ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.717.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 717/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce S., spol. s r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. N., k.s, zastoupenému advokátem, o zpřístupnění nebytových prostor a o vzájemné žalobě na vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 14/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, č.j. 14 Co 326/2004-377, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení o dovolání částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. P. T.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č.j. 27 C 14/2002-327, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zpřístupnit žalobci nebytové prostory v budově č.p. 656 na pozemku parc. 680 v k.ú. S. M. a obci P., jak jsou tyto nemovitosti v jednotlivých podlažích podrobně identifikovány ve výroku I. tohoto rozsudku. Zároveň soud prvního stupně ve výroku II. uložil žalobci povinnost vyklidit předmětné prostory do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení, jak vznikly žalovanému.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrzen. Straně žalující bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky, jež se měli stát – na základě změny v osobě pronajímatele (žalovaný) a nájemce (žalobce) - smluvními partnery podle dodatku původní nájemní smlouvy, datovaného 1. 11. 2001, smluvní vztah platně nevznikl. Na žalující straně tedy absentoval právní důvod užívání předmětných prostor; předchozí nájemní vztah, jehož okolnosti byly co do projevů vůle mezi dřívějšími účastníky předmětem rozsáhlého dokazování, skončil ke dni 31. 12. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V jeho mimořádně rozsáhlém znění shrnul vývoj soudního sporu a pojednal o jednotlivých aspektech právního posouzení věci zejména odvolací instancí. Vyslovil názor, že dovolání je přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Dovolací důvody by pak měly být dány podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř., tedy jak pro vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, tak i pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud je toho názoru, že dovolatel měl v úmyslu (jak prostřednictvím své zástupkyně vyjádřil na stranách 6, 9, 10, 11 a 15) nastolit dovolací přezkum těchto právních otázek:
1) odvolacím soudem shledaná neplatnost dodatku nájemní smlouvy pro neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku) nebyla posouzena odvolacím soudem korektně; jde zejména o použití výkladových pravidel odlišných od běžné interpretace;
2) odvolací soud se nevypořádal s alternativou jen částečné neplatnosti smlouvy (dodatku z 1. 11. 2001 v relaci k dalším dodatkům a k původní nájemní smlouvě ze 6. 4. 1999);
3) otázku absolutní neplatnosti smlouvy mezi účastníky žádný z nich do řízení nevnesl; za stavu, měly být strany poučeny ve smyslu §118a odst. 1, 2 o.s.ř. o tom, že mohou nově tvrdit skutečnosti a navrhnout důkazy, neboť právní názor soudu jde nad rámec tvrzení stran;
4) odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nevyrovnal s námitkami žalobce proti závěrům soudu prvního stupně, pominul právně významné skutečnosti z hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku a dostal se tak do rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř., pokud jde o úplnost a přezkoumatelnost nyní napadeného rozsudku;
5) odvolací soud nevzal v úvahu, že právnická osoba, která byla ke dni podání žaloby (vzájemného návrhu) na vyklizení nebytových prostor vlastníkem nemovitostí, jím v průběhu řízení být přestala; předmětné nemovitosti byly vloženy jako nepeněžitý vklad do obchodního jmění jiné právnické osoby; právní účinky vkladu práva předcházely vydání rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud tedy měl podle §154 odst. 1 ve spojení s §211 o.s.ř. zkoumat, zda v době vyhlášení jeho rozsudku byla dána věcná legitimace žalovaného a měl za povinnost k popsané změně přihlédnout.
V dovolacím návrhu žalobce žádal, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Současně podal dovolatel návrh, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žádal zamítnout návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť žalobce již nebytové prostory vyklidil a jejich nájem ostatně měl skončit dnem 31. 12. 2004. V dalším textu pak polemizoval s dovoláním z hlediska jeho přípustnosti. Výklad projevu vůle stran ze dne 1. 11. 2001 odvolacím soudem považoval za správný. Nedomníval se, že by napadený rozsudek měl zásadní právní význam jak ve vztahu k procesních vadám namítaným v dovolání, tak i pokud jde o hmotněprávní posouzení věci. K tvrzenému nedostatku své věcné legitimace, pro opomenutí procesního nástupnictví soudem, žalovaný s poukazem na §107a o.s.ř. uvedl, že žalobce nepodal návrh na vydání usnesení o singulární sukcesi a soud tedy neměl důvod se procesním nástupnictvím zabývat. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal své dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Shoda rozsudků obou instancí, bez předchozí skryté diformity (odlišný právní názor odvolacího soudu v předchozím kasačním usnesení, měnící poté stanovisko soudu prvního stupně), připouštěla z hlediska přípustnosti dovolání – jež je podmínkou pro přezkum důvodů dovolání – pouze alternativu přípustnosti pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud však dospěl k negativnímu závěru o přípustnosti dovolání.
Dovolatel, ač zajisté veden snahou o co nejúplnější vylíčení svých argumentů (dovolacích důvodů), nevzal dostatečnou měrou v úvahu, že dovolací přezkum je nástrojem jen limitované a tedy mimořádné nápravy podstatných pochybení, ke kterým může dojít před nižšími instancemi. Zejména to pak platí o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, která zahrnuje jen relativně úzké spektrum otázek. Ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. počítá zásadně jen s eventualitou nesprávného řešení hmotněprávní otázky. Pro případy judikatorní novosti či kontradikce judikatury mezi vyššími soudy nelze sice zcela vyloučit procesní otázku, jejíž chybné řešení by zapříčinilo přípustnost dovolání, taková otázka by však musela být formulována s dostatečnou obecností.
K výše řečenému dokonce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004 pod č. 132), jakož i další judikáty, směrují již konstantní judikaturu Nejvyššího soudu tak, že v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právnímu význam napadeného rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) může být následně přezkoumáván pouze ten dovolací důvod, který podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spočívá v tvrzeném nesprávném právním – rozuměno hmotněprávním - posouzení věci.
V protikladu s takto postavenou rozhodovací praxí se však v argumentech dovolatele objevuje takřka výhradně procesní problematika.
Vady vykazuje také dovolatelova formulace právních otázek. Ty se navzájem částečně překrývají a směšují procesní (převažující) a hmotněprávní aspekty věci. Předpokládá se, že dovolatel jasně vymezí právní otázku či otázky, kterým přičítá zásadní právní význam (srov. implicite nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 29, č. 23).
Judikatura Nejvyššího soudu také sleduje vlastní, Ústavním soudem potvrzený (usnesení ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, sv. 4 Sbírky nálezů a usnesení, č. 19), výklad, podle něhož zásadní význam po právní stránce přinášejí taková rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo prezentují judikaturu novou, a to s obecným dopadem na rozhodování nižších instancí.
Ve světle takto seřazených kritérií přezkumu přípustnosti pak podané dovolání nemohlo obstát už z obecného judikatorního pohledu. Odvolací soud však nepochybil ani v těch jednotlivostech, k nimž považuje dovolací soud za možné se nyní v dalších odstavcích vyjádřit.
Nájemní vztah skutečně nemohl být smluvním dodatkem ze dne 1. 11. 2001 náležitě a v celistvosti, a to ani s přihlédnutím k dalším dodatkům, založen. Odvolacím soudem posuzovaný složený právní úkon, umožňující vstup nového pronajímatele a nového nájemce (dříve podnájemce) do nájemního vztahu, přípustný ve smyslu §493 občanského zákoníku, nesplňoval požadavky na jasný projev vůle smluvních stran. Nehledě na jiný kontroverzní dodatek předchozích partnerů z 22. 10. 2001, předpokládající ukončení nájmu k 31. 12. 2001, nemohl stačit vágní odkaz na předchozí smlouvu o nájmu ze dne 6. 4. 1999 „ve znění dodatků“. Nesoulad mínění stran o významu takového smluvního projevu se ukázal nejen v jejich vztazích bezprostředně poté, ale i v soudním řízení. Za vzniklé konfúzní skutkové i právní situace mezi stranami se odvolací soud zcela správně nespokojil se závěrem o částečné neplatnosti právního úkonu a kvalifikoval věc po právní stránce oprávněně tak, že smluvní (nájemní) vztah mezi účastníky nevznikl.
Tím je také vyřešena námitka o částečné či úplné neplatnosti právního úkonu: jestliže odvolací soud uvažoval v dimenzi neplatnosti právního úkonu (dodatku, a tím případného vzniku smluvního vztahu) vcelku, a to může činit ex officio, pak částečná neplatnost právního úkonu je tu obsažena za pomoci argumentu a maiori ad minus; soud již o této možnosti nemusí účastníky výslovně podle §118a odst. 2 o.s.ř. poučovat. Samotná či výchozí otázka neplatnosti zmiňovaného dodatku přitom byla vnesena do řízení dostatečně včas, aby na ni mohl dovolatel svými tvrzeními či důkazními návrhy reagovat
Dovolací soud též neshledal, že by se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Je-li dovolatel toho domnění, pak měl tuto část své argumentace precizovat s náležitou konkrétností, tedy odkazem na zcela určité (event. obsahově nedostatečné) pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Procesní poučka o rozhodování podle stavu v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o.s.ř.) by zajisté neměla v praxi vyústit ve stav, kdy by jeden z účastníků řízení nebyl věcně legitimován jako vlastník či případně pronajímatel nemovitosti (nebytových prostor v ní). Usnesení vydávané soudem podle §107a o.s.ř., rozhodující o sukcesi na jedné z procesních stran a umožňující pokračovat v řízení s jejím právním nástupcem, však explicitně předpokládá návrh účastníka. Ustanovení §107a o.s.ř. v odstavci 1 výslovně uvádí, že „má-li žalobce za to“, že nastala právní skutečnost navozující singulární sukcesi, může před rozhodnutím soudu o meritu věci navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení namísto dosavadního účastníka. Bez návrhu – který v této věci nebyl učiněn – není povinností soudu případnou singulární sukcesi z úřední povinnosti zkoumat.
Ze všech shora uvedených závěrů je patrno, že napadenému rozhodnutí nelze přičítat znaky zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. a contrario). Proto nebylo možné zabývat se ani dovolacími důvody, jak byly v celé šíři v dovolání vylíčeny.
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl.
Z toho důvodu pak nepovolil ani navrhovaný odklad dovoláním napadeného rozsudku odvolací instance.
V intencích §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přiznal protistraně právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Při stanovení sazby odměny za úkon právní služby, zde vyjádření k dovolání, byl oceněn jeden z předmětů řízení (zpřístupnění nebytových prostorů) částkou 6.200,- Kč a druhý (protinávrh, vyklizení prostorů) částkou 3.800,- Kč (§8 písm. b/, §7 písm. d/ vyhl. č. 484/2000 Sb.). Celkem tedy v součtu 10.000,- Kč (§17 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky). Tuto částku však bylo nutno, podle §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 citované vyhlášky, krátit dvakrát o 50 %, neboť dovolání bylo odmítnuto a v řízení byl proveden pouze jediný úkon právní služby. Po takovém krácení činila konečná výše odměny 2.500,- Kč a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč dospěl dovolací soud k částce, uvedené ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu