ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2844.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2844/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. U., roz. J., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2004, sp.zn. 20 Co 132/2003 (v právní věci žalobkyně V. U., roz. J., zast. advokátem, proti žalovanému Z. B., zast. advokátem, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 302/95), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. září 2002 pod č.j. 32 C 302/95-103 uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni nemovitosti specifikované ve výroku uvedeného rozhodnutí, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 24.února 2004 pod č.j. 20 Co 132/2003-124 změnil tak, že návrh na vydání ideálních 3/4 předmětných nemovitostí zamítl. Ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo vydat žalobkyni ideální 1/4 předmětných nemovitostí bylo rozhodnutí nalézacího soudu potvrzeno.
Soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely ze zjištění, že žalovaný dohodou s M., a.s. ze dne 16.7. 1993 jako příbuzný původních vlastníků restituoval předmět sporu. Žalobkyně (dcera a závětní dědička původních vlastníků) v té době se svou restituční žádostí neuspěla, a to z důvodu nesplnění podmínky trvalého pobytu v ČR. Osobou oprávněnou dle dotčeného zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích se stala až na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., který tuto podmínku zrušil. V projednávaném sporu proto žalobkyně ve smyslu §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. usiluje o vydání restituovaných nemovitostí vůči žalovanému, jako osobě, které byla věc vydána.
Odvolací soud její nárok uznal pouze co do ideální 1/4 sporných nemovitostí, tedy pouze v části, která vlastnicky náleží žalovanému. Ve zbývající části ideálních 3/4 nemovitostí, které žalovaný převedl darovací smlouvou ze dne 15.11. 1993 na své děti, byl nárok žalobkyně odvolacím soudem zamítnut s tím, že není splněna podmínka držby věci osobou, která by ji měla vydat. Nikdo nemůže na jiného převést víc práv, než ve skutečnosti vlastní. Žalobce tuto ideální část platně a zcela v souladu s tehdy platnými předpisy převedl na nabyvatele, které je třeba považovat za oprávněné vlastníky podílů sporných nemovitostí.
Proti změňující části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka připomíná nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV ÚS 285/02, kterým se odvolací soud sice zabýval, ale nedostatečně. Podle tohoto nálezu musí osoba, která zrestituovala více než měla jenom díky tomu, že jiné osobě bránila podmínka trvalého pobytu, počítat s tím, že po zrušení této podmínky dojde k redukci jejího nároku, a že se dostane do postavení osoby povinné vůči opominuté osobě oprávněné. Krajský soud tento právní názor plně neaplikoval s tím, že nemovitosti byly převedeny dříve, než dovolatelka mohla uplatnit svůj restituční nárok. To je sice pravda, ale stalo se tak již v době, kdy se veřejně hovořilo o ústavní neudržitelnosti podmínky trvalého pobytu, takže uvedený převod byl účelový – se záměrem vyhnout se eventuální povinnosti vydání nemovitostí skutečně oprávněné osobě. Navíc mezi povinnosti povinné osoby vyplývající z ustanovení §5 odst. 5 je věcí nedisponovat. Uvedené ustanovení by kromě toho nemělo smysl, kdyby mělo být omezeno jen na osoby, kterým byl majetek vydán, a nikoliv už na osoby, na které byl majetek převeden ve snaze uniknout vydávací povinnosti.
Žalovaný k tomuto dovolání podal vyjádření, ve kterém se nejprve ztotožňuje s naprosto správným rozhodnutím odvolacího soudu. Sporné nemovitosti byly zcela v souladu s tehdy platnými restitučními předpisy převedeny na žalovaného. Žalobkyně se stala osobou oprávněnou až ke dni 1.11. 1994. Žalovaného rozhodně nelze označit jako osobu povinnou, vztah mezi účastníky sporu je vztahem mezi osobami oprávněnými z restitučního zákona. Odvolací soud správně přitakal námitce žalovaného, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než ve skutečnosti vlastní, neboť v opačném případě by rozhodnutí soudu bylo nevykonatelné. S námitkou žalobkyně stran údajné účelovosti převodu 3/4 sporných nemovitostí žalovaný nesouhlasí a připomíná, že v době převodu mu vůbec nebylo známo, že by mělo dojít ke změně právní úpravy, jako laik se o tuto složitou právní problematiku natolik podrobně nezajímal a o tom, že by mělo v budoucnu snad dojít ke změně příslušné právní úpravy nálezem Ústavního soudu, mu ani nemohlo být nic známo. Kromě toho je nutné zdůraznit, že kdyby byl převod 3/4 nemovitostí skutečně účelový, žalovaný by bezesporu převedl nemovitost celou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení - řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o.s.ř.). Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě §241a odst. 2, písm. b/ o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
V projednávané věci odvolací soud správně aplikoval ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v nyní platném znění, podle kterého platí: „Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.“ Ze znění citovaného ustanovení v intencích projednávané věci vyplývá závěr, že osoby, které za účinnosti podmínky trvalého pobytu nemohly úspěšně uplatnit svůj nárok, staly se zrušením této podmínky osobami rovnoprávnými spolu s již dříve oprávněnými osobami. V důsledku toho jsou tyto osoby oprávněny domáhat se vydání věci i proti těm, kterým v mezidobí byly již vydány.
Předmětem dovolacích námitek žalobkyně je ovšem právní názor, zda lze vydání věci požadovat i po osobě, které sice byla věc vydána, ale která ji následně postoupila na další subjekty. Odvolací soud dovodil, že za okolností vyvstalých v daném případě převedené nemovitosti opominuté oprávněné osobě vydat nelze. Tento právní názor odpovídá konstantní judikatuře vyšších soudů.
V dané věci je rozhodný časový sled událostí určujících právní osud předmětu sporu. Podle názoru dovolacího soudu lze uvažovat o tom, že by povinnosti žalovaného ve vztahu k předmětným nemovitostem bylo možné analogicky podrobit režimu §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zakazujícího povinné osobě dispozici s věcí. Rozhodující ovšem je, že do postavení osoby, která v důsledku změny právních předpisů musí být připravena čelit redukci svého uspokojeného nároku, se žalovaný dostal až účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb., tedy ke dni 1.11. 1994. K převodu předmětu dovolacího přezkumu (darování ideálních podílů předmětných nemovitostí) však došlo již smlouvou ze dne 15.11. 1993, tedy v době, kdy žalovaný podle tehdy platných předpisů mohl zrestituovanými nemovitostmi volně nakládat.
Právní názor, podle kterého nároky opomenutých oprávněných osob jsou povinny uspokojit pouze osoby, jimž byla věc vydána a nikoliv již jejich právní nástupci, je obsažen např. již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 434/2000.
Pokud žalobkyně napadá údajnou účelovost převodu části nemovitostí, je k tomu třeba uvést, že Ústavní soud výjimečně dovodil neplatnost převodu majetku učiněného v obdobné situaci, vždy se však jednalo o převod provedený až po publikaci nálezu č. 164/94 Sb., tedy po 12.7. 1994 Sb. (srovnej nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn I. ÚS 77/03 a sp. zn. I. ÚS 642/03).
Odvolací soud proto nijak nepochybil pokud darovací smlouvu ze dne 15.11. 1993 posoudil jako platnou, a pokud na tomto základě uznal nemožnost naturální restituce ideálních podílů sporných nemovitostí. Žalovaný tento úkon provedl v době, kdy nemohl účinně předvídat budoucí změny právní úpravy, a o nespekulativnosti jeho úmyslu svědčí i to, že si část nemovitostí ponechal.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil relevantního pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobkyně proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a §150 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením sice náklady vznikly (sepsáním vyjádření k dovolání), ale dovolací soud se rozhodl pro výjimečné nepřiznání náhrady z důvodů hodných zvláštního zřetele spočívajících především v charakteru projednávaného sporu, k jehož vzniku zásadní měrou přispěla evolutivní povaha restitučních předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu