B., b) H. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost žalovaného vyklidit byt není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 88/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. dubna 2004, č.j. 19 Co 537/2004-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 1. 2004, č.j. 16 C 88/2003-95, (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 14. 4. 2003, č.j. 16 C 88/2003-16, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2003, č.j. 19 Co 1266/2003-32, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly, aby usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2001, č.j. 15 C 41/2001-39, bylo změněno tak, že podle uzavřeného smíru uložená povinnost žalovanému k vyklizení bytu 1+1 s příslušenstvím v přízemí domu č.p. 1938/47 v ulici R. v katastrálním území Č. B. (dále jen „předmětný byt“), není nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, ale pouze na zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že schválením smíru vznikl mezi žalobkyněmi a žalovaným zcela nový právní vztah, jehož obsahem je právo žalovaného v předmětném bytě bydlet, dokud mu žalobkyně nezajistí stanovenou bytovou náhradu. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od počátku porušoval povinnosti, které na sebe převzal v rámci uvedeného smíru, nezaplatil dlužných 10.000,- Kč z předchozích pohledávek žalobkyň vůči němu, ani pravidelně neplatil měsíčně částku 600,- Kč od listopadu 2001 do srpna 2003. Soud prvního stupně se však neztotožnil s tvrzením žalobkyň, že porušil své povinnosti také neplacením vodného a energie spotřebované ve společných prostorách domu, neboť v rozporu se smírem žalobkyně neprokázaly, že mu předložily vyúčtování spotřeby. Bylo dále zohledněno, že v době rozhodování soudu byly všechny dlužné částky (kromě vodného a společné elektrické energie) uhrazeny. Podle soudu prvního stupně však ani žalobkyně neplnily svoje povinnosti ze smíru, když žalovanému neumožnily užívat sklep, půdu a prostor kůlen ve společném dvoře tím, že mezi jeho byt a ostatní části domu umístily železnou mříž. Další podstatnou zjištěnou okolností bylo, že žalovaný v předmětném bytě žije se svojí manželkou a nezletilým dítětem a nemají dostatečné majetkové zázemí, aby si obstarali bydlení vlastními silami. Proto uzavřel, že jejich majetková situace se od schválení smíru zvláštním způsobem nezměnila. Ze všech těchto důvodů není podle názoru soudu prvního stupně užívání předmětného bytu žalovaným a existence jeho práva na přiměřený náhradní byt v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 4. 2004, č.j. 19 Co 537/2004-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ze stejných důvodů, pro které byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, dále změnil výrok II. ohledně nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolací důvod spatřují v nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k obsahu soudně schváleného smíru je podle dovolatelek třeba na jejich případ analogicky použít „§712 písm. a/“ (správně §712a) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého má žalovaný práva a povinnosti vyplývající z bytového nájmu, které však dva roky neplnil, byť částka 600,- Kč za užívání předmětného bytu je s ohledem na regulované i tržní nájemné naprosto zanedbatelná. Navíc žalovaný měl dostatek finančních prostředků (a to i na zajištění si jiného bydlení), jak ze své podnikatelské činnosti, tak z vypořádacího podílu spočívajícího v částce 400.000,- Kč, ani před soudem nijak neprokázal svoji finanční tíseň. Soudy obou stupňů tedy měly postupovat analogicky podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a žalobě vyhovět, neboť kdyby mezi účastníky existoval nájemní vztah, pak by soud jistě přivolil k výpovědi z nájmu a za takové situace by pak žalovaný měl nárok pouze na poskytnutí přístřeší. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů pak vyplývá, že platby za užívání bytu není nutné platit a postačí je uhradit během soudního jednání, což soudní praxe odmítá, neboť by docházelo ke stavu, že nájemné není nutné platit vůbec. Rovněž argumentaci, že ani žalobkyně neplnily řádně svoje povinnost, nelze akceptovat. Pokud by se tak skutečně stalo, měl žalovaný právo i povinnost na tyto skutečnosti žalobkyně upozornit a případně uplatňovat slevu na nájemném, což neučinil, ani to nebylo prokázáno. Předmětná mříž slouží pouze k ochraně žalobkyň a jejich majetku, a to mimo jiné i pro chování žalovaného. Z těchto důvodů dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelky jsou zastoupeny advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který však rozhodl ve věci samé stejně jako v dřívějším rozhodnutí.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2001, č.j. 15 C 41/2001-39, jímž soud schválil smír, podle kterého se žalovaný zavázal vyklidit předmětný byt do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn přiměřený náhradní byt a v téže lhůtě se zavázal vyklidit půdu, sklep a dvě kůlny a platit za užívání bytu a služby s tím spojené. Obsahem tohoto vztahu je mimo jiné právo žalovaného v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobkyň výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 obč. zák.). Toto právo není právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je upraveno v §712a obč. zák.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po zajištění příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění bytové náhrady). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř., nyní §159a odst. 5 o.s.ř.); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, pod C 2084). V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 3, pod poř. č. 26, ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
Podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003) je rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, jemuž svědčí právo bydlení, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo je povinen výkon tohoto práva strpět. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, z nichž lze jednoznačně dovodit, že výkon práv a povinností založených předchozím rozhodnutím je v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy.
Za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, nebo usnesení ze dne 18.11.2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004)
Jestliže tedy odvolací soud vymezil obecná hlediska pro posouzení věci dle §3 odst. 1 obč. zák., jež nelze označit za logicky a věcně neudržitelná, a jestliže poté na základě vyhodnocení konkrétních skutkových zjištění reprodukovaných na jiném místě odůvodnění tohoto usnesení dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění pravomocným rozhodnutím určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení předmětného bytu žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy, neodchýlil se od závěrů shora citované judikatury, a jeho rozhodnutí tudíž není ani v rozporu s hmotným právem.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinily, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyním právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu