ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.327.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 327/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) P. V., b) A. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. H., 2) B. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 211/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 2004, č.j. 5 Co 1761/2004-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 2004, č.j. 5 Co 1761/2004-175, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 5. 2004, č.j. 6 C 211/2002-141, uložil žalovaným povinnost do jednoho roku od právní moci rozsudku vyklidit družstevní byt č. 25 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 8. podlaží domu č.p. 481/II ve S., který je ve vlastnictví SBD S., (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce P. V. (žalobce a/) poskytl dne 12. 1. 2001 žalovanému M. H. (žalovanému 1/) půjčku v částce 300.000,- Kč. Dne 2. 7. 2001 žalobce tuto pohledávku postoupil společnosti R. s.r.o. a později (dne 6. 12. 2001) od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupil. Po neúspěšných výzvách k vrácení peněz z půjčky uznal žalovaný 1/ dne 14. 12. 2001 svůj dluh vůči žalobci a/ spočívající v částce 375.000,- Kč a v příslušenství ve výši 145.000,- Kč. Pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2002 bylo žalovanému 1/ uloženo, aby (společně s ručitelkou R. S.) zaplatil žalobci a/ 520.000,- Kč s úrokem 6% od 12. 1. 2002, směnečnou odměnu 1.733,- Kč a náklady řízení 60.170,- Kč. Protože žalovaný 1/ neměl žádný majetek ke zpeněžení na úhradu soudním rozhodnutím přiznaného dluhu, uzavřel on a jeho manželka (žalovaná 2/) se žalobci dne 10. 6. 2002 písemnou dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu z žalovaných na žalobce (dále též jen „dohoda ze dne 10. 6. 2002“). Dne 12. 6. 2002 uzavřeli žalobci a SBD S. smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dne 1. 4. 2003 žalovaní písemně odstoupili od dohody ze dne 10. 6. 2002 s odůvodněním, že byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně uzavřel, že dohoda ze dne 10. 6. 2002 má povahu „jakési dohody o narovnání“ ve smyslu §585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dále se zabýval platností této dohody a předpoklady následného odstoupení od ní. Z důvodů rozvedených v odůvodnění svého rozsudku neshledal žádné důvody neplatnosti dohody ze dne 10. 6. 2002 podle §37 odst. 1 a §38 odst. 1 obč. zák., ani že by byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dovodil, že žalobci jsou společnými nájemci předmětného bytu, a proto žalobě o vyklizení předmětného bytu žalovanými vyhověl. Vzhledem k tomu, že v takových případech zákon vyklizovaným nepřiznává bytovou náhradu, aplikoval soud prvního stupně na projednávanou věc ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přihlédl k okolnostem případu, zejména k procesnímu chování žalobce a/, ke značnému navýšení původně dlužné částky a ke skutečnosti, že s žalovanými v předmětném bytě bydlí 81letá nepohyblivá matka žalované, a stanovil namísto zákonné patnáctidenní lhůty k vyklizení lhůtu v délce 1 roku.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č.j. 5 Co 1761/2004-175, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přejal skutkové závěry soudu prvního stupně i většinu jeho právních závěrů. Nesouhlasil však s právním názorem, že smlouva o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu představuje „jakousi dohodu o narovnání podle §585 obč. zák.“; podle odvolacího soudu se jednalo „o řadu souvisejících a vzájemně se podmiňujících právních úkonů“. Odvolací soud se neztotožnil ani s právním posouzením odstoupení žalovaných od dohody ze dne 10. 6. 2002. Žalovaní totiž podle něj od této dohody odstoupili platně, neboť ji uzavřeli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň představovala výše sjednané smluvní pokuty a neustále narůstající dluh ze smlouvy o půjčce, dále i hrozba výkonu směnečného platebního rozkazu. Nápadně nevýhodné podmínky spatřoval odvolací soud především v tom, že žalovaný 1/ uzavřel smlouvu o půjčce bez souhlasu manželky (žalované 2/), takže k úhradě nepřiměřeného dluhu, který podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. nenáleží do společného jmění manželů, mělo být poskytnuto plnění dohodou o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, která do společného jmění manželů náležejí. Dále odvolací soud poukázal na to, že smluvní cena členských práv k předmětnému bytu činila (podle smlouvy o budoucí „kupní“ smlouvě o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu ze dne 7. 8. 2002) 600.000,- Kč, což je mnohem více než půjčená částka (300.000,- Kč). Rovněž poukázal na to, že žalovaní, ani invalidní matka žalované, nemají zajištěnu jinou možnost bydlení. Z těchto důvodů dovodil, že žalovaní od smlouvy o převodu členských práv a povinností odstoupili platně, a proto neshledal žalobu na vyklizení bytu důvodnou.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, aniž uvádějí, z čeho dovozují jeho přípustnost, a brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, a to ze dvou důvodů. Jednak nesouhlasí se závěrem, že dohoda o převodu členských práv a povinností nesplňuje náležitosti dohody o narovnání, neboť podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména dle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li taková vůle v rozporu s jazykovým projevem. V projednávané věci sami žalovaní tvrdili, že k podpisu dohody o převodu členských práv a povinností je vedla existence pohledávky potvrzené pravomocným směnečným platebním rozkazem; touto dohodou byl tak upraven způsob, jakým žalovaný splatí svůj soudně přiznaný dluh vůči žalobci, a má tedy náležitosti dohody o narovnání dle §585 obč. zák. Dále dovolatelé brojí proti právnímu posouzení odstoupení žalovaných od smlouvy o převodu členských práv a povinností. Podle žalobců soud nebyl oprávněn v rámci posouzení existence tísně při podpisu uvedené dohody zkoumat výši sjednané smluvní pokuty ze smlouvy o půjčce, protože výše dlužné částky již byla pravomocně rozhodnuta směnečným platebním rozkazem a úsudek o tísni vyvolané pouze hrozbou výkonu směnečného platebního rozkazu by vedl k porušení základních principů právního státu, zejména právní jistoty. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění určité osoby. Skutečnost, že si žalovaný nevyžádal souhlas manželky při uzavírání smlouvy o půjčce, nemůže být na újmu žalobců. Dovolatelé nesouhlasí s tím, že cena převáděných členských práv a povinností k předmětnému bytu byla nepřiměřená výši dluhu žalovaného, když výše částky, kterou měl žalovaný 1/ zaplatit žalobci a/ podle pravomocného směnečného platebního rozkazu činila 594.774,91 Kč a smluvní cena převodu členských práv a povinností činila 600.000,- Kč. Skutečnost, že žalovaní nemají zajištěnu jinou možnost bydlení není relevantní, neboť tato okolnost jim byla známa již v době uzavírání smlouvy o převodu členských práv a povinností. Kromě toho se žalovaní dohodli, že v případě vyklizení se přestěhují do bytu své dcery, sami se tedy svobodně rozhodli o způsobu uhrazení svého dluhu. Vůli žalovaných uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností a vůli skutečně převést tato práva dokládá i to, že žalovaní přestali platit nájemné za užívání bytu, což se nezměnilo ani po jejich údajném odstoupení od této smlouvy, kdy neprojevili snahu ani zaplatit předchozí dlužné nájemné. Z těchto důvodů žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření uvádějí, že žalobci v dovolání uplatnili nové tvrzení, že v případě vyklizení předmětného bytu jsou žalovaní dohodnuti na přestěhování do bytu jejich dcery. Toto tvrzení označují navíc za nepravdivé. Podle žalovaných odvolací soud správně dovodil existenci stavu tísně i nápadně nevýhodných podmínek, a proto navrhují dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou, ani nevyplývají ze spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkou, zda dohoda o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu ze dne 10. 6. 2002 je svou povahou smlouvou o narovnání ve smyslu §585 obč. zák.
Podle §229 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody ze dne 10. 6. 2002 (dále jen „obch. zák.“), členská práva a povinnosti může člen převést na jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují. Podle §230 obch. zák. převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu představenstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
Podle ustanovení §585 odst. 1 obč. zák. mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná dohodou; dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, se netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Podle §585 odst. 2 obč. zák. byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou smlouvou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu musí vyhovovat obecným náležitostem právního úkonu stanoveným občanským zákoníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1243/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 30, C 2893). Obsah této dohody, jako každý právní úkon, lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, C 1627). Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15, C 1108).
Z obsahu dohody ze dne 10. 6. 2002, který je rozhodný pro posouzení povahy tohoto právního úkonu, vyplývá, že (v souladu se shora citovanými ustanoveními §229 a §230 obch. zák.) směřuje nepochybně a výlučně k převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu SBD S. ze žalovaných na žalobce, a neobsahuje žádné údaje o spornosti či pochybnosti závazku z půjčky, popřípadě jiného závazku mezi žalobci a žalovanými, který by měl být nahrazen závazkem novým. Nelze tudíž – a to ani s ohledem na zjištěný vývoj skutkového stavu věci od uzavření smlouvy o půjčce až po podání žaloby na vyklizení – dovozovat, že by dohoda ze dne 10. 6. 2002 měla povahu narovnání. Nelze uvažovat ani o případném ústním či konkludentním uzavření smlouvy o narovnání vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena písemně (§585 odst. 2 obč. zák.). Argumentace dovolatelů ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. je tedy nepřípadná, neboť z obsahu dohody o převodu členských práv a povinností bez dalšího nevyplývá, že byla uzavřena za účelem nahrazení sporného závazku (dluhu) žalovaného závazkem jiným. Okolnost, že účastníci případně sledovali touto dohodou záměr upravit způsob, jakým žalovaný splatí svůj soudně přiznaný dluh vůči žalobci, (avšak v písemné dohodě jej nevyjádřili), je z hlediska pojmových znaků narovnání bezvýznamná.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda žalovaní odstoupili platně od dohody o převodu členských práv a povinností, tj. zda byly splněny podmínky §49 obč. zák.
Podle §49 obč. zák. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
Tísní ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení §37 obč. zák.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod č. 36). Není přitom rozhodné, jak stav tísně vznikl.
Odvolací soud jistě nebyl oprávněn přezkoumávat správnost pravomocného směnečného platebního rozkazu, nic mu však nebránilo zkoumat, zda v okolnosti, že jím byla pravomocně uložena žalovanému 1/ určitá povinnost, nelze spatřovat znaky tísně. Lze však souhlasit s dovolateli, že existenci tísně nelze dovodit pouze z existence pravomocného platebního rozkazu, který žalovanému 1/ ukládá určitou povinnost. Je totiž třeba individuálně posoudit, jak povinnost platebním rozkazem uložená v konkrétním případě (z hlediska její výše i osobních poměrů žalovaných) doléhala na žalované. Jestliže odvolací soud dovodil, že v dané věci „tíseň představují obavy žalovaných z rostoucího dluhu a ze zvyšujících se požadavků žalobce P. V. na úhradu dlužné pohledávky“, že „tíseň vyplývá ze samotné smlouvy o půjčce z 12. 1. 2001, kdy v bodu 4 smlouvy je dohodnuta smluvní pokuta ve výši 1.000,-Kč za každý den prodlení od 24. 4. 2001“ a „tíseň představuje i hrozba výkonu směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích z 29. 3. 2002“, pak s přihlédnutím k tomu, že po stránce skutkové pouze odkázal na zjištění soudu prvního stupně, jenž ve vztahu k otázce tísně uvedl jen, že žalovaní neprokázali, že by dohodu z 10. 6. 2002 uzavřeli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek s ohledem na posouzení charakteru této smlouvy a na okolnosti jejího uzavření, nelze považovat jeho závěr o uzavření dohody v tísni za souladný s výše citovanou judikaturou. Je tomu tak opět proto, že tento závěr postrádá úvahu o tom, které konkrétní objektivní okolnosti působily na žalované takovým způsobem, že uzavřeli dohodu ze dne 10. 6. 2002 a že by bez jejich působení takovou dohodu neuzavřeli.
Druhý předpoklad pro platné odstoupení od smlouvy podle §49 obč. zák., jenž musí být splněn současně, je její uzavření za nápadně nevýhodných podmínek. Soudní praxe dovodila, že nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem (srov. opět rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92). Nevýhodnost podmínek, za kterých byla uzavřena (nájemní) smlouva, je třeba posuzovat vždy ve srovnání s obvyklými podmínkami, za kterých se v daném místě a čase obdobné smlouvy uzavírají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod č. 64).
V okolnostech, které uvádí odvolací soud, nápadně nevýhodné podmínky, jak byly definovány shora, spatřovat nelze.
Okolnost, že žalovaný 1/ uzavřel smlouvu o půjčce bez souhlasu žalované 2/ a že k úhradě dluhu z této půjčky má být poskytnuto plnění v podobě převodu členských práv a povinností, která náležejí do společného jmění manželů, nepředstavuje – sama o sobě – nápadně nevýhodné podmínky, jak byly shora vymezeny. Je třeba též zdůraznit, že existenci nápadně nevýhodných podmínek, je třeba zkoumat ve vztahu k uzavření dohody ze dne 10. 6. 2002, nikoli ve vztahu k uzavření smlouvy o půjčce ze dne 12. 1. 2001.
Pokud žalobce uzavřel dne 7. 8. 2002 smlouvu o budoucím převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu s třetí osobou za cenu 600.000,- Kč, nelze s ohledem na pravomocně přiznaný dluh žalovaného ve výši 520.000,- Kč s úrokem 6% od 12. 1. 2002, směnečnou odměnou 1.733,- Kč a náklady řízení 60.170,- Kč (nikoli 300.000,- Kč, jak nesprávně uvedl odvolací soud) hovořit o nápadné nevýhodnosti podmínek dohody o převodu členských práv a povinností pro žalované.
Konečně neobstojí ani úvaha, že „žalovaní se neměli zříkat družstevního bytu, když ani oni, ani invalidní matka druhé žalované nemají zajištěnu jinou možnost bydlení“ (v čemž odvolací soud spatřoval „další nevýhodnou podmínku“), neboť odvolací soud se ve skutečnosti otázkou, zda žalovaní mají jinou možnost bydlení, nezabýval (žádná skutková zjištění v tomto směru neučinil). V dovolání namítaným tvrzením, že žalovaní se dohodli s R. S., že v případě vyklizení bytu budou nadále spolu s matkou žalované bydlet v jí užívaném bytě, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť jde o novou skutečnost, uplatněnou v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku odstoupení od dohody o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu a v důsledku toho vadně posoudil i odůvodněnost požadavku na vyklizení předmětného bytu.
Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu