ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.411.2004.1
sp. zn. 29 Odo 411/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně P. b. s. a. s., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným úpadkyni 1. … Bance, a. s. , a 2. … bance, a. s., zastoupené, advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 34/2000, o zaplacení 385,630.253,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2003, č. j. 5 Cmo 129/2003-271, takto:
I. Dovolání se ve vztahu ke druhé žalované odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2002, č. j. 47 Cm 34/2000-177, kterým tento soud zamítl žalobu se žádostí, aby žalované zaplatily žalobkyni částku 385,630.253,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že zopakoval důkaz smlouvou o budoucích smlouvách o převodu cenných papírů ze dne 4. 12. 1997 (dále jen „smlouva“), dodatkem č. 1 ze dne 20. 5. 1998 a dodatkem č. 2 ze dne 24. 6. 1998 a přílohou č. 1 smlouvy a jejím doplňkem dle dodatku č. 2 a dospěl k závěru, že ustanovení článku 1.3 smlouvy týkající se tzv. salda je neurčité, a tedy dle ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatné. Předně z citovaného článku není vůbec zřejmé, kdo, komu a kolik má platit. Z článku 1.3 samého (který žalobkyně označuje za přímý závazek, s čímž souhlasit nelze, neboť k tomu, aby vznikl, bylo by třeba dalších skutečností) nelze vůbec dovodit způsob výpočtu salda.
Neurčité je ustanovení o saldu také v tom, že se zde hovoří o vypořádání obchodů, ale nic bližšího se o něm neuvádí, jen se odkazuje na to, že proběhne za obvyklých podmínek, způsobem sjednaným smluvními stranami. Pokud tedy není sjednán způsob vypořádání, nelze určitě vědět, zda a jak se vypořádání na saldu může projevit. Věta druhá a věta třetí článku 1.3 jsou ve vzájemném rozporu. Ujednání o saldu obsažené v článku 1.3 je tedy, jak bylo shora uvedeno, neurčité a dohoda o něm je dle ustanovení §37 obč. zák. neplatná.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že dle článku 3.13 smlouvy je její nedílnou součástí i příloha č. 1. Soud prvního stupně sice pomocí přílohy č. 1 vyvodil jakýsi mechanismus výpočtu salda (který žalovaná 2 zpochybňuje), odvolací soud však i přes existenci uvedené přílohy shledal ujednání o saldu neurčitým. Ani pomocí této přílohy nelze totiž dovodit, že by žalobkyni vznikl nárok na zaplacení vymáhané částky. Smlouva je tedy v této části, tj. pokud jde o ujednání o saldu, podle ustanovení §41 obč. zák. právním úkonem neplatným. Odvolací soud smlouvu v dalších částech nehodnotil, když to pro výsledek tohoto sporu považoval za irelevantní.
Již sám tento právní závěr, byť je odlišný od závěru soudu prvního stupně, odůvodňuje zamítnutí žaloby. Pokud tedy soud prvního stupně žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí věcně správné, i když důvody, které jej k tomu vedly, byly jiné, když ten opřel své rozhodnutí o ustanovení §352 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) o následné nemožnosti plnění.
Žalobkyně se právě pro případ, že by odvolací soud zamýšlel napadený rozsudek potvrdit, avšak na základě odlišného právního posouzení, než jaké provedl soud prvního stupně, dovolávala nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 257/98 publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, pod č. 10, z něhož zdůraznila větu, že věcnou správností se rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jenž ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 občanského soudního řádu), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Konstatuje, že potvrzení rozsudku na základě odlišného právního názoru odvolacího soudu by bylo porušením ústavně zaručených práv žalobkyně. Uvádí, že v případě odlišného právního názoru odvolacího soudu, neodůvodňujícího změnu napadeného rozsudku by tedy bylo nutno napadený rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomu odvolací soud konstatoval, že citovanému nálezu nelze rozumět tak, že by „apriori“ vylučoval možnost potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně z odlišných důvodů. To by ve svých důsledcích znamenalo, že by odvolací soud neměl funkci soudu apelačního, ale toliko soudu kasačního. Jinými slovy, z uvedeného nálezu nelze dovozovat obecně platný závěr, že by odvolací soud nemohl potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně z odlišných důvodů, než které k rozhodnutí vedly soud prvního stupně. Podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud potvrdí rozhodnutí, je-li věcně správné. Rozhodnutí ve věci samé je věcně správné, dospěje-li odvolací soud o věci samé ke shodnému závěru, jako soud prvního stupně. Při posuzování věci samé soud zkoumá, jaké mají účastníci řízení na základě zjištěného skutkového stavu podle hmotného práva ve svých právních vztazích práva a povinnosti a zda, popř. v jakém rozsahu práva a povinnosti v právních vztazích účastníků odůvodňují vyhovění žalobě, nebo jiné rozhodnutí. Dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru o tom, jak má být rozhodnuto o žalobě, pak rozhodnutí potvrdí, neboť je věcně správné. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně tedy není významné, zda, a do jaké míry odvolací soud učinil shodná zjištění o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně, popř. zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je jen to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěru odvolacího soudu. Tam, kde nastala tato shoda výroků, jde o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolací soud ke shodě výroku vedly odlišné důvody, než soud prvního stupně. (blíže viz JUDr. Ljubomír Drápal, odvolání po novele občanského soudního řádu, Právní rozhledy č. 9/2001, mimořádná příloha, s. 19).
Odvolací soud uzavřel, že zrušení rozsudku by v tomto konkrétním případě přicházelo v úvahu tehdy, pokud by otázka platnosti ujednání o saldu, obsaženého ve smlouvě, soudem prvního stupně vůbec nebyla posuzována a šlo by o otázku, která byla nastolena až v odvolacím řízení. O takovou situaci se však nejedná. Druhá žalovaná stavěla svou obranu proti žalobě na tvrzení o tom, že ujednání o saldu je neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost a žalobkyně se k tomu měla možnost vyjádřit již v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím, což také učinila.
Odvolací soud, který již dříve v jiné věci, a to sp. zn. 5 Cmo 218/2003, posuzoval obsahově shodné ujednání o saldu a shledal je neplatným pro neurčitost dohody, vědom si toho, že občanský soudní řád stojí nyní na základě předvídatelnosti rozhodnutí soudu, což platí i pro řízení odvolací, účastníky řízení upozornil na skutečnost, že věc může být po právní stránce hodnocena jinak, než učinil soud prvního stupně a také zopakoval důkaz předmětnou smlouvou a jejími dodatky.
Za situace, kdy soud prvního stupně provedl dokazování smlouvou (včetně příslušného článku 1.3 provedl) a neshledal dohodu o saldu neplatnou a následně své zamítavé rozhodnutí opřel o ustanovení §352 obch. zák. o následné nemožnosti plnění, nejde o situaci, kdy účastníkům byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně argumentovat.
Jen na doplnění odvolací soud dodal, že závěr o neplatnosti ujednání o saldu není opřen o aplikaci ustanovení §47b odst. 1 písm. b) zákona č. 591/1991 Sb., a nebylo tomu ani ve věci sp. zn. 5 Cmo 218/2003, o níž se žalobkyně ve vyjádření zmiňuje, neboť citované ustanovení nabylo účinnosti až po uzavření předmětné smlouvy. Proto se odvolací soud problematikou interpretace a aplikace tohoto ustanovení, k níž se účastníci obsáhle vyjadřovali, nezabýval.
Odvolací soud dále uvedl, že pokud by býval nedospěl k závěru, že ujednání o saldu je neplatné (na čemž založil svůj potvrzující rozsudek), pak by se v tomto konkrétním případě ztotožnil se závěry soudy prvního stupně, že na tento případ je aplikováno ustanovení §352 odst. 2 obch. zák. (vzhledem k úpravě obsažené v zákoně č. 16/1998 Sb. a zejména pak v zákoně č. 165/1998 Sb.). Není totiž pravdou tvrzení žalobkyně, že ujednání o saldu by (kdyby bylo platné), zakládalo přímý závazek ze smlouvy. Ke vzniku nároku na zaplacení salda by bylo třeba dalších právních skutečností, zejména uzavření smluv o převodu akcií a vypořádání těchto obchodů. Pro realizační smlouvy uzavírané až po datu účinnosti zákona č. 165/1998 Sb. by pak platil již přímý zákaz vyjádřený v ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb.
Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je věcně správný, a proto jej podle §219 o. s. ř. potvrdil
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka především otázku, zda z hlediska požadavku na určitost právního úkonu je přípustné sjednávat obecně ve smlouvách, a zvlášť ve smlouvách rámcových, pravidlo (vzorec), které předpokládá, že skutečnosti nezbytné pro jeho aplikaci, a tedy pro zjištění přesné výše finančního závazku (a určení strany povinné k jeho úhradě), nastanou teprve po uzavření smlouvy.
K tomu žalobkyně poukazuje na ustanovení §269 odst. 3 obch. zák., které označuje za přípustné takové ujednání, v němž je uveden způsob umožňující dodatečné určení obsahu závazku, pokud takové určení nezávisí na vůli pouze jedné ze smluvních stran. Obdobně se s takovým způsobem sjednávání obsahu závazku uvažuje např. v ustanovení §409 odst. 2 a §536 odst. 3 obch. zák. Dovolateka tvrdí, že ve smlouvě sjednaly strany způsob dodatečného určení výše finančního závazku jedné ze stran vůči straně druhé, který nebyl závislý pouze na vůli jedné strany, neboť vycházel z obsahu jednotlivých realizačních smluv, které byly uzavírány oběma stranami. Lze tudíž konstatovat, že sjednaný princip odpovídá ustanovení §269 odst. 3 obch. zák.
Dále pak dovolatelka dovozuje, že pokud odvolací soud označuje právě začlenění takového principu do článku 1.3 Smlouvy za důvod jeho neurčitosti, lze v tomto ohledu konstatovat, že stěžejní otázku platnosti článku 1.3 řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka poukazuje rovněž na to, že Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda je z hlediska požadavku na určitost smluvního ujednání přípustné stanovit v rámcové smlouvě pravidlo (vzorec), které předpokládá, že skutečnosti nezbytné pro jeho aplikaci, a tedy pro zjištění přesné výše finančního závazku, nastanou teprve po uzavření rámcové smlouvy.
Za druhou otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje to, že přístup odvolacího soudu, který potvrdil prvoinstanční rozhodnutí na základě odlišného právního náhledu, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V tom směru poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 420/2002, 26 Cdo 540/98, a 26 Cdo 1081/2002. Z těchto rozsudků podle dovolatelky vyplývá, že pokud odvolací soud shledá právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně nesprávným, představuje jediný správný postup rozhodnutí podle §221 odst. 1 o. s. ř.
Podle názoru dovolatelky nelze prvoinstanční rozhodnutí ve smyslu ustanovení §219 o. s. ř. považovat za věcně správné, pokud je založeno na takovém právním posouzení, které odvolací soud pro výsledek sporu považuje za nesprávné nebo nepodstatné. Dále pak dovolatelka polemizuje se závěry odvolacího soudu, že upozornil účastníky na možnost odlišného právního posouzení věci.
Dovolatelka rovněž akcentuje, že odvolací soud nepostupoval podle ustanovení §266 obch. zák., a to v tom směru, že neprovedl navrhované důkazy výpovědí svědků, kterými by bylo doloženo, jaká jednání předcházela uzavření smlouvy, resp. jaké bylo následné chování zástupců účastníků. Tvrdí, že za situace, kdy účastník řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení důkazů, avšak soud prvního stupně, veden právním názorem odlišným od následného právního názoru odvolacího soudu, je považoval za nadbytečné, a tedy je neprovedl, se nelze vyhnout vydání kasačního rozhodnutí. Odvolací soud si měl být vědom toho, že žalobkyně již před soudem prvního stupně učinila některé návrhy na provedení důkazů za účelem zjištění obsahu vůle stran.
Za naprosto irelevantní dovolatelka považuje, že odvolací soud nechal účastníkům možnost uplatňovat právní argumentaci, týkající se určitosti ujednání čl. 1.3 smlouvy, a že účastníci se k této právní otázce vyjadřovali v řízení před soudem prvního stupně. Konečně dovolatelka snáší argumenty pro tvrzení, že je závěr odvolacího soudu o neurčitosti ujednání v čl. 1.3 smlouvy nesprávný.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a spolu s ním zrušil i rozsudek soudu prvního stupně.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání především polemizuje se závěry žalobkyně ohledně hmotněprávní otázky požadavků na určitost právních úkonů. Tvrdí, že otázka vznesená žalobkyní jako otázka zásadního významu, totiž zda z hlediska požadavků na určitost právního úkonu je přípustné sjednávat v rámcových smlouvách pravidlo, které předpokládá, že skutečnosti nezbytné pro jeho aplikaci nastanou teprve po uzavření smlouvy, není otázkou zásadního právního významu, neboť odvolací soud spatřuje neurčitost ujednání o saldu zejména ve znění bodu 1.3 smlouvy, což dokumentuje tím, že obsahuje vnitřní rozpor; se k tomu nemá předestřená otázka žádný vztah.
Dále pak druhá žalovaná vyjadřuje k procesně právní otázce, zda je odvolací soud oprávněn potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního závěru a dospívá k závěru, že postup odvolacího soudu byl správný, neboť nepotvrdil rozsudek soudu prvního stupně z překvapivých ani nepředvídatelných důvodů. Druhá žalovaná uzavírá, že dovolání není přípustné a že není ani důvodné; navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Žalobkyně ve vyjádření k vyjádření druhé žalované polemizuje s jejími závěry.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal.
Dovolatelka se domáhá připuštění dovolání především pro otázku, zda z hlediska požadavku na určitost právního úkonu je přípustné sjednávat obecně ve smlouvách, a zvlášť ve smlouvách rámcových, pravidlo (vzorec), které předpokládá, že skutečnosti nezbytné pro jeho aplikaci, a tedy pro zjištění přesné výše finančního závazku (a určení strany povinné k jeho úhradě), nastanou teprve po uzavření smlouvy.
Na řešení této otázky však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Založil je na tom, že z článku 1.3 smlouvy není vůbec zřejmé, kdo komu a kolik má platit, přičemž z tohoto článku samého (který žalobkyně označuje za přímý závazek), nelze vůbec dovodit způsob výpočtu salda. Jinými slovy, odvolací soud připustil možnost stanovit ve smlouvě postup (podle dovolatelky vzorec) pro stanovení výše plnění, aniž by vylučoval možnost, že skutečnosti potřebné pro určení konkrétní výše plnění nastanou až po uzavření smlouvy (což je ostatně běžné např. při stanovení ceny díla podle počtu odpracovaných hodin, přičemž hodinová sazba je známá, počet hodin, které si provedení díla vyžádá nikoli), dovodil však, že ve smlouvě způsob výpočtu není stanoven tak, aby z něj bylo možno výši plnění určit a nelze z něj dokonce ani zjistit, která ze stran má plnění poskytnout. Z toho pak vyvodil, že ujednání obsažené v článku 1.3 smlouvy je neurčité.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, jestliže je v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu - srov. v právní teorii Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, II. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, s. 1047). Závěr, zda je ujednání začleněné do článku 1.3 smlouvy neurčité, je věcí konkrétního posouzení příslušných části smlouvy a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Dovolatelkou předestřenou otázku tedy nelze posoudit jako otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za druhou otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje to, že přístup odvolacího soudu, který potvrdil prvoinstanční rozhodnutí na základě odlišného právního náhledu, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ani tuto otázku nelze kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu.
Posouzení toho, zda odvolací soud pochybil, když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního názoru, není posouzením právní otázky, ale posouzením toho, zda je řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové posouzení však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak přitom Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Rozhodnutí zmiňovaná v dovolání uvedenou věc nevystihují (zabývají se stavem, kdy změna právního názoru odvolacím soudem vede k (svou povahu prvostupňovému) posuzování skutečností, jimiž se soud prvního stupně vůbec nezabýval). Oproti tomu v situaci obdobné té, jaká nastala v posuzované věci, již Nejvyšší soud dříve uzavřel (při plném respektování závěrů formulovaných ve zmíněném nálezu Ústavního soudu), že byla-li platnost smlouvy, ze které je vymáháno plnění, zkoumána soudem prvního stupně, pak práva účastníka řízení nemohla být dotčena tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem) byla smlouva podrobena v odvolacím řízení (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 344/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2004, pod číslem 206).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že na první žalovanou byl dne 5. 2. 2004 prohlášen konkurs, čímž bylo řízení ve vztahu k ní podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. přerušeno, rozhodoval dovolací soud jen ve vztahu ke druhé žalované.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 7, §14 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu