ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.933.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 933/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalované E.C., s.r.o., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 759/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č.j. 19 Co 14/2004-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 12.9.2003 u Okresního soudu Praha - západ domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené předat žalobci nebytové prostory blíže popsané v petitu žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.3.2004, č.j. 4 C 759/2003-30, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce jako výlučný vlastník budovy č.p. 791 stojící na pozemcích parcely číslo 1375/1 a 1375/2 v obci D. pronajal žalované na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 20.12.2001 nebytové skladové a obchodní prostory o výměře 200 m2 situovaných v přízemí budovy na dobu neurčitou, počínaje dne 1.1.2002 s výpovědní lhůtou tři měsíce za cenu 2500,-Kč měsíčně. Vzal za prokázáno, že účelem pronájmu bylo provozování prodeje bazénů a příslušenství. Dále zjistil, že žalovaná na základě výše uvedené smlouvy užívala předmětné nebytové prostory o výměře 200 m2 ke sjednanému účelu, a že dne 18.9.2002 účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl nebytový prostor č. 2 v kupní smlouvě blíže specifikovaný o celkové výměře 244,51 m2. Rovněž vzal za prokázáno, že součástí předmětné smlouvy bylo i ujednání o povinnosti prodávajícího předat kupujícímu předmět koupě ve lhůtě 15 dnů od uzavření smlouvy (článek IV. smlouvy). Dovodil, že vymezení předmětu nájmu nebylo provedeno určitým a srozumitelným způsobem, neboť z celkové výměry 244,51 m2 není zřejmé čeho se předmět nájmu týká. Vyslovil závěr, že předmětná nájemní smlouva je neplatná jako celek, a to vzhledem k neplatnosti podstatné části nájemní smlouvy podle ustanovení §37 odst. 2 o.z. a §41 o.z. Dospěl k závěru, že žalované tedy nesvědčí právo užívání předmětných nebytových prostor z titulu nájemní smlouvy, které ji nevzniklo ani na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18.9.2002 či jiné právní skutečnosti. Uzavřel, že žalovaná tedy užívá nebytové prostory bez právního důvodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.10.2004, č.j. 19 Co 14/2004-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. pouze tak, že lhůtu k vyklizení a předání nebytových prostor určil v délce dvou měsíců, jinak jej ve výroku I. a II. potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §3 odst. 1,3 zákona č. 116/1991 Sb. a §35 odst. 2,3 o.z. s odůvodněním, že výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či nahrazovat. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.2.2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001. Dále poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000 s tím, že určitost projevu vůle je objektivní kategorie a takový projev by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Ztotožnil se s též s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že předmětná nájemní smlouva vymezuje zcela neurčitě předmět nájmu a tím činí smlouvu o nájmu neplatným právním úkonem podle ustanovení §37 odst. 1 o.z. Podle odvolacího soudu na základě neplatné smlouvy žalované nemohlo vzniknout právo nájmu k předmětným nebytovým prostorám. Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že je nerozhodné, zda a jakým způsobem byla neplatná smlouva vypovězena. Dále vyslovil, že podle ustanovení §133 odst. 2 a §588 o.z. věcné účinky z kupní smlouvy uzavřené dne 18.9.2002 nenastaly, neboť návrh na vklad vlastnického práva byl rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 9.4.2003, sp. zn. V-5614/2002-210 pravomocně zamítnut. Uzavřel, že žalobce se proto právem domáhá vyklizení nebytových prostor žalovanou, které žádný právní titul k užívání již nesvědčí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 2.2.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že smluvní ustanovení o předmětu nájmu nebylo provedeno určitým a srozumitelným způsobem, a že nájemní smlouva je tedy neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 o.z. Konstatovala, že na závěry o určitosti a srozumitelnosti právních úkonů při vzniku smlouvy je třeba obecně aplikovat pravidla výkladu právních úkonů ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 o.z. s odůvodněním, že v dané věci vůle vtělená do nájemní smlouvy je dostatečně určitá, výkladem objektivně pochopitelná a není způsobilá vzbudit důvodné pochybnosti o obsahu právního úkonu. Podle dovolatelky tedy byly naplněny požadavky ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (ve znění platném ke dni uzavření smlouvy), t.j. písemná forma, vymezení předmětu a účelu nájmu, výše a splatnost nájemného a způsob jeho platby i doba, na kterou se nájem uzavírá. Poukazovala na skutečnost, že ze strany žalobce nedošlo k platné výpovědi nájemní smlouvy. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v této věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ve výrocích o věci samé rozhodnutím měnícím, nýbrž potvrzujícím. Pro úvahu, jde-li o rozhodnutí měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o.s.ř., nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí se ovšem podle svého obsahu liší od rozsudku soudu prvního stupně pouze potud, že žalované určuje jinou (delší) lhůtu k vyklizení nebytových prostor.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení předmětného pozemku bylo závislé na zjištění, zda žalované přísluší platný právní titul k užívání předmětné nemovitosti. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož nájemní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 20.12.2001 je nutno posoudit jako neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 o.z., neboť předmět nájmu nebyl vymezen určitým a srozumitelným způsobem. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že žalované na základě neplatné nájemní smlouvy nemohlo vzniknout právo nájmu k předmětným nebytovým prostorám. Rovněž závěr odvolacího soudu týkající se kvalifikace obligačních účinků kupní smlouvy uzavřené dne 18.9.2002, je třeba považovat za správný. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že účastníci výše uvedené kupní smlouvy okamžikem pravomocného zamítavého rozhodnutí Katastrálního úřadu P. ze dne 9.4.2003, sp. zn. V-5614/2002-210 o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí již přestali být vázáni svými smluvními projevy. Stejně tak je správný závěr odvolacího soudu, že námitky žalované směřující ke zpochybnění důvodnosti výpovědi z nájmu předmětných prostor nelze považovat za rozhodující pro posouzení dané věci. Dovolací soud shodně s odvolacím soudem tak dospívá k závěru, že žalovaná užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu a tím zasahuje do vlastnického práva žalobce. Odvolací soud tak správně aplikoval v dané věci na zjištěný skutkový stav ustanovení §126 odst. 1 o.z.
Všechny dosud uvedené závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku ( bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalobci pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu