ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.781.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 781/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. p. a.s., o náhradu škody 623.440,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 99/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.12.2004, č. j. 21 Co 489/2004-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1.12.2004, č.j. 21 Co 489/2004-109, potvrdil v odvoláním napadené části (výrok II. a III.) rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29.6.2004, č.j. 10 C 99/2002-90, jímž tento soud ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 79.681,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, ve výroku II. pak ohledně zbývající částky 543.759,- Kč žalobu zamítl a ve výroku III. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ust. §212 o.s.ř. v mezích, ve kterých se odvolatel přezkumu domáhal, a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je přes dílčí nepřesnosti věcně správné, když neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami, k nimž přihlíží podle ust. §212a odst. 5 o.s.ř. Dle odvolacího soudu nárok založený §9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. zakládá poškozenému přímý nárok proti pojistiteli, aby mu pojistitel poskytl plnění podle §6 cit. zák. Nárok poškozeného nemá povahu nároku na náhradu škody a pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu místo škůdce. V řízení bylo dle odvolacího soudu zjištěno, že vozidlo, jehož provozem došlo ke škodě, bylo pojištěno. Předmětem řízení tedy nebyl nárok vyplývající z ust. podle §24 odst. 2 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb. (jak dovozoval okresní soud), který by zakládal poškozenému právo na plnění v případech, jde-li o škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Toto plnění poskytuje Česká kancelář pojistitelů (§18 odst. 2 písm. a/ a §24 odst. 2 cit. zák.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s fyzickou osobou, která je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným, nelze platně sjednat pracovněprávní vztah (kterým je i dohoda o pracovní činnosti podle §232 a násl. zák. práce) tak, aby druhem práce byl výkon povinností vyplývajících z funkce statutárního orgánu. Vztah mezi statutárním orgánem a společností je vztahem obchodněprávním (§261 odst. 3 písm. f/ obch. zák.), který se řídí částí třetí obchodního zákoníku, kterou se řídí i závazkové vztahy mezi společností nebo družstvem a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem. Tím je vyloučeno uzavření pracovněprávního vztahu s druhem práce totožným s výkonem funkce statutárního orgánu. Odvolací soud dále uvedl, že obsah činnosti jednatele není vyčerpán jen žalobcem citovanými ustanoveními obchodního zákoníku. Výkon funkce jednatele jako statutárního orgánu obchodní společnosti svým obsahem představuje jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. Dle odvolacího soudu žalobce vylíčil obsah náplně funkce ředitele provozovny tak, že organizoval práci, zajišťoval zákazníky, materiál na opravy, měl na starosti ekonomiku provozovny. Takto vymezený obsah činnosti žalobce ve funkci ředitele provozovny nepředstavuje jiný druh práce, než obsah funkce jednatele. Proto je dohoda o pracovní činnosti neplatná podle ust. §242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Odvolací soud dále uvedl, že se statutárním orgánem je ovšem možno uzavřít pracovní poměr, kde druhem výkonu práce bude jiná činnost než výkon funkce statutárního orgánu. Pokud žalobce tvrdil, že obsahem jeho činnosti na základě dohody o pracovní činnosti byl i vlastní výkon práce v autoopravárenství, pak odvolací soud dospěl k závěru, že na výkon této činnosti nebyla dohoda o pracovní činnosti uzavřena. Jestliže nebylo v písemné dohodě sjednáno, že žalobce bude vykonávat i vlastní práci v autoservisu (tedy práce, které by již nebylo možno podřadit pod činnost statutárního orgánu), není případná ústní dohoda platná (§242 odst. 2 zák. práce) a žalobce nemůže z této dohody dovozovat svůj nárok.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním daným na poštu dne 9.2.2004, doručeným soudu prvního stupně dne 9.2.2004, napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání zejména uvedl, že odvolací soud svou úvahu a tom, proč mu nebyla přiznána částka 543.759,- Kč, představující ušlou odměnu vyplývající z dohody o pracovní činnosti ze dne 2. 11. 1999, opřel o některé judikáty, které se zabývají tím, že jednatel společnosti s.r.o. může či nemůže být ke společnosti v pracovním nebo obdobném poměru, popř. za jakých podmínek. Dovolatel je toho názoru, že je třeba v konkrétním případě vždy zkoumat, zda nedochází ke střetu zájmů mezi společností a jejím statutárním orgánem. V dohodě o pracovní činnosti ze dne 2.11.1999 se zavázal provádět od 1.1.2000 práci ředitele provozovny autoservisu H. K. Obsahem činnosti ředitele, byla, jak uvedl dovolatel při dokazování před Okresním soudem v Hradci Králové, organizace práce, zajišťování zákazníků, zajišťování materiálu na opravy, starost o ekonomiku provozovny, sjednávání zakázek, což nepředstavuje jiný druh práce než obsah funkce jednatele, zároveň ale byl náplní práce ředitele provozovny i vlastní výkon práce v autoopravárenství. Krajský soud tuto skutečnost zcela účelově oddělil od předchozích činností a uvedl, že na výkon této činnosti nebyla dohoda o pracovní činnosti uzavřena a tuto skutečnost nelze dovodit ani výkladem dohody z 2.11. 1999. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud správně doplnil názor soudu prvního stupně, že ustanovení o sjednané odměně ve výši 27 % z celkových tržeb odpovídá úpravě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Dovolatel je toho názoru, že dohoda o pracovní činnosti je platným právním úkonem, neboť náplň práce podle dohody nebyla totožná s výkonem funkce jednatele firmy, a navrhl proto, aby byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze uvedl, že se naprosto ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů, a to včetně jejich odůvodnění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze se jimi zabývat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, se kterou spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze dovodit, že je toho názoru, že obsahem jeho funkce ředitele na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 2.11.1999 byla nejen organizace činnosti společnosti, zajišťování zákazníků, materiálů na opravy, starost o ekonomiku provozovny, sjednávání zakázek, ale i výkon práce v autoservisu, a že tedy předmětná dohoda je platným právním úkonem.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.10.1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31.1.2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19.8.2001, sp.zn. 20 Cdo 2187/99 a ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a usnesení ze dne 31.10.2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5.12.2002, sp.zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25.9.2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25.3.2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27.5.2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003 a ze dne 7.10.2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, zda náplní funkce ředitele dle dohody o pracovní činnosti ze dne 2.11.1999 bylo i provádění autoopravárenství, je proto otázkou skutkovou.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu ust. §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
V daném případě dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že náplní funkce ředitele provozovny byla organizace práce, zajišťování zákazníků, materiálu na opravy, starost o ekonomiku provozovny, naopak náplní této funkce dle závěru odvolacího soudu nebylo samotné autoopravárenství. Pokud s ohledem na takto zjištěný skutkový stav dospěl odvolací soud k závěru, že předmětná dohoda o pracovní činnosti je neplatná podle ust. §242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť obsah činnosti žalobce ve funkci ředitele provozovny nepředstavuje jiný druh práce, než obsah funkce jednatele, nelze tomuto posouzení vytýkat, že by bylo v rozporu s hmotným právem či judikaturou (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993, sp.zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.11.2004, sp.zn. 21 Cdo 1634/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.1.2003, sp.zn. 21 Cdo 963/2002).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a proto je podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a na skutečnost, že žalovanému s ohledem na obsah jeho vyjádření k dovolání žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu