ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.733.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 733/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce 3., zastoupeného advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátkou, o vyklizení neoprávněně obývaných prostor a o přemístění schodiště, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 348/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. června 2004, č. j. 35 Co 571/2003-182, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. června 2004, č. j. 35 Co 571/2003-182, (vyjma výroku o vrácení soudního poplatku) a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. června 2003, č. j. 10 C 348/99-162, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 22. února 2000, č. j. 10 C 348/99-111, výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „místnosti označené v plánku prostorového uspořádání třetího poschodí domu čp. 1552 v J., který je součástí tohoto rozsudku, jako č. 12 – společná chodba, č. 11 – schodiště do půdního prostoru, č. 5 – jedna místnost (přestavěná koupelna), č. 7 – komora“ (dále jen „předmětné místnosti“, resp. „místnosti“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku i místnosti označené čísly 9 a 10 – WC s předsíňkou, výrokem III. uložil žalované povinnost přemístit do patnácti dnů od právní moci rozsudku dřevěné schodiště vedoucí na půdu z místnosti označené č. 8 do místnosti č. 11 a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 31. května 2000, č. j. 35 Co 269/2000-121, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o vyklizení místností, ve výroku III. o přemístění schodiště a v nákladovém výroku (výroku IV.) a v tomto rozsahu věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. června 2003, č. j. 10 C 348/99-162, žalobu na vyklizení předmětných místností zamítl (výrok I.), žalované uložil povinnost přemístit do třiceti dnů od právní moci rozsudku dřevěné schodiště vedoucí na půdu z místnosti označené č. 8 do místnosti č. 11 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 18. června 2004, č. j. 35 Co 571/2003-182, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (dále jen „potvrzující výrok“), změnil jej ve výroku II. tak, že žalobu na přemístění dřevěného schodiště vedoucího na půdu z místnosti č. 8 do místnosti č. 11 zamítl (dále jen „měnící výrok“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o vrácení soudního poplatku z odvolání.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že podle rozhodnutí Městského národního výboru v J. ze dne 15. září 1986 o schválení dohody o výměně bytů uzavřené mezi J. a M. S. a K. a B. V. se účastníci dohody nastěhovali do vyměněných bytů, a to manželé S. do bytu 3+1 s příslušenstvím ve III. patře domu čp. 5/1552 na ulici SNP v J. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a manželé V. do bytu 4+1 s příslušenstvím v domě čp. 32/1034 (rodinný dům) na ulici J. v J., a že dne 7. března 1988 byl s J. S. sepsán protokol o převzetí předmětného bytu. Dále zjistily, že podle plánku prostorového uspořádání III. poschodí předmětného domu se zde nacházejí vedle místností označených č. 1, 2, 3, 4 a 6 také místnosti označené č. 5, 7, 12 a 11 a konečně místnosti označené č. 9 a 10, že již manželé V. a poté i žalovaná užívali nejen místnosti č. 1, 2, 3, 4, 6 a 9 a 10, nýbrž také další vyjmenované místnosti, že mezi místnostmi č. 4 a 6 manželé V. vybourali příčku, že naopak zbudovali příčku v místnosti č. 5, čímž rozdělili tuto místnost na koupelnu a další malou místnost, že místnost č. 7 užívali jako komoru, že příčku posunuli až na úroveň záchodu v místnostech č. 9 a 10 a začali pak užívat i místnost č. 12 a že žalovaná bez souhlasu příslušného orgánu přemístila dřevěné schodiště vedoucí na půdu z místnosti č. 11 do místnosti č. 8. Vzaly rovněž za prokázáno, že žalovaná užívá v současné době vedle místností č. 1 (kuchyně), č. 2 (obývací pokoj), č. 3 (ložnice), č. 4 a 6 (po vybourání příčky pokoj jejího syna) a č. 9 a 10 (záchod s předsíní) také místnost č. 7 (k uskladnění různých věcí), č. 5 (jako koupelnu a další malou místnost sloužící k provozování koníčků jejího syna), č. 11 (jako spíž – po přemístění dřevěného schodiště do místnosti č. 8) a č. 12 (jako chodbu). Ve vztahu k nároku na vyklizení místností soud prvního stupně – v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení ze dne 31. května 2000, č. j. 35 Co 269/2000-121 – a následně i odvolací soud především dovodily, že příslušenstvím bytu (§121 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) jsou vedlejší místnosti a prostory, o nichž to prohlásí vlastník; jinak řečeno pro příslušenství je rozhodující to, co vlastník jako příslušenství bytu vymezí. Poté – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – oba soudy rovněž dovodily, že pro posouzení, zda předmětné místnosti jsou příslušenstvím předmětného bytu, je rozhodující, v jakém prostorovém uspořádání byl byt žalovanou a tehdy také jejím manželem přebírán v době vzniku jejich užívacího práva, a pokračovaly, že projevil-li vlastník (pronajímatel) v protokolu o převzetí bytu ze dne 7. března 1988 vůli dát žalované (a jejímu manželovi) do užívání byt „v rozsahu, v jakém jej fakticky užíval předchozí uživatel svědek V. včetně provedených stavebních úprav, tj. včetně místností č. 5, 7, 11 a 12“, staly se tyto místnosti příslušenstvím bytu ve smyslu §121 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud dále dodal, že „tyto místnosti z hlediska stavebně technického určení (zejména na základě kolaudačního rozhodnutí) byly způsobilé sloužit právě k uspokojování bytových potřeb“. Ohledně nároku na přemístění dřevěného schodiště z místnosti č. 8 do místnosti č. 11 soud prvního stupně dovodil, že k přemístění schodiště došlo neoprávněně, a proto tomuto nároku – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl, aniž se zabýval posouzením, zda ze strany žalobce nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že zde jde o šikanozní výkon práva (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť schodiště by se mělo podle uplatněného nároku přemístit do místnosti č. 11, která je – vzhledem k výše uvedenému – příslušenstvím bytu žalované; proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto ohledu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Dovolatel nesouhlasí s právním názorem, že předmětné místnosti jsou příslušenstvím bytu ve smyslu §121 odst. 2 obč. zák. Uvedl, že pro vymezení příslušenství bytu (§121 odst. 2 obč. zák.) nemůže být rozhodující „to, co bylo uvedeno na protokolu o předání a převzetí bytu“, a dodal, že „předmětem předání nemohla být bytová jednotka ve stavu, v jakém právně neexistovala“. V této souvislosti namítl, že stavební úpravy byly provedeny bez souhlasu pronajímatele, bez stavebního povolení a do současné doby nebyly kolaudovány. Podle názoru dovolatele nemohou být místnosti za této situace příslušenstvím předmětného bytu. Na podporu tohoto názoru dále namítl, že podle kolaudačního stavu ze dne 17. října 1901 šlo ve IV. podlaží předmětného domu o tři malometrážní byty, přičemž první byt zahrnoval místnosti označené v plánku jako 1, 2 a 3, druhý byt zahrnoval místnost označenou č. 4 a třetí byt zahrnoval místnosti označené č. 5 a 6. Podle dovolatele místnosti označené č. 7 a 8 nebyly příslušenstvím žádné bytové jednotky, místnost označená č. 12 je společný prostor, z něhož byl možný přístup do jednotlivých bytů, a místnosti označené č. 9 a 10 (WC s předsíňkou) byly společné pro všechny tři bytové jednotky. Současně uvedl, že v případě komory uvedené v evidenčním listu pro výpočet úhrady nájemného (nikoliv však v protokolu o předání bytu) jde – s ohledem na její výměru – o místnost označenou č. 6, která byla po odstranění příčky přičleněna k místnosti označené č. 4; podle názoru dovolatele jedinou převzatou předsíní nemůže být – z důvodů uvedených v dovolání – ani místnost označená č. 12. Ve vztahu k nároku na přemístění dřevěného schodiště z místnosti č. 8 do místnosti č. 11 dovolatel nesouhlasí se závěry, které odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Namítl, že k přemístění schodiště došlo v rozporu se stavebními předpisy a že jeho užívání v současném stavu je spojeno s rizikem ohrožení zdraví a života. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. června 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – v tomto ohledu vyhovujícím – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zbývá dodat, že dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel sice v dovolání výslovně uvedl, že – vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., avšak posléze uvedený dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval; ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – tak uplatnil pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení správnosti právního závěru, že příslušenstvím bytu ve smyslu §121 odst. 2 obč. zák. jsou prostory, o nichž to prohlásí vlastník bytu, tj. prostory, které vlastník bytu vymezí jako příslušenství bytu. Dále půjde rovněž o odpověď na otázku, zda žalobní požadavek na přemístění dřevěného schodiště z místnosti označené č. 8 do místnosti označené č. 12 lze posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §121 odst. 2 obč. zák. příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.
Ustálená soudní praxe dovodila, že bytem se rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu je právní stav založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe rovněž dovodila, že definice příslušenství bytu ve smyslu §121 odst. 2 obč. zák. je zčásti definicí právní a v jejích dimenzích definicí, která závisí na vlastníkově vůli, zprostředkované – z hlediska stavebně technického stavu bytu – kolaudačním rozhodnutím příslušného stavebního úřadu (srov. Občanský zákoník – komentář, autorů Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V., a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 2266/2003, popřípadě ze dne 20. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 1782/2001, uveřejněné pod č. 250 v publikaci „Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu“ vydané nakladatelstvím ASPI Publishing, s. r. o., Praha). Z uvedeného současně vyplývá, že ve vztahu k příslušenství bytu podle §121 odst. 2 obč. zák. je vlastník bytu „omezen“ zásadně jen kolaudačním rozhodnutím příslušného stavebního úřadu; nemůže proto jako příslušenství bytu ve smyslu citovaného ustanovení určit (a tudíž ani pronajmout) např. společné prostory domu (§688 a §689 obč. zák.), tj. prostory, jež lze negativně vymezit tím, že nejde o byty a jejich příslušenství ani o nebytové prostory, a pozitivně tak, že jde o prostory sloužící všem nájemcům domu – např. tedy společná chodba, prádelna, sušárna, kočárkárna nebo půda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při posouzení, zda konkrétní prostory mají povahu společných prostor ve smyslu občanskoprávním, je nutno vycházet ze stavebněprávního určení, tedy především z pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že určité prostory jsou způsobilé k tomuto účelu užívání, a že jsou-li společné prostory objektivně určeny kolaudačním rozhodnutím, toto jejich určení nemůže být změněno (a tudíž nemohou být tomuto způsobu užívání podle §688 obč. zák. odňaty) rozhodnutím vlastníka, a to ani se souhlasem všech nájemců bytů v domě.
V projednávané věci se odvolací soud uvedeným právním názorem neřídil. Při řešení otázky příslušenství bytu ve smyslu §121 odst. 2 obč. zák. vyšel z (jiného) právního názoru, že příslušenstvím bytu ve smyslu §121 odst. 2 obč. zák. jsou prostory, o nichž to prohlásí vlastník bytu, tj. prostory, které vlastník bytu vymezí jako příslušenství bytu. Na tom – vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí – nic nemění ani jeho (obecné) konstatování, že „tyto místnosti z hlediska stavebně technického určení (zejména na základě kolaudačního rozhodnutí) byly způsobilé sloužit právě k uspokojování bytových potřeb“. Lze uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Není-li správný závěr, který odvolací soud přijal ve vztahu k příslušenství bytu podle §121 odst. 2 obč. zák., nelze za současné situace – logicky vzato – pokládat za příslušenství bytu žalované (ani) místnost označenou č. 11. Odůvodnil-li proto odvolací soud měnící výrok napadeného rozsudku tak, že zde jde o šikanozní výkon práva právě proto, že schodiště by se mělo podle uplatněného nároku přemístit do místnosti č. 11, která je příslušenstvím bytu žalované, nelze ani tento jeho závěr pokládat za správný. Nepůjde-li v případě místnosti označené č. 11 – vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu – o příslušenství bytu žalované, soudy v dalším řízení nepřehlédnou právní závěr, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Současně nepřehlédnou, že Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu. Lze uzavřít, že i v tomto ohledu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu